Věštba tří

Kapitola 28 - Jak jde čas

Čas najednou začal plynout jako voda, ani se člověk nenadál a uplynuly bez mála čtyři týdny od první večeře u George.

Tyto úterní schůzky se už stali tradicí, všichni tři pohromadě trávili tyto večery a náramně si je užívali. George jako by našel znovu svou veselou povahu, Harry nevěděl kdy, jestli ještě někdy před tím a nebo, že je měl u sebe. Ať tak či tak, měl z toho výborný pocit. Draco se se zrzkem spřátelili velmi rychle, nyní by už nikdo neřekl, že si nebyli ještě před měsícem vůbec blízcí. Harry už si ani nepamatoval, kdy naposledy se cítil tak spokojeně.

Samozřejmě spokojenost netrvala celý večer, často ho přepadávali myšlenky, že George podvádí, když mu neřekne, kdo skutečně je. Stále se ale držel toho, že ho tím prostě chrání. Sám však nevěděl před čím přesně, jelikož od potyčky s Goylem sledoval noviny denně a nic nenaznačovalo, že by byl někdo v ohrožení.

Vzpomínal si ale také na svůj pátý ročník, kdy na svobodě kul plány Voldemort a nikdo to netušil, kromě pár lidí. To, že je měsíc ticho, ještě neznamenalo, že se nic neděje a Harry byl rozhodnut, že pokud by se něco dělo, nehodlá do toho nikoho ze svých blízkých zahrnout a ohrozit tak jejich životy.

Výjimku samozřejmě tvořil Draco a Severus, kteří k jeho časté nelibosti odmítali, že by ho nechali pustit se do něčeho sám a oba dva stejně jako on pročítali každé vydání Denního věštce.

Se Severusem a Dracem sedával Harry každý večer v obývacím pokoji, který si oblíbili i přestože celý dům už byl od základu předělán. Kdyby teď někdo věděl, nepoznal by, že se jednalo o dům smrtijedů, vše bylo elegantní a veselé, přesně jak si on a jeho spolubydlící představovali. Jediný, kdo domu dodával zlý nádech byl domácí skřítek Ruddy, který pokaždé, když uviděl něco jinak brblal, že tohle by původní majitelé nikdy nedovolili. Trošku mu tím připomínal Kráturu a doufal, že jednou stejně jako on změní na vše názor. Zatím to však vypadalo marně.

Harry se s oběma Zmijozeli brzy začal cítít jako doma a rád je v duchu nazýval další rodinou.

No kdo by to byl řekl, že Draco Malfoy bude jeden z jeho nejlepších přátel a budou spolu trávit převážnou část všech dnů. Vymýšleli spolu spoustu aktivit, aby se zabavili. Hráli spolu šachy, vařili lektvary, učili se nová kouzla z jejich knih a Harry s radostí plnil domácí úlohy, které Severus vždy donesl dvojmo, aby Harrymu nezakrněl mozek. Na pozemcích hráli verzy famfrpálu pro dva, což byla neskutečná zábava, kdy se snažili zároveň vyhýbat potlouku, bránit bránu, střílet góly a hledat zlatonku, většinou to minimalně jeden z nich odnesl nějakým zraněním, ještě že se rychle naučili veškerá zdravotnická kouzla a lektvary.

Také však často vyráželi ven. Společně procházeli Příčnou ulicí, Prasinkami a nakupovali věci, které převážně k ničemu nepotřebovali. Obzvláště si, přes Severusovu nelibost, oblíbili chodit do Děravého kotle na oběd a sledovat dění tam, naštěstí už je nikdo nevyhledal, aby se Draco vrátil na stranu zla. Párkrát spolu vyrazili na nějaký zápas ve famfrpálu a jednou dokonce navštívili mudlovské divadlo, Draco však pronesl, že to bylo poprvé a naposledy.

Se Severusem se jeho vztah vybíral jiným směrem, ne však méně příjemným. Často sedávali a povídali si o lektvarech, kouzlech a věcech ohledně magie. Harry si byl jistý, že kdyby se k němu choval takto celých šest let ve škole, byl by jeho nejoblíbenější profesor.  Rád pomáhal oběma s novými kouzly a zapeklitémi lektvary a díky jeho pomocí bylo snazší se je naučit. Když ale nic nedělali a seděli v klidu, naučili se se Severusem trošku provokovat nepříjemnými poznámkami.

Harry nevěděl, jak by mohl teď Severuse nazvat, ale rád si říkal, že je jeho přítelem. Cítil k němu obrovskou úctu a vděk za to, co vše pro něj za jeho život udělal a stále dělá. Bylo tam však i něco jiného, a i když by mu jen málokdo věřil, měl toho věčného morouse skutečně rád. Našel v něm oporu, jako snad nikdy v nikom, věděl, že kdyby za ním s čímkoliv přišel, on by mu pomohl. Někdy se samozřejmě objevila i stará stránka Snapea, po které by nejraději něčím hodil, zvykal si však už i na to.