Vůně třešní

20. Malý Columbo

V zázemí u plazů by se vlna rudé představující vášeň a touhu dala krájet. Může se to zdát jako překvapení, ale i pouhý polibek může takové prostředí vytvořit. Sid úplně přestala přemýšlet a odhodila veškeré zábrany. Všechny její myšlenky a názory, které věnovala v posledních týdnech Adamovi, a které byly převážně negativní, jakoby se rozutekly do dalekých vzdálených končin. Stačil jeden rozhovor a její bezmezná láska a ochota se mu absolutně odevzdat tělem i duší, byla zkrátka zpátky a ona nedokázala přemýšlet nad ničím konkrétním.
Jen nad tím, že cítila jeho pevnou náruč a jeho horké polibky na jejích rtech. Bránila se tomu, aby k tomu došlo a chtěla ho od sebe odstrčit, protože byla v tak svízelné situaci kvůli Kiraz a všem těm lžím, které mu napovídala, že nesměla sblížení dopustit.
Její srdce ale bylo už natolik naplněné láskou, kterou odmítala za posledních pár let dát jakémukoli muži, že jakoby prasklo a vylilo svou potřebu po kontaktu všemi směry. A nešlo jen o fyzickou potřebu, ale i o tu upřímnou lásku spojenou s vášní, kterou cítila pouze a jedině k Adamovi. Nechápala, jak to, že vydržela tak strašně dlouho bez jeho přítomnosti ve svém životě. Bez jeho rtů, očí, rukou, bez jeho kůže, lásky, bez jeho hlasu, jeho něžností a těch maličkostí, které čas od času udělal pro její potěšení a které stačily k tomu, aby jí udělal radost.
Celé roky si kolem srdce stavěla hráz a odmítala tam pustit kohokoli a už vůbec ne jeho. Navíc od té doby, co ho zase spatřila v Jihlavě, na něj nadávala kudy chodila nahlas i v duchu. O to šokovanější bylo, když byla najednou v jeho náruči a vášnivě ho líbala. Nerozuměla sobě samé. Na jednu stranu cítila, jak strašně moc ho miluje a chce s ním být, ale na druhou věděla, že nemůže. Po všech těch předem dokonale připravených a vymyšlených lží o Kiraz a jejím osvojení to prostě nešlo. A i kdyby mu řekla, že je otec, nikdy by jí to neodpustil. Ona sama by si to neodpustila. Tak co jiného dělat, než ho od sebe odstrčit a nechat věci tak, jak jsou?
Sid stála v jeho náručí, vracela mu polibky a snažila si užít každou vteřinu, protože byla přesvědčená, že je to naposledy, co přijímá jeho něžnosti a lásku. Naposledy co cítí sílu jeho paží, co cítí jeho rty na svých tvářích, krku a rtech a naposledy, co cítí jeho teplé dlaně na tvářích a rukou, které se s jejími sem tam propletly. Naposledy, co se ona mohla dotknout jeho krku, strniště a paží. Naposledy, co mu mohla obepnout ruce kolem krku a cítit jeho mužná ramena a pocítit jeho výšku oproti té její. Tady to mělo skončit jednou provždy posledním polibkem, který už se nikdy nesměl opakovat.
A Adam? Nebyl na tom o nic lépe. Taky měl pocit za celé ty roky a hlavně v poslední době, že je jeho milostný život navždy uzavřen. Nikdy se nenechal sbalit nikým a ani sám o žádnou ženu nestál. Co z jeho života odešla, neměl nikoho ani ve vztahu, ani v posteli. Byl to sice chlap, co měl své touhy, ale bez ní mu to bylo úplně jedno a jeho tak zvané potřeby byly podružné. Žádná nemohla ukojit jeho touhu po objetí, polibcích a dotecích. Žádná ho nemohla potěšit úsměvem a čekat na něj doma s vínem, lehkou večeří a polibkem na přivítanou a žádná ho nedokázala pohladit po vlasech a nechat ho odpočívat s hlavou v jejím klíně jako ona. To prostě nedokázala žádná.
Celé ty roky se smiřoval s tím, že je pryč a už jí neuvidí a když byla zpátky, začal být posedlý jejím životem bez něj. A když se dozvěděl, že má nevlastní dceru a zařídila si život tak, aby v něm on nehrál žádnou roli, tak ho to ranilo, že se distancoval a choval se jako cizí kolega. A pak, když stála ve dveřích potom, co se dozvěděla pravdu o vizi a objevily se její slzy, zase ho to dostalo do kolen. Nesnášel, když plakala nebo byla psychicky křehká. Trápilo ho to a nedokázal se s tím smířit. Proto jí objal a snažil se jí utěšit. A když se mu srdce rozbušilo takovou silou jako kdysi, pochopil, že bez ní zkrátka nemůže žít a nechápal, jak si někdy mohl myslet, že ano.
Adam věděl, že ho bude chtít odmítnout, ale byl odhodlaný o ní bojovat. Proč by jí nemohl získat zpátky? Proč by se nemohl pokusit zlepšit vztah s Kiraz a být v jejím životě stejně jako Sid? Připravený na to rozhodně nebyl, ale proč to nezkusit? Třeba by se mohla stát jeho dcerou, protože děti se Sid, kvůli té vizi, riskovat nehodlal. Představa, že by mu umřela jenom proto, aby měli dítě, ho pořád děsila a děsila ho úplně stejně jako první den. Adam jí stále líbal a přál si, aby tahle chvíle neskončila, aby od ní neslyšel ta slova odmítnutí, která ho nejspíš čekala.
Byl ale rozhodnutý. Nenechá jí znovu odejít a udělá cokoli, aby mu zase nezmizela za hranice. Tentokrát ne. Adam toužil potom, aby se mohli líbat ještě chvíli, ale všechno krásné jednou končí. Netrvalo to dlouho a zaslechli Tauchena, jak křičí na Adama.
"Tak je to tu zase, Adame," zakřičel a než se objevil ve dveří, Sid se rychle odtrhla od Adama, šokovaně se na něj podívala, když si uvědomila, co tu vlastně celou dobu dělali, otřela si rukou své rty a přešla k inkubátoru tak, aby stála ke dveřím zády.
Adam si také otřel rty a pořád těžce oddechoval, protože vášnivé polibky od Sid mu úplně sebraly klidný dech.
"Tak si to představ," řekl Tauchen a naštvaně vlítl do přípravny: "zase postrádáme několik zvířat."
Rudolf zuřil a jeho pohled směrem k Adamovi to dokazoval. Když ho ale viděl, hodil po něm takový zvláštní až zmatený výraz: "Jsi běžel maraton, že si tak zadejchanej nebo co se Ti stalo?"
"Ale nic, spěchal jsem sem kvůli líhni," vymluvil se Adam a palcem ukázal za sebe, kde stála Sid u inkubátoru se založenýma rukama v bok. I ona měla co dělat, aby uklidnila dech a nenechala na sobě znát, že je na tom stejně. To by potom bylo Tauchenovi jasné, co se tu ještě před pár vteřinami dělo: "Ale nakonec to byl jen planý poplach."
"Aha," řekl Rudolf tónem, který značil pochopení a podíval se za Adamovo rameno směrem k Anně: "Čau, Ančo, promiň, že ruším."
Sid se otočila k Tauchenovi s Adamem a pokrčila rameny: "Ahoj, Rudo, to je v pohodě. Cos to říkal? Nám tu mizí zvířata?"
"Ano," odpověděl jí Adam a otočil se k ní také s rukama v bok: "bohužel tu vyšetřujeme další možné obchodování se zvířaty."
"Tohle bude něco většího," vložil se do toho nerozvážně Tauchen a nezastavil ho ani Adamův přísný pohled, který naznačoval, že mluvit o obchodu se zvířaty na černém trhu a vůbec celkově o pašeráctví a podobných nepravostech zrovna v jejich ZOO, právě před Aničkou, není nejrozumnější. Tauchen to ale nepochopil: "Ať už je to kdokoli, tak to bude větší parchant než byl Vaníček. Navíc tenhle je chytrej. Toho jestli chytíme, tak to bude zázrak..."
"Rudo!" Zařval na něj Adam, až ucuknul leknutím: "Co takhle přemýšlet, než něco řekneš."
"To je v pořádku," řekla Sid směrem k Adamovi a hned potom se otočila očima zpátky k Tauchenovi, který se tvářil provinile, protože mu to došlo: "Máte nějaké podezření?"
"Zatím ne," odpověděl rozhořčeně: "jak říkám... Je šikovnej."
"Tak se na to pojďme podívat, ukážeš mi, kolik čeho chybí a pak to nahlásíme ředitelce," řekl Adam a pokynul mu směrem ven, aby ho dostal i s tímto tématem co nejdál od Sid. Tauchen přikývl a vyšel ven. Adam chtěl ještě něco říct, ale Anička se znovu otočila zády a dala mu tak najevo, že na to není vhodná doba. Adam si tedy povzdechl a vyšel ven za Tauchenem.

Kiraz s Péťou a Viky projeli Safari parkem a chodili teď od výběhu k výběhu. Občas potkali někoho v pracovním oblečení ZOO, ale nikdy nikoho, koho by znali. Děti lítaly kolem a hrály si na schovávanou nebo na babu. Viky je musela občas okřiknout, aby nepřekážely ostatním návštěvníkům nebo nedělaly moc velký hluk a nerušily tak zvířata. Jenže jak to tak bývá, děti kolikrát neuhlídáte, jak byste měli nebo chtěli a i když je měla Viky stále na očích a věděla, kde jsou nebo kde běhaly, i když byly oproti ní trochu napřed, nemohla úplně vědět, co všechno dětská očka vidí nebo dětská ouška slyší.
Když se Kiraz schovávala Péťovi ve křoví u buvolů, zaslechla zvláštní telefonní hovor cizího pána, který byl hodně vysoký, tetovaný a byl oblečený do uniformy zdejších chovatelů. Kiraz začala natahovat uši v okamžiku, kdy pochopila, že jde o zvířátka, protože všechno o zvířatech jí zajímalo. Poslouchala střípky rozhovoru a po nějaké chvíli jí došlo, že tenhle pán rozhodně nebude bojovník za práva zvířátek jako její maminka nebo tatínek, který pořád pracuje v Amazonii a nemůže s nimi být.
"Naprosto zdravý exempláře..."
"Říkám Vám, že jsou to nejlepší kusy zvířat, který tu máme, na černým trhu se prodají hned."
"Zahrada už ví, že tu mizí zvířata a začíná čmuchat i ten rádoby svatej ochránce zvířat od hadů a to neni žádnej blbec, musim bejt opatrnej."
"Budu trvat na prémiích..."
"Ano, sejdeme se na smluveným místě, zvířata už jsou na cestě k hranicím."
Cizí pán zavěsil a byl na odchodu. Jenže to by to nebyla dcera Anny Novotné, aby pána nezačala sledovat. A tak netrvalo dlouho a Kiraz zmizela Viky z dohledu. Pomalu vylezla ze svého úkrytu a začala chovatele potichu stopovat.
Péťa jí najednou zahlédl a chtěl jí zapikat, viděl ale, že se podivně plíží za nějakým cizím chovatelem a tak pokrčil rameny a vydal se za kamarádkou. Na rohu se ještě ohlédl za maminkou, která zrovna koukala do skleněné expozice na jedno zvířat a pak zmizel za Kiraz.
Viky se ve vteřině rozhlédla po dětech a zjistila, že jí zmizely z dohledu a tak přidala do kroku, aby je dohnala.
"Kiraz," zavolal na ní Péťa a přikrčil se k ní k jednomu z dalších křoví.
"Pšššt, Péťo, prozradíš nás," řekla Kiraz vyčítavě: "Musíme se plížit. Ten pán tu není, aby pomáhal zvířatům. On je prodává."
"A co chceš dělat? Měli bychom to radši říct mámě," odporoval jí Péťa a navrhoval rozumnější řešení. Přece jen byl skoro o rok a půl starší a věděl, že to co dělají, je nebezpečné.
"Nejdřív musíme zjistit, u jakých zvířátek pracuje," odpověděla Kiraz: "jestli se bojíš, zůstaň si tady."
Kiraz si na odpověď nepočkala a znovu vylezla z úkrytu, aby dál sledovala chovatele. Péťa věděl, že dostanou pěkně vynadáno, nechtěl jí ale nechávat samotnou a tak se tiše vydal za ní. Viky zatím jen pár metrů od nich oba hledala. Rozhlížela se, volala oba jmény a začala už být nervózní. Až po chvíli viděla Péťu v dálce, jak běží za roh i s malou nezbednou vlasaticí Kiraz a tak se dala do běhu a běžela za nimi.
Zatočila za další roh a zastavila, protože jí přišlo, že se obě děti chovají podezřele. Vypadalo to, jakoby Péťa s Kiraz sledovali jednoho chovatele, který šel přímo před nimi a teprve, když muž zalezl do pavilonu nosorožců, děti vylezly ze svých úkrytů a dost vášnivě o něčem diskutovaly.
"Petře! Kiraz! Okamžitě ke mě!"
Obě děti se ohlédly za Viky, která na ně naštvaně křikla, poslušně se vydaly zpátky za ní a čekaly, že budou hubovaní.
"Takhle nemůžete utíkat!" Začala Viky s přednáškou, jak oba očekávali: "To bysme kamarádi nebyli."
"Promiň, teto," řekla Kiraz: "byla to moje vina. Hrály jsme si na stopaře."
"Nemůžeš takhle sledovat cizí lidi, Kiraz," lamentovala Viky: "Radši se dívejte na zvířátka a hrajte si potichu na babu, ale nikoho radši nestopujte, to není bezpečné a pro některé lidi ani příjemné."
"To byl ale zlej chovatel," odporovala Kiraz: "můžeme jít už za maminkou?"
"Zlej chovatel?" Nadzvedla obočí Viky a znenadání pocítila nějakou neplechu: "Jak to myslíš?"
"Slyšela jsem ho říkat někomu do telefonu, že zvířata prodává," odpověděla Kiraz. Viky se zamračila, ale neměla příležitost na to dál reagovat, protože Kiraz najednou zvedla ukazováček a ukázala směrem za ní.
"Hele, Bručoun!" Vykřikla a rozeběhla se za Adamem, který si to s Tauchenem mířil jejich směrem.