Věštba tří

Kapitola 12 - Upřímná zpověď

Severus si ještě po schůzce s Henrym vzal Hermionu stranou, aby si s ní promluvil bez zbytečných svědků.

"Slečno Grangerová, byl bych rád, kdyby naše předchozí konverzace zůstala pokud možno mezi námi."

"Ano, pane profesore, ani by mě nenapadlo, někomu něco říct," usmála se na něj, snad poprvé za celou dobu, co jí Severus znal a úsměv to byl upřímný. Očividně ztrácel pověst toho, kterého se všichni bojí.

"No děkuji, není dobré aby se o mě povídalo, že se přátelím s Nebelvíry," usmál se kysele.

"To rozhodně! Je fajn Vás vidět takového, jaký opravdu jste, ale chápu, že si to nepřejete."

"To určitě nepřeji, děkuji za pochopení, teď se prosím vydejte na vyučování." kývl na ní a odešel, aniž by se jedenkrát ohlédl. Nechápal, co se to s ním děje, měl rád, když se ho ostatní bojí, když se mu na chodbě vyhýbají... Ale je pravda, že k některým studentům, mezi nimiž Grangerová byla, už dávno necítil odpor, ale právě naopak, byli mu svým způsobem blízcí. Připadalo mu, jako by stáli ve válce bok po boku, a tak na ně už neuměl být nepříjemný, aspoň ne tolik jako na ostatní. No ale radost z toho rozhodně neměl, naštěstí už jsou tito studenti v posledních ročnících, pak si svou pověst snad získá zpět.

Večer ho čeká ještě jeden pro něj nepříjemný rozhovor, a Merlin ví, že se na něj vůbec netěšil. Bylo však potřeba začít být upřímný a to nejen k sobě, ale i k Potterovi. Je na čase, vše si vyříkat, ať už to dopadne jakkoliv. Sám by to však nejspíš nedokázal, a tak mu doktor vnukl nápad, použije na sebe i Pottera kouzlo na uvolnění emocí, samozřejmě s jeho svolením. Ano, je to riskantní, mohlo by vyplout na povrch Merlin ví co, ale rozhodl se to vyzkoušet.

Den utekl poněkud rychleji než byl zvyklý, v hodinách se nic zajímavého nedělo, celé odpoledne myslel na večer, takže se ani nenadál a přišel čas, kdy se chtěl přemístit k mladíkovi.

"Někam jdeš?" zeptal se Draco, když ho viděl oblékat cestovní hábit. Severus vždy zapomněl na to, že s ním hoch teď bydlí. Byl zvyklý na své soukromí a teď aby si vymýšlel výmluvy, jako nějaký puberťák.

"Potřebuji si něco vyřídit v Londýně. Vrátím se za pár hodin." kývl na něj a opustil místnost, dříve, než by se začal Draco zajímat, co a kde. Nebo hůř, než by ho napadlo, že by šel s ním. Slíbil Potterovi, že o něm bude mlčet a nechtěl riskovat, že na to někdo přijde.

Na hradní pozemky už začala pomalu padat tma a tak přidal do kroku. Na dnešek nemá schůzku s Potterem domluvenou, doufal tedy, že bude doma. Neměl představu, jak tráví své dny.

Když se po pár minutách přemístil na chodbu jeho domku, všude bylo zhasnuto a ticho.

'Měl jsem se předem ohlásit' zanadával si v duchu. kdnajednku zaslechl přidušené sténání z obýváku. Vykročil tam a rozsvítil plynové lampy. To, co uviděl, mu zůstane v mysli pěkně dlouhou dobu. Potter spal na křesle, do klidného spánku to však mělo daleko. Každou chvilkou sebou trhl a zasténal, nejhorší na všem ale bylo, že při každém stenu se mu na ruce objevila nová krvavá rána. Měl jich tam už dobrý tucet a z každé se proudem řinula krev, měl už od ní většinu oblečení a pod ním se tvořila velká louže. 

Přiskočil k němu a zatřásl s ním: "Pottere! Pottere, vzbuďte se! Sakra Pottere!"

Nic... Harry se ani nepohl. Co teď?

"Kráturo!" zavolal do tmy domu. Skřítek se objevil pár sekund na to: "Co si bude pan Snape přát?" zeptal se v úkloně a poté se zadíval na spícího chlapce a zděsil se: "Co to pán Snape dělá pánovi Harrymu?"