Věštba tří

Kapitola 86 - Ukázka síly

MOC SE VŠEM OMLOUVÁM ZA ODMLKU, ALE NĚCO JSEM ŘEŠILA. ODE DNEŠKA JEDNA KAPITOLA DENNĚ. VŠEM DĚKUJI ZA PODPORU A POVZBUZENÍ :)

Poslední dny byli pro Severuse snad nejtěžšími v jeho životě. To, že Harry bydlel zase na hradě, měl ho tak blízko u sebe a jediné, co viděl, bylo jak okatě ho ignoruje, vyhýbá se jakémukoliv pohledu a jakémukoliv kontaktu. Severuse to neskutečně trápilo. Tak moc si s ním chtěl promluvit. Pokud měla Hermiona pravdu, patří k sobě, nepochybně patří a není přeci možné, aby už nikdy nebyli spolu. No nejen že to je možné, ale ono je to vlastně i dost pravděpodobné. Harryho chování neskutečně ochladlo a to, že mu začal znovu říkat profesore, to rozhodně nebylo dobré znamení. Ano, byl si vědom toho, že mu určitě neskutečně ublížil, ale chtěl to napravit. Nedokázal si přestat vyčítat, že skočil na ten přelud způsobený lektvarem. Ale v ten moment, když viděl všechny mrtvé a Harryho umírat, v ten moment se mu to prostě zdálo jako jediné a nejlepší řešení. 

"Severusi, posloucháš mě?" vyrušil ho hlas profesora Křiklana. Ovšem, že ho neposlouchal, jako nikoho, když seděl ve Velké síni a měl před sebou přímí pohled na Harryho, sedícího s jeho přáteli a v živé konverzaci. Vždy dokázal jen myslet na to, jak by si přál být tam s nimi. A dnes to bylo ještě horší, jelikož už mu nezacláněl výhled nikdo ze studentů, kteří už včera zamířili domů a tak byla síň téměř prázdná, až na pár jedinců z řad starších studentů, kteří se rozhodli zůstat a pár civilních osob, připravených k boji. Odpoledne očekávali příjezd obrovského množství lidí, ale teď se zdál hrad téměř prázdný. 

"Cože? Ale jo, ovšem," odpověděl mu nepřítomně a i když neměl představu o čem před tím mluvil, snažil se teď svou pozornost věnovat výhradně jemu. 

"No tak, jak jsem říkal, byl bych rád, kdyby ses ke mě přidal a pomohl mi namíchat dostatek útočných lektvarů, na které jsem dostal recept od přátel a kolegů," řekl a zopakoval to, nejspíš proto, že věděl, že ho Severus do teď určitě neposlouchal. A k Severusově zlosti se vědoucně podíval Harryho směrem. 

"A jak přesně mají tyto lektvary fungovat?" zajímal se. Samozřejmě znal plno útočných lektvarů, ale nikdy je nevyužíval, protože byli dost nestabilní a tak se mohlo stát, že Vám klidně bouchl v ruce. 

"Jsou to výbušný, omračující a smrtelné lektvary," řekl Křiklan a svůj pohled už zase otočil zpět k Severusovi. 

"K čemu nám budou? Vše z toho zvládne hůlka," zamračil se na něj.

"Ne všichni jsou obratní v používání hůlky, já se mezi ně rozhodně počítám. Proto bych měl rád nějakou pojistku," vysvětlil Křiklan a Severuse překvapila jeho upřímná výtka ke své vlastní osobě. 

"Horácio, jsi si vědom toho, že ty lektvary jsou dost nestabilní a někdy bouchají, kdy se jim zachce? Může si tím ublížit klidně kouzelník, který ho drží v ruce," upozornil ho na chybu, kterou v tom spatřoval. 

"Vím o tom a proto mi kolega z Francie poslal extrasilné flakonky, které by tomu měli zabránit," snažil se ho přesvědčit o správnosti své myšlenky i nadále. Severus neměl v úmyslu se s ním dohadovat. Neměl na to ani náladu, ani sílu. 

"Fajn, pomůžu ti, ale jen s těmi výbušnými a omračujícími. Nehodlám riskovat, že se smrtícím  lektvarem někdo sám zabije," rozhodl s vlastní podmínkou, na kterou Křiklan, i když neochotně, přistoupil. 

Zatímco věnoval svůj čas jemu, tak Harry i jeho skupina mezitím opustili Velkou síň. Severus se za to na Horácia v duchu zlobil. Rád Harryho sledoval, i když s ním nemohl mluvit. Byl rád, že ho má alespoň na očích a ví, co dělá a tato možnost mu byla teď dost zkrácena.