Hollywood Sickness [CZ]

Guzzle, Guzzle (8.kapitola)

Dylan's POV:

Jorel nás všechny táhl k jejich pokoji za sebou za ruce a my vrazili dovnitř. Stál tam ale Aron u okna a když jsme vešli, prudce se otočil. "Kde je?!" vyjel po něm vztekle Charlie. Pořád ho zřejmě nemáme rádi. Jen Danny se s ním dokázal spřátelit. Už spolu sice nevedeme tu pomyslnou válku, ale stejně. "Odvezli ho na nějaký vyšetření. Vypadal dost pomateně..." řekl jenom a ukázal na Charlieho prostředníček. "A co tu vůbec děláš?" napadlo mě. Proč sem vlastně kurva pořád leze?! "Danny je můj kámoš, proč asi...?" bránil se. "Krom toho, beze mě by jste se to ani nedozvěděli..." dodal a podíval se na Daniela. Už jsem mlčel... vlastně všichni byli zticha. "Jdu pryč..." zamumlal si skoro pro sebe a odečel. Hurá...

Charlie's POV:

Už jsem se uklidnil a sedl jsem si na židli. "Kdy myslíte, že se probudí Danny?" u okna se o parapet opíral Kurlzz. "Těžko říct... ale snad už brzo." přišel Dylan blíž k Dannymu a s rukama v kapsách se k němu sklonil. Potom se narovnal. "Hele, nepůjdeme aspoň na kafe, tady kousek od nemocnice je dost dobrá kavárna.." zeptal se najednou Jay, kterej toho poslední dobou moc nenaspal, byl celej bledej a měl tmavý kruhy pod očima. Zvedl jsem se a musel jsem se protáhnout. Taky mě to sralo. Všichni se rozmejšleli.

Danny's POV:

Procitl jsem.

V nose jsem něco měl a lechtalo mě v krku. Začal jsem kašlat a ucítil jsem bolest po celém těle. Panebože...to letadlo spadlo nebo co?! Otevřel jsem pomalu oči, jinak mi to bolest ani nedovolovala.

Tolik bílé barvy... rychle mi došlo, kde jsem. Okolo mě byli všichni... kromě George. "Danny?" najednou se jim začal objevovat všem na tvářích úsměv a oni se vrhli ke mně. 

"C-Co se sta...lo?" konečně jsem přestal kašlat. 

"Danny, jsme tak rádi, že jsi v pořádku! Nebo spíš, že ses probral!!!" objímal mě Jorel, možná až moc silně. 

"T-to já t-taky, ale c-c-co se sakra sta... stalo? T-to letadlo z Londýna spadlo? Kde je George?!" řekl jsem zoufale a připadalo mi, že jsem buď němej anebo oni hluchý... Že mluvím a nikdo mě vlastně ani neslyší. "Měli jste nehodu, když jste jeli z letiště. George už se probral, ale... teď nemáme tušení, kde vlastně je..." trochu se mi ulevilo, že mi neřekli, že když jsem v letadle usnul, tak to bylo naposledy, co jsem ho viděl, ale stejně jsem tomu nechtěl uvěřit. "A jak je ti?" zeptal se se zájmem Dylan. "Nepamatuju si nic, od té doby, co jsem usl v letadle. Všechno mě úplně nelidsky bolí... ale... sss... jsem rád... že žiju..." řekl jsem popravdě. Taky jsem se celkem uklidnil. Jestliže oba žijeme, tak je to relativně v pohodě, no ne?! "Už je vzhůru?" do pokoje najednou vešla mladá sestra asi tak stejně vysoká jako Dylan. Takže celkem dost. "Vezmeme vás na vyšetření, pane Murillo!" oznámila a všichni se rozestoupili. "Tak potom?!!" objal jsem všechny a zase jsem si položil hlavu zpátky, protože mě jinak  neuvěřitelně bolela hlava. Vážně... 

Aron's POV:

Ležel jsem v posteli a čuměl do stropu.

Bylo ticho,  venku byla zima a zataženo, ale nepršelo. Foukal vítr, ale ne moc, tiše...

Utřel jsem si slzy a přetočil jsem se na bok a chytil jsem se za předloktí. Za to pořezaný, jak jinak.

Proč sakra zrovna on?!

George se probudil, což znamená, že až se probudí i Daniel, tak zase budou ten nejšťastnější pár v celým zasraným Los Angeles!!! 

A já budu sám a budu zírat, jak mi život protíká pomalu mezi prsty. Budu se muset přetvařovat, pokud se ale dřív nezabiju... 

(-o 2 hodiny později-) 

Danny's POV:

Po několika desítkách vyšetření a opravdu důkladné prohlídce mě odvezli zpátky na  pokoj. George seděl v posteli a...BYLA U NĚJ ASIA!!!! "Ahoj..." pozdravil jsem. "Ahoj Danny, kámo!" usmál se 3Tears.

Byl jsem tiše a nechápal jsem, co to má znamenat. "No, lásko a taky bychom mohli jet do Miami za mýma rodičema, jak jsme... ehmm.. plánovali, ne?" tohle mě mě málem roztrhalo. Když to Asia řekla, doufal jsem, že si ze mě jen dělaj prdel. Zavolal jsem na sestru. George soustředěně probíral detaily cesty. 

Sestra konečně přišla a oni si jí snad ani nevšimli. Byla to ta pěkná blondýnka z minula, když jsem tu byl. "Můžete mi říct... co..." chtěl jsem se nejdřív zeptat na datum, ale na ruce jsem měl prsten, takže mi došlo, že jsme manželé a tak jsem zvolil jinou otázku. "On... má něco s pamětí?" 

"Nejspíš dočasná ztráta... on... si vás nepamatuje?" řekla. Věděla, že jsme spolu.

"Asi...asi ne..." bylo to pro mě strašný.

"Nebojte, však on si snad vzpomene..." uklidňovala mě.

"Ale kdy?" toť otázka.

"Nevím... ale snad to nebude dlouho trvat..." řekla a zvedla se.

"To doufám... díky..." přestal jsem šeptat.

"Tak co Danny, to je tvá přítelkyně? Už dlouho jsem tě s žádnou neviděl!" řekl George hned co zmizela. Usmál jsem se, ale pak jsem se otočil na bok, abych se na ně nemusel dívat a mohl vklidu brečet. Ta svině tý ztráty paměti chce využít!! BEZTAK!!