Věštba tří

Kapitola 43 - Tajemný lektvar

Ihned, co Harry i s Dracem opustili školní budovu se Severus vydal do svých komnat, potřeboval být sám, potřeboval přemýšlet o předchozím dni.

Už nějakou dobu pociťoval k Potterovi jiný druh náklonnosti a přesně z toho důvodu se včera rozhodl, že se mu kompletně otevře, že už si nebude hrát na žádného mrzutého profesora. Chtěl, aby znal jeho skutečně já. Tedy ne, že by ta mrzutost nebyla jeho vlastní, to byla, ale existovala i druhá stránka, kterou včera mohli vidět téměř všichni hosté. A této stránce dovolil ovládnout kompletně jeho chování a bavit se s Harrym, jako už dlouho s nikým.

A přesně to vedlo až k tomu osudnému okamžiku, kdy ho mladý Nebelvír políbil, čímž v něm způsobil něco, co nečekal ani v tom nejbláznivějším snu. Jen stále nechápal, co k tomu toho mladíka vedlo. Na to, aby případně pocítil nějaké pocity Jonathana, neměl dostatek alkoholu, to Severus celý večer hlídal, a jako mistr lektvarů to věděl naprosto jistě. Muselo to vzejít od samotného Harryho, to bylo něco, o čemž byl nepochybně přesvědčen.

U Merlina, vždyť ani nevěděl, co vedlo jeho samotného k tomu, že polibek opětoval. Byl si jistý jen jedním, že kdyby se nezalekl toho, že si Harry další den pomyslí, že ho nějak zneužil pod vlivem alkoholu, tak by to nikdy nezastavil. Toužil v tom pokračovat a i nadále ochutnávat ty sladké mladé rty. Jenomže to se nikdy nestane, mladík si uvědomil, co udělal a teď toho lituje, dokonce není ani schopen se s ním bavit a ač se tomu Severus bránil, jak chtěl, ubližovalo mu to.

Chtěl si s ním hned ráno promluvit. Harry se však dobře postaral o to, aby spolu nezůstali ani na vteřinu sami. Nechtěl se s ním bavit, to dal dost jasně najevo, ale proč? Stydí se snad nebo se mu teď hnusí? Napadala ho i jedna naprosto pošetilá myšlenka, ke které se snažil nijak neupínat, i když mu to příliš nešlo. Tou myšlenkou bylo, že se to i jemu líbilo, akorát si myslí, že to Severus vše dělal jen proto, že vypadal jako Jonathan. Něco takového přeci naznačil, i když spolu tančili.

Pokud by to tak ale bylo, Severus by mu chtěl vysvětlit, že včera nebyla ani sekunda, kdy by v něm viděl někoho jiného než Harryho Pottera. Vše, co dělal a říkal, patřilo jen jemu samotnému, nikomu jinému a to bez ohledu na to, jakou tvář měl zrovna nasazenou.

Myšlenky se v něm točili stále dokola, nemohl je zastavit, proto mu přišlo až neuvěřitelné, když ho z nich vytrhla sova. Bylo už dávno po poledni a on stále seděl na stejném místě.

Sova, kterou okamžitě poznal, prolétla okénkem nad vstupními dveřmi a posadila se k němu na stůl. Tato sova ho navštívila už třikrát, jednou před pár dny a před tím, jako by to byla věčnost, hned dvakrát za sebou se vzkazy, díky kterým si jeho kolega myslel, že má ctitelku. Byla Harryho, nemusel si ji ani prohlížet, aby to poznal. Krve by se v něm nedořezali, když od ní obálku přebíral.

Jakmile držel dopis v ruce, vznesla se a odletěla zase pryč, ani nečekala, jestli nebude chtít poslat odpověď. Udělala to proto, že dostala od svého pána příkaz, aby na odpověď nečekala, to bylo více než jasné.

Bál se obsahu obálky tolik, že ji dlouhou dobu pouze držel v ruce a sledoval. Když se alespoň trošku psychicky připravil na čtení, nalil si pro jistotu sklenici nejsilnější Whiskey, kterou měl a obálku roztrhl, aby z ní vytáhl dlouhý dopis, do kterého se s povzdechem začetl.

Drahý Severusi,

velmi mě mrzí mé dnešní nemístné chování, ale určitě pochopíte, že jsem ze včerejších událostí více než hodně zaskočen. I přes to se za to ráno musím omluvit, včera jste se ke mě choval tak hezky, nezasloužil jste si to.