Vůně třešní

37. Vztek a usmíření

   "Chápete to?" Druhý den ráno lamentovala u snídaně, lámala přitom rukama a chodila z jedné strany kuchyně u Křížových na druhou: "Já byla přece ta, která od začátku tvrdila, co je to za mrchu. A teď nesmím být u jejího odhalení? Zase to dělá ten chlap. Zase si přebírá otěže vojevůdce a rozhoduje za nás všechny. Jsem snad nějaký jeho vojenský podřízený nebo co?"
   Péťa s Kiraz byli dávno po snídani a hráli si v obýváku na koberci, zatímco jim v televizi jela kreslená pohádka, kterou jim Viky pustila. Petr měl první stání až v jedenáct a tak zůstal na ráno s prací doma. Před sebou měl pracovní notebook s materiály k případu, nicméně většinu času spíš očima sledoval naštvanou pochodující Sid a se svou ženou si sem tam vyměnil pohled plný otazníků.
   "No," řekl s pokrčenými rameny a trochu upil ze své esspressa: "Třeba Tě chce jenom chránit."
Sid si ironicky odfrkla a předstírala smích: "To určitě, před tou tak. Namazala bych si jí na chleba."
   Viky s Petrem si opět vyměnili pohledy, tentokrát s ušklíbnutím a pak se k ní očima oba vrátili a řekli prakticky jednohlasně: "No právě."
   Sid se zastavila, podívala se na ty dva a pak se všichni tři rozesmáli bez štipky ironie.
"No tak jo," řekla Sid nakonec a sedla si zpátky ke stolu: "Asi máte pravdu, ale stejně mě to štve. Chci u toho být."
"Tak tam prostě jdi, neptej se ho," odpověděla Viky, i když věděla, že s tím Petr asi úplně souhlasit nebude.
   "Neměli by jít proti sobě, Viky," odporoval hned, přesně jak čekala: "Měla by sis s ním prostě nejdřív promluvit a domluvit se s ním na tom, že tam chceš být. Já nevím,... Slib mu třeba, že se to obejde bez fyzického násilí, ale že prostě nechceš, aby Tě připravil o její odhalení. Máš plné právo tam být po tom, kolik bolesti vám způsobila."
   "Asi máš pravdu," uznala Sid, přesto však vypadala nerozhodně: "Jenže Adam se přesvědčit nenechá."
"Ale no tak, nebuď tak pesimistická, " řekla Viky: "určitě Tě vyslechne. Mimochodem, jak to teď mezi sebou vlastně máte?"
"Jo, to by mě taky zajímalo," přidal se Petr a opět zvedl oči od monitoru, ke kterému se čas od času vracel, aby pročetl poslední materiály k případu: "Jste spolu, nejste spolu? Nebo něco mezi?"
   "Upřímně, já vlastně ani nevím. Od té doby, co jsem se dozvěděla o té vizi a kdy jsme se políbili, se vlastně nic nestalo. Pak došlo k tomu hroznému únosu Kiraz a já šla s pravdou ven. Mluvili jsme o tom, že budeme hlavně rodiče a pak se to zkomplikovalo Filipem a teď Judith, takže pořád máme co řešit. Navíc Kiraz ještě neví, že je to její táta. Pořád mám pocit, že budeme pár a chodíme kolem sebe, oba se bojíme udělat první krok a když už to vypadá, že se něco přihodí, tak přicupitá Kiraz nebo nás prostě někdo vyruší. Vůbec nevím, na čem jsem. Navíc jsem otrávená, protože jsem pořád rozhádaná s Raulem, do toho máme strašně málo času, abych řekla Kiraz pravdu, abych vyřešila a usmířila rodinu s Adamem, abych do života Kiraz zahrnula Josefa. Prostě je toho tolik, co musím udělat a nevím, s čím začít."
   "To je jednoduchý," řekl Petr a začal počítat na prstech: "hlavní teď je odhalit Judith a zbavit se jí i toho fotografickýho smrada, aby byli co nejdál od vás, pak budou narozeniny Kiraz, kde všichni budeme, takže by bylo dobré říct malý pravdu. Budou tam navíc všichni, to je dost dobrý způsob, jak jí seznámit s dědečkem a všichni se tam můžete usmířit. Pak už to půjde samo. Hlavně si pak vyjasni věci s Adamem. Musíte si říct, jestli budete rodina nebo žít odděleně jen jako její rodiče."
   "To se tak snadno říká, ale realizace pokulhává," posmutněla Sid a nechala si stisknout ruku od Viky.
"Ty to zvládneš. Neznám silnější holku, víš?" Sid se na oba vděčně usmála  a chtěla něco říct, když je vyrušil zvonek u dveří.
"Lásko, dojdeš tam?" Poprosila Viky Petra, který jí oplatil úsměv polibkem na tvář a zvedl se od stolu.
   Neuběhlo ani pár vteřin a Petr se vrátil s Raulem za zády. Sid na ně zírala jak opařená. Takovou návštěvu opravdu nečekala. 
   "Dobrý den," pozdravil nervózně: "Ahoj, Sid."
   Jeho neteř mu jen kývla na pozdrav a zavrtala pohled do stolu, aby se vyhnula jeho dalšímu pohledu.
   Petr s Viky vypadali, že nevědí, zda zůstat, nechat je nebo raději Raula poslat pryč. Zvlášť když věděli, v jaké je Sid náladě. Raul ale přinesl velkou kytici, což dle Vikyina výrazu pro Petra znamenalo, že jim dají prostor a trochu toho soukromí.
   "No," řekl Petr po pár vteřinách trapného ticha, kdy Sid ignorovala Raulovu přítomnost a hypnotizovala raději svojí kávu, než aby zvedla oči: "za dvě hodiny mám soudní stání a musím ještě jednou pročíst ten spis." Petr ukázal na svůj notebook na stole a vzápětí ho zaklapl a dal do podpaží: "Mám pořád pocit, že mi něco uniká."
   "Ty se určitě rozhodneš správně, lásko," řekla Viky, která pochopila strategii, vstala od stolu, přistoupila k němu a láskyplně ho pohladila po strništi: "Určitě je rozsoudíš spravedlivě. Doprovodím Tě a pak půjdu za dětmi."
   Viky s Petrem se povzbudivě usmáli na Raula a odešli ruku v ruce z kuchyně.
   Sid to Raulovi nejspíš nemínila ulehčovat, protože mu nevěnovala sebemenší pozornost. Až když Raul položil kytici na stůl, oběma rukama se opřel o stůl a předklonil se tak, aby na ní lépe viděl a promluvil, jí donutilo zvednout oči.
   "Já jsem tady Sid," řekl a stál nad ní jak Bůh pomsty.
"Ano, a já se stále sama sebe ptám, proč," odpověděla příkře.
   "Chci se Ti omluvit. Choval jsem se jak rozmazlenej kluk. Byl jsem naštvanej, když jsem zjistil, že se mi lhalo, že si mi Ty lhala a celá rodina a přehnal jsem to."
   "To ano, neměl si na to právo," řekla Sid, bylo jí ale jasné, že to musí lépe upřesnit: "Tedy, měl si právo zlobit se, protože celá rodina Tě obelhala. Taky bych se zlobila. Ale moje důvody byly opodstatněné a Ty nemáš právo soudit mě."
   "Nebudu," řekl Raul a očima jí prosil o odpuštění: "slibuju. A to o tátovi jsem říkat neměl. Byl by na Tebe hrdý. Můžeme, prosím, začít znovu?"
   Sid chvíli mlčela a přemýšlela. Nakonec se ale zvedla a vzala do ruky kytici, co jí přinesl.
   "Je krásná," řekla uznale.
"Do smrti dobrý?" Zeptal se Raul a sledoval její grimasy, ze kterých by mohl vyčíst, co si zrovna myslí. K jeho velké úlevě se ale nakonec usmála.
   "Do smrti dobrý," řekla, obešla stůl a strýčka na důkaz usmíření objala.