Za oblakem kouře ✔

#18

„Stacy, je tam. Proč tam teda nejdeš už dnes? Ne proč tam jdeš až zítra," zaúpěla jsem, když už po několikáté odříkala svůj text špatně.
„Není to jedno? Změnila jsem trochu větu, ale pořád má stejný význam,"rozhodila ruce.

My dvě a zbytek herců z dramaťáku jsme seděli v různých řadách v hledišti. Každý měl v ruce nebo na nohách scénář, který jsme se měli naučit a po třech hodinách neustálého čtení a sedění nás všechny opustilo počáteční nadšení z nové hry.
„Vždyť tohle je jenom čtecí zkouška," oponovala mi.

„Teď se to jednou přečte špatně, dostaneš to do podvědomí a potom to řekneš blbě i na premiéře," možná by někdo řekl, že to přeháním, já jsem ale v těchto věcech naprostý perfekcionista. Ten kdo tu hru napsal, tak tam ty slova dal proto, aby se říkaly.

To jsem na Stacy nesnášela. Všechno chtěla upravovat. Každá její postava ať měla jakoukoliv osobnost, měla kousek z ní a to její mluvu.

Často jsme se kvůli tomuto na zkouškách hádaly. A ať jsem měla sebelepší argumenty, vždy to dopadlo tak, že jsem byla já proti všem. Byla to už něco jako naše tradice, někdy jsem si říkala, jestli už ty slova nemění proto, abychom se jako obvykle pohádaly.

„Caro,přeháníš to," řekl mi Blain, který seděl vedle mě.
„Nepřeháním," vyštěkla jsem na něj hlasitěji, než jsem chtěla „Nepřeháním," zašeptala jsem jako bych se ujišťovala.

„Dobře, fajn! Omlouvám se, můžeme se vrátit ke čtení," rozhodila ruce Stacy a otočila naštvaně stránku ve scénáři. Překvapilo mě, že tak vybouchla a tak jsem sklopila hlavu a přečetla odpověď na její otázku ze scénáře.

„Dnes to byla zase dobrá hádka," prohodila Stacy když okolo mě procházela.
„Jednou uděláme představení, kde budeš jenom ty a já. Budeme stát na jevišti a budeme se hádat," zasmála jsem se a srovnala s ní krok.
„To by byla poměrně dlouhá hra, když ani jedné z nás nikdy nemůžou dojít argumenty," usmála se a zamávala mi, když se ode mě na chodbě odpojila.

***

S taškou přes rameno, s Nirvanou v uších a jejich textem na rtech jsem odemykala dveře prázdného domu. Z nohou jsem si skopla boty hned při příchodu a ještě pořád se sluchátky v uších jsem procházela domem. Neodpustila jsem si sklouznutí po parketách.

Tašku jsem hodila do rohu a zvedla ruce nad hlavu. Začala jsem se točit, poskakovat a jednoduše tančit na hudbu v mých uších. Tak strašně jsem byla zažraná do vlastního světa, že jsem si nevšimla nově příchozí osoby. Až když jsem se k němu otočila čelem a zaječela, tak jsem si otce všimla.

„Tati, co děláš doma?" sundala jsem si sluchátka a rozdýchávala šok.
„Bydlím?" nesouhlasně si mě měřil. Stál ve dveřích ve svém obleku a ruce měl založené na hrudi.
„To já vím, ale nemáš být v práci," vypojila jsem sluchátka z mobilu a hodila je na postel. Byla jsem nervózní, když jsem viděla, jak můj otec stojí ve dveřích a chce mi něco říct.

„Dnes večer přijde můj starý přítel z vysoké na večeři. Očekávám, že se budeš chovat slušně,"
„Proč mi to říkáš až teď?" nechápala jsem. Neměl by mi něco takového oznamovat dopředu? Třeba i jeden den by stačil.
„Nevidím důvod ti to říct dřív," pokrčil rameny a odešel.

„Nevidím důvod," napodobovala jsem jeho hluboký hlas a kopla naštvaně do postele. Což jsem dělat neměla, protože mi ihned nohou projela ostrá, pichlavá bolest.
„Sakra," zasyčela jsem a zády dopadla na postel. Mnula jsem si místo, kde mě to bolelo nejvíce a k tomu si nezapomněla pořádně zanadávat.

Podle křiku, co se po pár hodinách začal ozývat z kuchyně, mi došlo, že to táta neřekl ani mamce. Stála jsem u zavřených dveří mého pokoje a zadržovala škodolibý smích, když máma nadávala otci. Dlouho jsem se smát, ale nemohla, protože mě po chvíli zavolala dolů a chtěla, abych jí pomohla s vařením.

Se zasténáním jsem teda sešla schody a umyla si v kuchyni ruce. Máma mi hned dala do ruky zeleninu a nůž. Postavila jsem se tedy k lince, vzala si podložku a začala krájet.

„Tvůj otec už opravdu neví, jak mi zpříjemnit den," začala máma po chvíli ticha.
„Vždyť ho znáš," pokrčila jsem rameny a vzala do ruky mrkev.
„Kdo že to má přijít?" zeptala jsem se jí se zvědavostí, chtěla jsem o našem hostovi dozvědět, co nejvíce, protože mě samotné bylo divné, proč tak z ničeho nic.
„Znám jenom jeho jméno, tvůj otec s ním chodil do stejné školy. Říkal, že po rozvodu odletěl od Ameriky a teď se na pár týdnů vrátil," vysvětlovala mi.
„A jak se jmenuje?" byla tady sice opravdu malá pravděpodobnost, ale musela jsem se ujisti.

„Joseph Leary," řekla prostě a mě v té chvíli ujela ruka a řízla jsem se do prstu.
„Au, sakra," zašeptala jsem a dala si prst pod studenou, tekoucí vodu.