My name is HellGirl (Sequel to My name is G.O.D)

REVENGE WILL BE MINE

"No nic, zabít tě nemůžu, což je ovšem problém," pokračoval Loki dál ve svém monologu, aniž by se nechal Tomem rušit, "tak zbývá jediné. Musím tě někam odklidit. Někam, kde tě nikdo nebude moct najít. Nebo alespoň poznat. A pak zjistím, zda v tom brnění, které kolem tebe moje milovaná žena udělala, najdu nějakou škvíru. Aspoň malinkou... Něco, co mi umožní tě navždycky eliminovat a zprovodit z tohoto světa."

Tom neměl sebemenší tušení, o čem ten člověk mluví a co se tady vlastně děje. Ale než se stihl vzpamatovat, už oba dva pluli v silném, duhovém víru, kde se sotva dalo dýchat a to už Tom opravdu neustál a ztratil vědomí.

Když se znova probral, byl uprostřed spálené pustiny bez života, kde nebylo ani človíčka. Všude panovalo naprosté, dokonalé a děsivé ticho. Zvrátil hlavu a podíval se nahoru. Něco tady bylo špatně. Viděl sice hvězdy a planety, ale zcela jinak, než to bylo na Zemi.

"Kde to sakra jsem?" Zeptal se sám sebe a vylekaně sebou škubnul, když uslyšel něčí hlas.

"To bych taky ráda věděla, pane..." Za ním se vynořila vysoká, statná postava postarší ženy drsného vzezření. Její šedivé vlasy nutně potřebovaly hřeben a také dost páchla. Měla na sobě rozpadající se hadry a zbytek nějakého zvláštního brnění a za pasem jí visela dýka.

"Kdo jste?" Zeptal se zdvořile Tom, uvědomujíc si, jak moc je tato situace absurdní. Ale i tak zachoval svou přirozenou zdvořilost.

"To nevím, zapomněla jsem to už hodně dávno. Jediné, co si pamatuji je to, že jsem kdysi byla mladá a krásná a jezdila jsem na koni spolu s dalšími dívkami. Ale už si nepamatuji, co se mi stalo a proč jsem teď stará a ošklivá. Nepamatuji si na svůj předchozí život, ale jsem si zcela jistá, že jsem žila divoce a nespoutaně. Netuším, jak jsem se zde ocitla."

"Vlastně ani já ne," připustil váhavě Tom a pocítil čirou hrůzu, když si uvědomil, že nejspíš skončí stejně jako tato ubožačka.

Sklonil hlavu a přesto, že nevyznával žádné konkrétní náboženství, začal se modlit. Byl tak zoufalý a nešťastný, že síla jeho myšlenek překonala celý vesmír a dorazila přesně tam, kam měla.

Protože v tom vesmíru existovala osoba, která pro něj vždycky měla slabost, ačkoliv by to nikdy veřejně nepřipustila.

Tom měl prostě štěstí. Aniž by to tušil, nejmocnější asgardská Bohyně se kvůli němu znova hodlala postavit svému manželovi a zachránit jeho rod i proti vůli samotného Boha.

****

SEATTLE

Astrid s dokořán rozevřenýma očima pozorovala rozesmátou Rose, jak sedí Aceovi na kolenou a lechtá ho na uchu. Působili jako rozverná, zamilovaná dvojice teenagerů, kteří se nestarají o to, co bude zítra, zajímá je jenom tahle chvíle, tento okamih a chtějí si ho vychutnat naplno.

Její skelný pohled byl zcela nehybný a nepřirozený, v ruce třímala kávovou lžičku, kterou se snažila rozlomit vejpůl. Přesto, že pohled na ně byl velmi nepříjemný, až bolestný, nemohla od nich odtrhnout zrak.

Rose byla už zcela a úplně zdravá. Netrvalo to ani týden a všechny vředy, všechen ten páchnoucí hnis z jejích ran zmizely. Jako by to byl nějaký zázrak, říkali překvapení lékaři a pochvalně jeden druhého plácali po ramenou, jakí jsou borci. Ani jeden z nich netušil, která léčba na Rose vlastně zabrala, ale bylo jim to jedno. Hlavně, že se toho zbavili.

Zázrak, pch... Odfrkla si Astrid v duchu. Na tváři měla nepřítomný výraz, protože se ztrácela hluboko ve svých myšlenkách, ponořená v úvahách, co těď bude dělat. Rose k nim přišla na návštěvu (pozval ji Ace, přesvědčen o tom, že Astrid použila nějaký zázračný asgardský lék na její uzdravení) a chtěl, aby se spolu zkamarádily.

Ale Astrid byla daleka tomu, aby tom jenom uvažovala.Bolestně si uvědomovala, že jediný mladík, o kterého kdy stála, není k mání. Vlastně to bylo úplně absurdní, jelikož na Asgardu se o ni chlapci prali - a nebylo to jenom nějaké to pošťuchování, ale zcela vážný, regulérní boj včetně ostrých zbraní, takže často tekla krev. A ten jeden, kterého doopravdy chtěla... Tak toho nemohla mít.

Rose se natáhla a vzala si do ruky kousek koláče, který před chvíli upekla Nataša. Zakousla se do něj s dravou chutí tak silně, že jí marmeláda vystříkla na obličej. 

"Ukaž, utřu ti to," řekl Ace a slíznul ji tu sladkost z obličeje svým jazykem, bez ohledu na přítomné dámy - Astrid přímo před nimi a Helu, líně se opírající o kuchyňskou linku.

Astrid pocítila ostré bodnutí, bylo to jako rána nabroušenou dýkou přímo do srdce a znova ji zaplavil ten vražedný vztek, jako posledně. Cítila, že to už dlouho nevydrží a rychle vstala s hloupou omluvou, že ji bolí hlava.

Hela ji posměšně pozorovala a po chvilce šla za ní. Ace a Rose se ji nevšímali, zcela ponořeni do svých milostných hrátek, které už začínaly být poněkud mládeži nepřístupné.

Astrid vyběhla nahoru na střechu a bez ohledu na hrozící nebezpečí překonala vysoké, ostnaté zábradlí, až se dostala až k úplnému okraji, kde si sedla a nohy nechala volně viset nad propastí ve výši 45 pater moderního mrakodrapu, s obrovským rudým a zářivým nápisem STARK vedle sebe.

Hela si k ní bezstarostně sedla a zadívala se na modrou oblohu nad nimi, která se zdála být tak blízko, že snad stačilo natáhnout ruku, aby se jí dotkly.

"Máš něco v plánu?" Zeptala se Hela Astrid po dlouhé chvíli mlčení. "Hodláš tady jen tak sedět a nic nedělat? A nechat tu smrtelnici, aby slízla všechnu smetanu?" Do té poslední věty vložila patřičnou dávku sarkazmu.

"Co bys dělala ty, Helo?"

"Já? Hmm... Naštěstí můj partner má v hlavě jenom mně, takže tyhle liché úvahy o soupeření v lásce nemusím řešit. A kdyby byla mojí sokyní obyčejná smrtelnice... To bych se asi zbláznila. To je jako kdyby chtěla myš zápasit s drakem, co chrlí oheň, dočista absurdní a nemyslitelné."

"Ano, ale to není odpověď na to, co jsem se tě ptala."

Hela se postavila a zlehka balancovala na kraji střechy, s rukama bezstarostně vraženýma v kapsách modrých džín. Neprojevovala nejmenší strach, když se do ní opřel vítr a ona musela udržovat rovnováhu, aby nepropadla přes okraj. Na rtech jí pohrával lehký úsměv a Astrid si náhle uvědomila, jak moc je Hela podobná Lokimu - on se taky smál Smrti, když se jí díval do tváře.

Měla bych být víc... chladnokrevnější, přemýšlela Astrid neklidně, víc nad věcí. Nezabývat se hloupostma, jako jsou smrtelní lidé a jejich vášně. A vzít si to, co by mělo být moje, bez ohledu na následky.

Astrid se narovnala a postavila se těsně vedle Hely. Z obrovské výšky se dívaly dolů na ulici, jak se na ni hemží lidé velikosti mravenců a snaží se urvat od života, co se dá, ještě dokud žijou ty své marné, krátké životy.

"Takže?" Zeptala se Hela s potměšilým úsměvem.

"Já jsem Astrid Válídóttir, dcera Boha pomsty, vnučka Boha zla a neplechy. Jsem nejkrásnější ženou světa a v celém vesmíru není nic a nikdo, kdo by mi zabránil vzít si Ace Starka, syna Valkýry a asgardského Boha. To přísahám."

"Zabiješ ji?" Hela pronesla tu otázku lehce a téměř lhostejně, jako by se ptala, jakou kabelku si Astrid odpoledne vezme na procházku.

"Právě naopak, moje drahá," usmála se Astrid nebezpečně mile, "stanou se z nás nejlepší přítelkyně. Rose mě bude potřebovat, bude přímo toužit po mé společnosti. A pak, když si bude myslet, že její život je jako pohádka, jako seriál nekonečného štěstí - tak ji srazím na kolena. Budu ji mučit a trýznit, hezky pomalu a důkladně. Vezmu jí všechno, co má. Nejdřív popularitu, pak krásu a nakonec... i jejího muže. Nezabiju ji. Nechám ji žít velmi, velmi dlouho, aby měla dostatek času na vyplakání všech slz světa."

Hela nic neříkala. Náhrdelník na jejím krku se rozzářil jasným rudým světlem, které by dokázalo zabít jakéhokoliv smrtelníka.

A v tu chvíli nastal začátek konce. Děti Asgardu započaly svou vražednou misi.