Za oblakem kouře ✔

#15

Položila jsem tác s jídlem na stůl a odsunula židli.
„Tak jak to včera dopadlo?" zeptala jsem se ho a nabrala si vidličkou rýži.
„Opravdu je to vždy taková otrava?" zmučeně se na mě podíval a mě ustála vidlička v polovině cesty k mé puse.
„Co tím myslíš?" pozvedla jsem nechápavě jedno obočí.
„Ona byla tak strašně ukecaná. Bylo to příšerné," položil si hlavu do rukou a povzdechl si.
„Tak proč si ji někam zval?" zasmála jsem se. Bylo mi ho líto a nechtěla jsem se smát jeho umučenému výrazu, ale v tu chvíli mi přišel strašně vtipný a já se neudržela.
„Já nechtěl," zvedl ke mně pohled.
„To pořád není odpověď," tato debata mě začala zajímat a tak jsem si založila ruce na hrudi a trochu se k němu naklonila. Nejprve se rozhlédl okolo nás, jako by nás někdo poslouchal.

Jídelnou se ozývalo až nepříjemné hučení mnoha hlasů. Taky jsem se rozhlédla, nikoho jsme nezajímali. Ať historka nějakého kluka nebo smích profesora, všechno tohle bylo pro ostatní zajímavější než my dva, kteří jsme seděli v rohu místnosti, naklonění k sobě, jako bychom plánovali nějakou nekalou věc.

Sean se už nadechoval. Napjatě jsem čekala, co řekne, když se celou jídelnou ozval pád tácu. Otočila jsem se na židli a podívala se na chudáka holku, která koukala na kus plastového tácu, který jí zůstal v ruce a na jídlo, které teď měla na botě. S lítostí jsem se na ni podívala. Jídelnou se rozezněl smích a mě jí v tu chvíli bylo strašně líto.

„Chudák holka," zašeptala jsem a znovu se otočila k ní zády.
„Co jsi mi chtěl říct?" zeptala jsem se ho. Sean pořád koukal na holku, která už teď nejspíš studen chtěla propadnout pod zem.
„Já-já-já," opakoval pořád dokola.
„Ty co?" vzala jsem si znovu do ruky vidličku.
„Musím jít," vyblekotal v rychlosti a postavil se, až jeho hlasitě vrznutí židle upoutala pár lidí od okolních stolů.
„Cože?" nechápala jsem. Sledovala jsem, jak si rychle pobral všechny věci, jedním slovem se rozloučil a pospíchal z jídelny. Nechápavě jsem propalovala jeho místo a přemýšlela, co se stalo.

Zbytek dne jsem s ním nemluvila, když už jsem jeho červenou bundu někde viděla, zmizela mi ihned z dohledu. Vrtalo mi to hlavou. I teď, když jsem stála před zrcadlem a malovala si oči, jsem přemýšlela nad tím, co se stalo.
„Caro!" ozval se můj otec ode dveří.
„Už jdu," povzdechla jsem si. Pravou rukou jsem si ještě vlasy projela a vyšla z pokoje.

„Páni, Caro. Ty jsi zkrásněla od té doby, co jsem tě neviděla," obejmula mě Grantova matka. Moji otázku s tím, že jak moc jsem se za dva měsíce, co mě neviděla jsem si nechala pro sebe a pouze se na ni mile usmála.
„Ten tvůj úsměv je tak strašně falešný," dobíral si mě Grant.
„Ale ta bolest, kterou ti způsobím, až tě kopnu někam, kam nechce je skutečná," otočila jsem se na něj s mým falešným úsměvem a užívala si jeho vyděšený pohled.
„Proč vždy zapomenu, že jsi tak drastická?" odstoupil ode mě o krok.
„Nejsem," úsměv mi spadl.
„Uklidni se. Pouze si tě dobírám," začal se smát.
„Ha ha vtipné," pronesla jsem s nic neříkajícím výrazem. Grant chtěl ještě něco dodat, ale jeho máma nás už volala ke stolu.

„Tyhle večeře mě už fakt nebaví," lehl si Grant do jeho postele. Před pár minutami jsme byli propuštěni a tak jsme co nejrychleji zmizeli k němu do pokoje.
„Ještě řekni, že jsi na tady tohle už moc starý," posadila jsem se na židli u stolu na který jsem si vyhodila nohy.
„A ne snad?"
„Páni v devatenácti. Neměla bych ti začít říkat dědo?" protočila jsem oči.
„Můžu se tě na něco zeptat?" začal a opřel se o lokty.
„Mám se začít bát?" založila jsem si ruce na hrudi a opřela si hlavu.
„Cože?"
„Vždy když někdo položí tuto otázku, přijde něco opravdu špatného," vysvětlila jsem své obavy.

Natočila jsem k němu hlavu. Hnědé vlasy měl stále stejně nagelované. Oči měl zavřené. Obvykle jsem si ho v tuto dobu začala dobírat, že má na sobě košili zapnutou skoro až ke krku. Působil vždy tak slušně a upraveně.

„Když už sis mě prohlédla, můžu se zeptat na tu otázku?" otevřel oči a koutek úst mu vyletěl do vrchu v úšklebku.
„Tak mluv," pokrčila jsem nohy a tak jsem židlí přijela blíže ke stolu.
„Jak dopadlo to Seanove rande?" tato otázka mě zaskočila. Ihned po jejím vyslovení jsem k němu otočila hlavu.
„Jak bych to mohla já vědět?" snažila jsem se zamaskovat moji reakci tím, že jsem si ruce mnula o sebe.
„Jsi jeho nejlepší kamarádka, tak je samozřejmé, že se tobě svěří," zasmál se, jako bych se zeptala na naprostou pitomost.
„Nic mi neřekl," zamumlala jsem a začala si pomalu otrhávat lak na nehtech.
„Čekal bych, že zrovna Eleanor se mu bude líbit," řekl zklamaně.
„A proč? Protože je blondýna? Chytrá? Milá? Něco ti řeknu je strašně egoistická," nevydržela jsem to a zavrčela jsem na něj. Nelíbilo se mi to. Nelíbilo se mi to, že byl Sean na rande zrovna s Eleanor, že jí dal moji kytku a že ji teď Grant vytahuje přede mnou.
„Hou hou v klidu. Já myslel, že se k němu hodí, když jsem mu ji domlouval, ale když myslíš, že ne," natáhl ruce před sebe a snažil se mi tím dát najevo, že z této začínající hádky odstupuje.
„Promiň," odkašlala jsem si „Ty jsi mu ji domluvil?" zeptala jsem se ho na věc, co mě zarazila.
„Bylo mi ho líto," pokrčil rameny a mě v tu chvíli projela vlna radosti. Pokoušela jsem se ji nějak zakrýt, ale ten úsměv se mi na tváři doslova sám objevil.
„Vidím, že z toho máš radost," neodpustil si popíchnutí Grant.