Věštba tří

Kapitola 45 - Těžká rozhodnutí

Severus už dobrou hodinu seděl na pohovce u svého krbu a prohlížel si dárek, který mu zaslal mladý Nebelvír. Jednalo se o sadu, která obsahovala drobný odznáček, knoflíčky k rukávům na košili a stříbrný řetízek s malým přívěskem. Na všem byl stejný znak, lahvička od lektvaru ze které trčela hůlka a celé to bylo omotané dlouhým hadem. Určitě šlo o výrobky na zakázku. Udělal mu tím tak upřímnou radost, že si hned všechny věci nasadil a nyní si je s úsměvem prohlížel.

Když už se odhodlal vstát a vydat se do ředitelny, kam ho ředitelka požádala, aby během odpoledne přišel, plameny v jeho krbu zezelenali. Zadíval se na ně a poté se překvapeně nadechl, z krbu vycházel ten, jehož si už tak dlouho přál vidět.

"Harry," zašeptal, jako by se bál, že se obraz rozplyne, když promluví příliš nahlas. Brýlatý mladík se na něj však usmál a popošel k němu blíže. Po těch dnech a týdnech... Skutečně tady byl.

"Dobrý den, Severusi," napřáhl k němu ruku v přátelském gestu. Až když ji uchopil na plno si uvědomil, že to není sen.

"Harry ... Co tě sem přivádí?" zeptal se, i když odpověď, dle data v kalendáři, tušil.

"Posadíme se, prosím?" dotázal se místo odpovědi, působil velmi nervózně, Severus na tom nebyl o moc lépe, jen to na sobě nechtěl dát znát. Pobídl tedy chlapce, ať zaujme místo na jednom z křesel, sám si sedl na pohovku poblíž něj, chtěl mít hmatatelnou jistotu, že tady je.

"Já... Jsem tady hlavně proto, abych Vám poděkoval ... Za ten dárek, co..." vykoktával ze sebe Harry a Severusovi přišel tak hrozné roztomilý.

"Není proč děkovat," zarazil jeho roztržitost a věnoval mu jeden ze svých vzácných úsměvů.

"Ale ano je," nesouhlasil s ním: "To, co jste udělal, čeho jste se vzdal, abych s nimi mohl mluvit ... Nevím, jak se Vám odvděčit."

"Nečekám, že se mi nějak odvděčíš. Udělal jsem to pro Tebe rád, jako pro dobrého přítele," řekl a způsobil tím na chlapcovo tváři ruměnec.

"Přátelé? To je to, co jsme?" zeptal se ihned, jakmile Severus dopověděl větu. Věděl na co se ptá a kam tím míří, měl v plánu zavézt téma na ten ples, i Severus si o tom chtěl popovídat. Sám ale nevěděl, co přesně čeká, jestli je to přátelství nebo si přeje víc?

"Doufám v to," přiznal, i když záměrně vynechal slovo 'alespoň'.

"Myslím, že i o tom bych s Vámi dnes rád mluvil," připustil Harry a červená barva z jeho tváří ho neopouštěla. Zato Severuse opouštěla odvaha, chtěl to skutečně slyšet?

"Není to nutné, jsme přátelé," hodlal to ukončit dřív než by to mohlo být trapné nebo hůř, zlé.

"Je to nutné," odporoval mu mladý Nebelvír, než však stihl cokoliv doručit, ozval se z krbu ředitelčin hlas: "Severusi, nutně potřebuji, abys hned dorazil do kanceláře!"

"Schovej se do Vašeho pokoje, kdyby se náhodou vrátila se mnou," požádal ho a sám se zvedl k odchodu. Harry nezaváhal a ihned jeho prosbu vyplnil.

K jeho velkému překvapení v kanceláři seděl také Draco a vypadal bledější než obvykle. Podíval se na něj tázavě, ale on nereagoval.

"Skvělé, že jsi zde tak rychle, posaď se, prosím," pobídla ho a Severus zaujal místo vedle svého kmotřence.

"No nejlepší bude, když začnu já. Prosím nechte mě domluvit, poté bude čas na dovysvětlování. Během turnaje, co jsme zde pořádali, jsem zaslechla rozhovor dvou mužů. Bohužel jsem toho neslyšela příliš, než si mě všimli, ale to, co jsem slyšela, stačilo. Bavili se o někom, kdo údajně převzal Voldemortovo místo, netušili, kdo to je, jen ho chtěli vyhledat. Než jsem stačila zareagovat, přemístili se oba pryč. Zjišťovala jsem tedy informace u ministerstva i zbylých členech řádu. A doopravdy to vypadá, že se Smrtijedi začínají různě po Británii objevovat pospolu. Co je ale horší, jeden z našich zvědů zaslechl něco, co mě vyděsilo. Ale o tom až později, nyní proč je zde pan Malfoy. Prosím povídejte," pobídla blonďáka, a ten se pustil do řeči, aniž by dali Severusovi příležitost reagovat.