Za oblakem kouře ✔

#11

Tašku jsem si hodila vedle a s těžkostí se posadila do lavice. Ihned jsem si hlavu položila na složené ruce a modlila se, ať mě všichni nechají být.
„Těžké ráno?" slyšela jsem pobavený tón za mými zády. Narovnala jsem se na židli a otočila se k Seanovi čelem.
„Už jsem to říkala a říkám to znovu. Nesnáším pondělí," protáhla jsem obličej v znechucenou grimasu.
„Cos zas dělala?" neodpustil si pobavené ufrknutí a já nad tímto projevem pozvedla jedno obočí.
„Teprve dneska o půl jedné ráno mi vlastně došlo, že je pondělí a že včera opravdu sobota nebyla," pokrčila jsem rameny a promnula si lokty, které jsem měla opřené o židli.

„Že mě to nepřekvapuje!"
„Co ty? Už víš, jak ti dopadnul ten tvůj úžasný konkurz?" zívla jsem.
„Až odpoledne," povzdechl si a v jeho obličeji se zračila nervozita.
„Neboj, byla jsem tam. Viděla jsem tě, byli by blázni, kdyby tě nevzali," mrkla jsem na něj a přehodila si jednu nohu před druhou.
„Ty rozumíš fotbalu?" nechápavě se na mě zatvářil.
„Ne, ale věřím v to," sladce jsem se na něj usmála.
„Tak to mě teda opravdu pomohlo," pronesl sarkasticky a složil si hlavu do dlaní.
„Nemáš zač, já vím, že jsem zlatíčko," naklonila jsem hlavu na stranu a chtěla něco dodat, ale t u chvíli do třídy vletěl učitel a utíral si pot z čela.

Začal s omluvou a nějakým důvodem jeho pozdního příchodu. Pokoušela jsem se, opravdu jsem se pokoušela udržet otevřené oči a nepoložit si hlavu na tu krásně rovnou a pro tuto chvíli i jistě pohodlnou lavici. Pomalu mi klesala hlava, když mě jedna věta probudila, jako by na mě někdo vychrstl kýbl plný vody.
„Doufám, že všichni máte hotové vaše projekty, protože nezapomínejte, že zítra se odevzdávají," oči se mi rozšířily a opatrně jsem se otočila k Seanovi, který na mě taktéž udiveně hleděl.
„Jsme někde," naznačila jsem mu ústy beze slov a on jenom kývnul souhlasně hlavou.

Když zazvonilo, nezačala jsem se balit jako ostatní, ale pouze jsem se otočila na židli a vyděšeně koukala na Seana.
„To už jsou dva týdny?" zeptala jsem se nechápavě.
„Nejspíše ano," projel si rukou vlasy a na týle za ně zatahal.
„Je mi jedno jestli dneska něco máš, ve čtyři u nás doma. Rodiče přijedou až zítra a my to musíme dodělat i kdybychom u nás museli být až do rána," nakázala jsem mu a začala se balit.

Sean souhlasil a přehodil si batoh přes jedno rameno a už si to kráčel pryč ze třídy.
„Tak dneska se zase nevyspím," zasténala jsem a schovala si poslední sešit do tašky.

***

„Cože? Kde jsi takovou věc vyhrabal?" zavrčela jsem na Seana a nevraživě se na něj podívala. Bylo osm hodin večer a my jsme z prezentace neměli ani polovinu hotovou. Seanovi to nejspíše nevadilo, protože dělal cokoliv jiného, jen nehledal informace.
„Ehm, tady," podle jeho vystupování bylo hned jasné, že tu knihu nečte a nadiktoval mi úplnou blbost.

S vražedným výrazem jsem se na něj podívala. Usmál se na mě, jako neviňátko a já měla z ničeho nic strašnou potřebu po něm něco hodit. Nejlépe něco tvrdého, po čem by se mu v té hlavě rozsvítilo.

„Promiň, už čtu," nevydržel můj vražedný výraz a sklonil hlavu ke knize. Opřela jsem se v křesle a promnula si ruce.
„Jdu si udělat čaj, chceš taky?" zvedla jsem se na bolavé nohy z toho neustálého sedění a odebrala se do kuchyně.
„Ne!" slyšela jsem ho za mnou volat.

Zrovna jsem zalévala sáček horkou vodou, když se z místnosti, kde byl Sean se ozvalo pískání.
„Došla mi esemeska?" zavolala jsem za ním.
„Tobě ne, mě!" odpověděl mi. Neřešila jsem to a nechala čaj stát na lince.

Když jsem se vrátila k Seanovi, seděl a s velkým úsměvem koukal do telefonu.
„Co tam máš, že svítíš radostí, jako vánoční stromeček?" zeptala jsem se ho a opřela se o futra dveří.
„Právě koukáš na nejnovějšího člena školního týmu," hrdě pronesl.
„Takže ti ten post maskota dali?" neodpustila jsem si menší popíchnutí.
„Vtipná," protočil oči.
„Gratuluji," posadila jsem se do křesla a sledovala tu jeho čistou radost.
„Takže, já se bavím s fotbalistou? Pane bože, já se možná stanu oblíbená," falešně jsem začala pištět.

„Jak jsi to zjistil?" zeptala jsem se ho, když jsme se oba uklidnili.
Podal mi jeho telefon, na kterém byla otevřená zpráva z cizího čísla.

Leary! Vítej v týmu.

„Kdo to psal?" zeptala jsem se ho.
„Grant," odpověděl mi jednoduše.
„Kde kapitán sehnal tvé číslo?" nechápala jsem a telefon mu podala zpátky. Pokrčil rameny.

Dívala jsem se na něj. Měl z toho strašnou radost a já mu to samozřejmě přála, ale někde uvnitř mě, jsem cítila, že se tímto něco mění a to se mi nelíbí.

„Tak pojď, ty maskote, musíme ten projekt dodělat," mrkla jsem na něj a položila si počítač na stehna.