Věštba tří

Kapitola 49 - Rodina (1. část)

Harry se hned po odchodu rozběhl k ošetřovně, měl obrovské výčitky svědomí, že tam Severus je právě kvůli němu. Doufal, že bude co nejdříve zase v pořádku, nemohlo se mu nic stát, Harry by to rozhodně neustál.

Když už se blížil ke dveřím vedoucím do království madam Pomfreyové zaslechl hlasitější vyměnu názorů. Tedy alespoň tak usoudil, protože než přišel dostatečně blízko, aby to slyšel, tak zazníval jediný hlas.

"Oba si očividně myslíte, že měl na růžích ustláno, co? Že celé ty měsíce strávil někde na pláži v Karibiku a užíval si volného života, co? Tak já Vás vyvedu z omylu! Byl sám, naprosto, tedy nepočítáte-li Kráturu, se kterým musela být 'obrovská' sranda. Harry neměl nikoho s kým by si promluvil a trpěl, sužovali ho noční můry a ne jen ony! Za celé ty měsíce mu hrozila smrt tolikrát, že se mi to ani nechce počítat! Nebýt Severuse a trochu snad i mě, už by byl skutečně mrtvý! To byste si přáli? Bylo by Vám pak líp? Je mi z Vás na blití! Jste jeho dlouholetí přátelé a místo toho, abyste měli radost, že je zpět, chováte se jako byste toho litovali!" křičel zrovna Draco.

"Ale prosím tě, říkáš to jen proto, aby jsme ho vzali na milost. Abychom s ním mluvili!" ozval se Ron, očividně zase vytočený.

"Říkám to, protože je to pravda! Mě je vcelku jedno, jestli s ním budete mluvit nebo ne!" okřikl ho zpět Draco a z jeho hlasu zněl stejný chlad, který Harry znal ze školy.

"A co se mu dělo?" ozvala se potichu Hermiona, která očividně také hned po poradě zamířila sem.

"To Vám musí říct Harry sám, já nemám právo mluvit za něj." odpověděl jí klidnějším hlasem blonďák.

"No prosím, jednoduchá finta, jak nás obelstít. Budeš tady dělat, že je hrozný chudáček a že ty nám nepovis proč, abychom za ním hned běželi a padli mu k nohám," zasmál se neupřímně Ron, až z toho Harrymu naskočila husí kůže.

"Ty si fakt ubohý, Wesley! Nedělám z Harryho chudáčka! Je hodně věcí, ale chudák fakt ne. Je silnější než kdokoliv z nás a odvahy má za nás za všechny. Což dokázal, když se všeho vzdal, pro ostatní.  On to všechno zvládl, a zvládne to i dál, ať už s vámi nebo bez vás. Už totiž není sám, má mě a já budu stát vždy na jeho straně!"

"Nelitujeme..." začala Hermiona. Čeho však nelitují už se Harry nedozvěděl, protože se za ním ozval jiný hlas: "No to snad ne! Toto je ošetřovna!"

Vedle něj se objevila Poppy a nesla dva lektvary. Když zaslechla, jak tam křičí byla vytočená. Přesně jak jí bylo podobné, vběhla dovnitř a všem vynadala, načež je chtěla všechny vyhodit.

Harry zůstal stát na chodbě, ještě rozdýchával, co právě nechtěně zaslechl. Ta zlost ze strany jeho nejlepšího kamaráda ho uvnitř mučila snad více než celé předchozí noční můry. Draco však měl pravdu, musí zůstat silný a zvládnout to všechno i bez nich, aby je zachránil. Co se týče toho blonďatého Zmijozela, Harryho více než jen hřálo, že se ho zastává a co o něm řekl.

Naposledy se zhluboka nadechl, aby uklidnil zběsilé myšlenky a hlavně, aby nikdo neviděl, jak moc ho toto zraňovalo. Ano, něco se v přítomnosti Zmijozelů naučil, že ne vždy je dobré dávat své emoce na obdiv každému. Poté otevřel dveře a vešel.

Hermiona stála u Ronovi postele, který už seděl, očividně propuštěn k odchodu, bledá jako stěna a sledovala Draca, který seděl na posteli Severuse a k dvěma Nebelvírům už se ani nepodíval. Jediný profesor lektvarů byl očividně stále v bezvědomí, bohužel, jinak by jejich přestřelku snad zastavil dříve.

"Jak je na tom?" přistoupil naproti Dracovi a očima stále sledoval Severuse, který vypadal tak klidně, ale velmi zranitelně. Harry ho takto nechtěl vidět, a už vůbec ne, když to byla jeho chyba. U Merlina, vůbec se před něj neměl postavit, to on si zasloužil toto kouzlo schytat, ne jeho oblíbený profesor.