Za oblakem kouře ✔

#27

„Takže jsem toho názoru, že bychom měli začít nějakou komedií a následně bychom si mohli pustit třeba horror, ale to podle toho kolik bude. Pokud bude brzo, tak bych si pustila ještě jednu komedii a pak teprve horror, bude to lepší, když se na vyděšené hýkání béčkové americké herečky budeme dívat za tmy než za světla," spustila jsem na Seana, který právě dosedl ke stolu.

Nejprve se na mě se zamračením podíval a až po chvíli mu došlo, že mluvím o pátku.
„Jsi nějaká nadšená," odšrouboval víčko z flašky a hltavě se napil.
„Přemýšlela jsem a shodla jsem se sama se sebou, že to nakonec nebude zas tak špatný nápad, jak strávit narozeniny," usmála jsem se na něj.

Nelhala jsem. Místo toho abych poctivě vyplňovala otázky při testu, jsem uvažovala nad tím, že by nebylo zas tak špatné nebýt sama. Možná jsem se za těch pár hodin začala i těšit. Líbila se mi představa, že po škole přijdu sice do prázdného domu, ale někdo dojde a protrpí se mnou pár kritiky zpucovaných filmů, objedná si se mnou pizzu a možná se se mnou bude prát večer o deku, když usneme na gauči.

„Dobře, problém mi to nedělá," rozhodil ruce a zářivě se na mě usmál. Úsměv jsem mu oplatila a sklonila hlavu k jídlu. Vidličkou jsem jezdila s masem po talíři, když mě něčí otázka donutila zvednout hlavu.

„Seane, jdeš v pátek na tu oslavu?" zeptal se ho kluk, kterého jsem v životě neviděla. Sean se trochu napnul a zvedl k němu pohled.
„Nejspíše ne," odmávl ho rukou a znovu se k němu otočil zády. Kluk pouze pokrčil rameny, kývl mi hlavou na pozdrav a odešel k poměrně hlasitému stolu, u kterého se posadil.

V tu chvíli se moje nálada přiblížila k bodu mrazu.
„Pokud chceš, jdi na tu oslavu, nemusíš trávit čas se mnou," pokusila jsem se o úsměv, ale myslím, že z toho vyšla jenom jeho chabá napodobenina. Sean mě chvíli zkoumal pohledem, ale pak zakroutil hlavou.
„Nechci," snažil se mě přesvědčit, ale nějak podvědomě jsem věděla, že tam jít chce.
„Ale jdi, já to nějak přežiju, můžeme si udělat filmový večer v sobotu," pokračovala jsem, i když jsem nechtěla, aby někam chodil.

Příčila se mi představa, že si bude užívat s cizími lidmi, zatímco já bych seděla doma sama, na své narozeniny. Normálně by mě tato věc ani nenapadla, ale když už mě tak navnadil, tak jsem se s velikou lítostí této představy vzdávala. Nemohla jsem ale dovolit, aby kvůli mně nešel někam, kam chtěl jít. Tak se kamarádka nechová, proto jsem se ho snažila přesvědčit.

„A nechceš jít se mnou?" zeptal se mě a odsunul od sebe talířek bez jídla, které stihl za tu chvíli sníst.
„Na svoje narozeniny půjdu na oslavu někoho jiného. To je poměrně chabé i na mě. Neboj, já to nějak zvládnu," mrkla jsem na něj a musela jsem se při úsměvu kousat do dásní, abych to vydržela.
„Takhle to neber. Je to jenom party, na které bychom spolu oslavili tvé narozeniny. To, že je to oslava i někoho jiného úplně vypusť z hlavy."
„Tobě se to řekne," zašeptala jsem si a byla si jistá, že mě neslyšel, protože na to nereagoval.
„I když představa, že bych byla na své narozeniny na oslavě, i když není moje je fajn, ale asi to tento rok vynechám," usmála jsem se a vložila si do úst kousek masa.

Sean seděl naproti mně a nespouštěl ze mě pohled.

„Ještě chvíli na mě tak koukej a vydloubnu ti oko," ukázala jsem na něj vidličkou, ale hlavu od jídla nezvedla. Koutkem oka jsem viděla pohyb jeho rukou, takže jsem si dokázala představit ,jak je rozhodil na znamení, že se vzdává.
„Takže, pokud to chápu, tak bys chtěla oslavu narozenin," zeptal se mě, jako by se ujišťoval, že moji odpověď dobře pochopil. Zamračeně jsem zvedla hlavu a chvíli před tím než jsem mu odpověděla jsem na něj jenom koukala.
„Tak jsem to nemyslela," zakroutila jsem hlavou.
„A jak teda?"

Otevřela jsem pusu, že mu odpovím, ale nic z ní nevyšlo. Znovu jsem ji zavřela a sama sebe se zeptala, jestli znám na tuto otázku odpověď. Samozřejmě, že bych chtěla oslavu narozenin, ale představa plného domu opilých lidí, které bych ani neznala se mi příčí.
„Ne nechci," odpověděla jsem mu po té, co jsem si ve své mysli zhodnotila pro a proti. Sean ale nevypadal, že by mi tuto odpověď uvěřil, ale dál to neřešil.

Rozhostilo se mezi námi ticho. Sean byl zabraný do svých myšlenek a nevypadal, že by chtěl abych ho rušila. Když se zvedl, tak se se mnou nepřítomně rozloučil a bez toho, abych mu stihla odpovědět, odešel.