Věštba tří

Kapitola 33 - Poslední večeře u George

Celý víkend proběhl vcelku normálně, i neděli strávili výcvikem boje a Harry jen dokázal, že se Draco naprosto mýlil, když šel za Severusem s tím, že ho musí naučit bojovat. Uměl snad ještě víc než on sám, a velmi dobře chápal, že to pouze nechce používat. Harry nikdy nechtěl nikomu ubližovat, přátelům a dokonce i nepřátelům. Draco ho v tomto směru velmi obdivoval, on sám by byl více než ochoten pro své blízké zabíjet, Potter však hledal řešení, kdy nemusel k úhoně přijít nikdo. Samozřejmě vyjma Voldemorta, kde rozhodnutí bylo více než jasné.

"Na co myslíš? Vypadáš strašně důležitě," zasmál se Harry při úterní snídani, kterou už trávili spolu na Malfoy Manor.

"Nic zvláštního," pokrčil Draco rameny a dál se věnoval své vaječné omeletě. Měl Harryho sice rád, ale nikdy by mu do očí neřekl, že ho ve skrytu duše denně obdivuje. Ještě by mu to stouplo do hlavy a co potom, že?

"Myslíš na tu věštbu?" nedal se Harry odbít. Draco se zarazil, od toho prvního dne, kdy jim věštbu předal na ní popravdě vůbec nepomyslel, příliš se bavil výcvikem, že úplně zapomněl, proč ho vlastně absolvují. Připadal si naprosto hloupě, že jeho mysl potlačila to, že je jeho kamarád zase ve smrtelnému nebezpečí.

"Vlastně ne... Vím, že bych měl, promiň..." omluvil se mu rychle a kamarád na něj zvedl nechápavě obočí: "Je dobře, že na ni nemyslíš... Musíme žít normální životy a ne od rána do večera řešit toto... Navíc jestli mám do půl roka poznat svou životní lásku, tak to asi nezvládnu u stolu zabořen do svých myšlenek. Musíme ji alespoň částečně vypudit z hlavy, jinak nemáme šanci ..."

"Jestli máme vyhrát, nesmíme myslet na to, že nás čeká boj... No zajímavá teorie, Harry," pousmál se na něj. Sice to řekl jako vtip, ale do smíchu mu moc nebylo.

"Věř mi, že správná," pokýval na něj Harry a odložil vidličku, s kterou zrovna dojedl své poslední sousto.

"Asi máš pravdu, ale úplně na ni zapomenout taky nemůžeme. Něco se semele a může to být dřív než dojde k té bitvě, musíme být na pozoru," upozornil ho, i když mu bylo jasné, že si to Harry uvědomuje.

"Já vím. No v kolik máme být u George?" změnil téma, očividně se o tom nechtěl bavit. Draco to uvítal, ani on nebyl připravený to začít zase řešit.

"Dnes už ve čtyři, než si vstal dorazila sova. Psal, že má večer ještě něco důležitého," podával Draco Harrymu vzkaz od Wesleyho.

"Tak to máme plno času, zahrajeme si Famfrpál?" nadhodil Harry. Oba dva tuto hru zbožňovali a spolu ji hráli, jak jen často mohli. Takže nebyl rozhodně proti. Sice to znělo lehkovážně, když věděli, co věděli, ale Harry měl pravdu, musí žít normálně, i když k jejich zábavě brzy začnou přibývat jen a jen starosti.

Na hřišti strávili celé dopoledne a dnes poprvé se to povedlo bez jakéhokoliv zranění, což byl neuvěřitelný pokrok. Bylo si jistí, že kdyby teď nastoupili v klasickém zápase, nikdo by na ně neměl. Zvládali všechny posty na výbornou.

"Měl by ses zkusit přihlásit do národního mužstva, třeba bychom díky tobě vyhráli," nabídl mu Harry s úsměvem, když se vydali přes pozemky zpět k domu.

"Jasně, hned zítra podám přihlášku," rozesmál se Draco. Kamarád ho ale už očividně nevnímal, hleděl upřeně na malý lesík, který stál hned za domem. Rychle se tam otočil také, protože se lekl, že se někdo dostal dovnitř. Nic tam však neviděl: "Harry? Co je?"

"Jako bych tam zahlédl nějaké bílé zvíře," ukázal prstem a zamračil se na to místo.

"To není možné, Harry, ani zvířata se sem nedostanou, jen sovy," vysvětlil mu, ale stejně se zadíval tím samým směrem. Potter mu už neodpověděl, místo toho se rozešel k lesíku. Draco vzdychl, položil koště a vydal se za ním. Prošli mezi pár stromy a ocitli se u malého altánku, který zde kdysi nechala postavit jeho babička. Otec ani matka toto místo nenavštěvovali a Draco zde byl všeho všudy dvakrát. Nikdy si neuvědomil, jak je to tady krásné, až do teď. Altánek stal uprostřed mítinky obklopené ze všech stran stromami, jen na jedné straně byli malé jezírko.