Za oblakem kouře ✔

#26

„Hádej, co je za dva dny?" stoupla si za mě Stacy a ruce opřela o opěradlo mé židle. Znuděně jsem se podívala na toho narušitele, který mi nedovolil zopakovat si učivo před testem a protočila oči.
„Že by pátek?" hrála jsem blbou a Stacy to očividně nedošlo.
„Máš narozeniny."
„Neříkej?" když ani tuto moji poznámku neřešila, tak jsem si začala říkat, jestli ji ta moje ironie jenom nedochází nebo ji ignoruje záměrně.

„A ptáček mi pověděl, že jsi zase sama doma," uculovala se.
„Opravdu by mě zajímalo, který pták ti to vždy řekne, protože tohle je už podruhé," zamračila jsem se a snažila si vybavit, jestli jsem to někomu řekla, ale to bylo asi nepravděpodobné, protože já sama se to dozvěděla dneska ráno.

Už ve chvíli, kdy jsem vešla ráno do kuchyně, tak jsem měla to neblahé tušení, že mi mamka chce něco říct. Nejprve začala náš rozhovor tradičně. Jak jsem se vyspala, jestli dneska něco píšu a podobně. Potom, co jsme vypotřebovaly tyto rutinní otázky, se mi přiznala, že otec odjíždí na pracovní cestu a ona s ním. Mou odpovědí bylo jenom neurčité kývnutí hlavy. Samozřejmě se mi ihned začala omlouvat a ujišťovat mě, že až v sobotu večer přijedou, tak si to vynahradíme. Chvíli mi trvalo, než jsem ji přesvědčila, že mi to opravdu nevadí a mohla se vydat do školy.

„Není to snad jedno," mávla rukou a chtěla ještě něco dodat, ale právě přicházející Sean ji vyrušil.
„Co se řeší?" zeptal se, když pohodil svou tašku na lavici a začal z ní vytahovat věci.
„Pátek," prohodila jsem jeho směrem.
„Narozeniny?" pokračoval v otázkách.

„Tady Stacy chce uspořádat party a já ji hned říkám, že nic takového se nestane," slova jsem mířila na Seana, ale celou dobu jsem se dívala na Stacy.
„Kazíš zábavu," založila si ruce na hrudi a podívala se na Seana, jako by od něj čekala podporu. Ten pouze rozhodil ruce a posadil se na židli.

Stacy to po chvíli vzdala, zvedla se a odešla si sednout na své místo. Oddechla jsem si a chtěla si konečně dočíst zápis ze sešitu, který jsem měla otevřený na stole, to se mi ale nepovedlo, protože Sean využil situace, že jsem k němu otočená.

„Co plánuješ?" naklonil se trochu ke mně a ztišil hlas.
„Kdy?"
„Kdy asi," protočil oči a čekal na mou odpověď.

Pokrčila jsem rameny. Neměla jsem plán. Narozeniny pro mě nikdy nebyly nic výjimečného. Jediné, co na tomto dni mohlo evokovat, že by měl být něco víc, tak bylo to, že jsem si ráno možná poslechla nějakou narozeninovou písničku a to taky jenom občas. Obvykle jsem šla do školy, přežila těch pár úmorných hodin a pak padla vyčerpaně do postele, kde jsem si na počítači pustila seriál.

„Nic extra," chtěla jsem téma narozeniny ukončit a tak jsem se k němu otočila zády. Sean to ale zase nenechal být.
„Takže, nemáš žádný plán?" zeptal se mých zad.
„Teď jsem ti odpověděla, myslíš, že je opravdu nutné abych ti odpověděla ještě jednou?" neotočila jsem se, takže jsem nemohla vidět Seanovu reakci ale dokážu si představit, jak protočil oči, když pokračoval.
„Pokrčení ramen není odpověď," oponoval mi.
„V mém jazyce ano," odsekla jsem mu a na znamení, že tato konverzace je u konce jsem zvedla do rukou sešit a začetla se do prvního řádku.

„Tak ten jazyk opravdu neovládám," pokračoval.
„Co mám říct, abys mě to už nechal být," bouchla jsem sešitem a stůl a otočila se na něj.
„Filmový večer?" zeptal se s nadějí v očích.
„Kdy?" povzdechla jsem si unaveně.
„V pátek.
„Fajn," snažila jsem se, aby moje odpověď zněla znuděně, ale z nějakého mě neznámého důvodu se mi rty snažily roztáhnout do úsměvu. Ale ovládnula jsem se do té doby, než jsem se k němu otočila zády. Pak jsem se začala usmívat od ucha k uchu.

Učitel po chvíli došel do třídy příjemně naladěn. Nebyla jsem si jistá, jestli to ale opravdu bylo jenom kvůli těm testovým papírům, co měl v ruce.

„Seane, Caro," oslovil nás ve chvíli, kdy položil své věci na katedru. Trochu zmateně jsem se s otázkou v očích otočila na Seana, který vypadal stejně překvapený jako já.
„Doufám, že už se připravujete. Za tři týdny prezentujete," nejdříve jsem na učitele nechápavě koukala. Snažila jsem se vybavit, co přesně myslí. Až po chvíli mi došlo, že myslí naši společnou prezentaci, kterou jsme dělali před pár týdny.
„Samozřejmě," nasadila jsem přesvědčující úsměv a slyšela jsem Seana, jak si za mnou něco mumlá.
„Dobře, takže od okna A," začal rozdávat papíry.