Feelings

61. díl- Bude v pořádku?

(26.1.2016- úterý)

*Sam*

Jestli to bude trvat ještě dlouho, tak už to opravdu nezvládnu. To čekání je hrozné. Liam už je na sále tak hrozně dlouho. Všichni tady čekáme v čekárně, až konečně vyjde ten debilní doktor z toho sálu a řekne nám, že je Liam na živu. Dobře, přiznávám, že jsem se s ním v poslední době moc nebavila, ale i tak, nedokázala bych přijít o další osobu v mém životě.

Proč zase nesnáším svůj život? Proč je to jako na začátku? Proč se to všechno sere? První nás začne otravovat Sarah, potom se k ní přidá taťka a nakonec umře. Postřelí Gemmu, Liam je těžce zraněný a já nemám ani nejmenší ponětí, jestli nebude mít nějaké následky nebo jestli to dokonce přežije. A kdo za to všechno může? JÁ. Za všechno můžu já. Kdybych nepřišla do Harryho gangu, nic z toho by se nestalo. Harry by byl v pohodě, Gemma by nebyla postřelená, Liam by nebyl na sále a taťka, taťka by byl na živu.

Nechápu to, proč to k vůli mně musela odskákat ostatní? Sakra proč? Křikla jsem na sebe v duchu a z mých očí se zase začaly kutálet slzy. Už ani nevím, kde se ve mně ty slzy berou, ale tak nějak se vždycky spustí, a i když nechci brečet, a to se o to hodně snažím, vždycky si proderou cestu.

"Sam," sedl si ke mně a začal mě zase hladit po zádech už zoufalý Harry.

Vděčně jsem se na něho podívala, ale moc to nepomohlo.

" Bude to v pořádku, neboj, všechno se to spraví," chlácholil mě.

Po chvíli jsem se zase trochu uklidnila a po mém obličeji přestaly téct slzy.

Zvedla jsem ke všem oči, což mi moc nepomohlo. Všichni se na mě dívali tak soucitně a smutně. Tohle je pro mě snad ještě horší.

" Prosím nedívejte se tak na mě."

" Jak?" nechápal Louis.

" Tak.. Tak smutně, soucitně. Prostě se snažte dělat, jako by nic," řekla jsem a doufala, že to pochopili. Vím totiž, že se tak na mě dívali k vůli taťkovi.

" Dobře," usmáli se na mě. Bože, tohle je zase jak na povel. Ale co bych po nich chtěla? Taky to nemají jednoduché. Hlavně Harry, protože ten je tady pro mě pořád. Sedí tady vedle mě, a když brečím, okamžitě si mě k sobě přitáhne ještě blíž a začne mě hladit nebo nějak chlácholit.

Z mého přemýšlení, teda jestli se to tak dá nazvat, mě vytrhl doktor, který právě vyšel z operačního sálu. Konečně.

Ihned jsem vstala a vyrazila za ním.

" Bude v pořádku?" vyvalila jsem na něho.

" Dobrý den. Nevím, zatím je v umělém spánku. Má za sebou dlouhou a náročnou operaci, ale naděje tady je."

" Můžeme ho vidět?" zeptala jsem se zase a raději jsem přešla jeho odpověď. Liam bude prostě v pořádku a hotovo!

" Ano, ale jen na chvilku a určitě ne všichni."

Otočila jsem se na všechny, a když mi všichni kývl, pokračovala jsem: " Půjdu já."

" Fajn. Pojďte za mnou," ukázal mi a rozešel se.

Poslušně jsem šla za ním, až jsme se zastavili u jednoho pokoje.

" Jen na pět minut," upozornil mě ještě a pak už mě nechal vstoupit do pokoje.

Liam ležel uprostřed pokoje a byl napojený na různé přístroje a hadičky. I přes to jsem k němu ale přišla a sedla si na židli vedle postele. chvíli jsem jen mlčela, protože jsem nevěděla co říct, ale potom jsem mu řekla všechno, co se za posledních pár hodin dělo. Řekla jsem mu o tátovi. O tom, jak ho sem Niall a Gemma vezli, jak dlouho byl na sále, jak jsem na dně, a taky, že on tady musí zůstat. Prostě bude v pořádku.