Vůně třešní

14. Pavučina lží

   Zvonění budíku vzbudilo Adama jako každé ráno. Tentokrát se mu ale vstávalo dost špatně, protože skoro celou noc nespal. To, co se dozvěděl včera večer ho doslova a do písmene šokovalo. Dal si sprchu a když se oblékl, udělal překapávanou kávu. Na snídani neměl ani pomyšlení. Večer ještě psal Aleně, aby za ním hned ráno přišla a tak uvařil celou konvici. A zatímco na ní čekal, tak zamyšleně seděl s hrnkem v ruce. Netrvalo dlouho a uslyšel drsné bušení na dveře. Už jen to byl znak, že je to ona, protože nikdo nebušil na dveře jako ona.
   "Tak jsem tady, jak si kázal," zasmála se bez pozdravu a přešla rovnou ke konvici s kávou: "Co se zase děje, Hrušáku?"
Adam se posadil a Alena ho napodobila.
   "Předpokládám, že zase něco s Aničkou, jinak bys mě sem netahal hned takhle po ránu."
"Anička,..." začal Adam a úplně nevěděl, jak volit slova: "Anička má čtyřletý dítě."
Když to Adam dořekl, Alena se málem zadusila kávou, kterou právě upíjela ze svého hrnku: "C...Cože," řekla skrz kašel: "Já snad š-špatně slyšela."
   Adam pokrčil rameny a nevěděl, jak pokračovat dál, aby to správně vysvětlil.
"ONO JE TVOJE?" Vyhrkla najednou Alena a Adam zakroutil očima.
"Ne," odpověděl klidně a Alenu tím úplně odzbrojil.
"Ale říkal si, že mu jsou čtyři," odporovala Alena a začala na prstech počítat.
"Prosím Tě, přestaň. Za prvé je to holka a za druhé nemůže být moje, protože biologicky není ani Aniččina. Ta malá to samozřejmě neví."
"Jo takhle," ulevila si Alena a spustila ruce dolů: "Ty vole, Hrušáku, s tím si měl začít. Stačilo říct, že má adoptivní čtyřletý dítě a ne mě takhle děsit!"
   Adam si promnul oči a pokrčil rameny: "No jo," řekl nakonec: "tak promiň."
"A jak se to vlastně stalo?" Vyzvídala Alena dál a Adam opět pokrčil rameny: "Jak ses to dozvěděl?"
"Včera jsem šel za dědou..." Začal Adam, ale Alena ho přerušila vztyčenou dlaní.
"Vždyť tam odmítáš chodit kvůli Raulovi, protože je její strejda a Tobě připomíná hezký chvíle."
"No tak jsem tam tentokrát šel. Necháš mě mluvit, do prčic?"
"Ježiš, klid, Hrušáku, však Ti nikdo nebrání. Povídej...," pobídla ho Alena pobaveně. Občas ho tím děsně točila, když se takhle chovala.
   "Pamatuješ na tu holčičku, kterou jsem málem srazil v Jihlavě? Jak jsem Ti o ní vyprávěl?" Zeptal se Adam a když Alena přikývla, pokračoval: "Tak to je ona. Vypadá to, že Sidina kamarádka v Turecku zemřela, když byla ta holka hodně malá, takže si jí skoro nepamatuje. A protože Sid byla její kmotra a jiní příbuzní nejsou, tak jí turecký soud uznal jako jejího poručníka. Té malé dokonce schválili dvojí občanství, takže má české po Sid a turecké po biologických rodičích."
   "Tak to je ale frajerka," řekla Alena: "že měla odvahu postarat se v zásadě o cizí dítě. Přitom je ve věku, kdyby se sama měla usadit a mít vlastní ratolest."
"Ještě Ty s tím začínej," obořil se na ní Adam: "co s tím všichni máte. Albert taky naznačoval, že by mohla mít dítě."
"A měl pravdu," zasmála se Alena, nicméně po chvíli přestala, protože Adamovi už s tím jejím vtipkováním docházela trpělivost, což poznala na jeho výraze.
   "Ale nemyslel to takhle," řekl Adam a Alena pokrčila rameny: "mělo mě ale hned napadnout, že k těm dvěma bude patřit," pokračoval a když spatřil Alenin zmatený výraz, doplnil informaci: "Sid a Sanem. Ta malá má turecké jméno a je drzá stejně jako její adoptivní matka, takže ta výchova je tam jasná."
"Je to čtyřletý dítě, takové děti mají většinou svůj vlastní názor. Však ona z toho vyroste."
"Je to adoptivní dcera Aničky," odporoval Adam: "fakt tomu věříš?"
"Hele," pokračovala Alena a jeho poznámku přešla: "proč si mi volal, ať takhle ráno dorazím. Tohle přece není žádná tragédie. Tak má Tvoje bývalá holka adoptivní dceru. Není Tvoje, takže Tě to trápit nemusí. Navíc si dokázal, že máš pravdu a že Ti něco tajila. Tady máš to její tajemství, záhada vyřešena, opona spadla. Konec!"
   Adam chvíli uvažoval o tom, co Alena řekla a nakonec uznal, že má asi pravdu. A tak už ve vší tichosti vypili kávu a poddali se svým vlastním myšlenkám.

   Sid mezitím seděla u stolu v jídelně jejich rodinné vily a přemýšlela, jak začít. Sidonie, Alice i Ed trpělivě čekali a v tichosti jedli a pili kávu nebo čaj.
"No... Takže... Přijela jsem, protože vám potřebuju něco říct a taky vás o něco poprosit," začala Sid a upoutala tak pozornost ostatních: "Asi vám došlo, že jde o Kiraz."
   "Sid, jestli potřebuješ hlídání," začala Alice a byla před odmítavou odpovědí.
"Ano, to taky, mami," přerušila ji Sid: "nemůžu jí brát pořád do ZOO a Viky je teď na týden pryč. A jestli se Kiraz potká s Adamem ještě jednou, tak skončím v blázinci."
   "Bože," vyjekla Sidonie a Ed se nezmohl na víc, než šokovaný výraz: "Oni se viděli?"
"Ano," odpověděla Sid: "minimálně dvakrát. Babi, poslyš, já potřebuju, aby vám všem bylo jasné, že si stále nepřeju, aby o ní Adam věděl."
"Tohle je pavučina lží," posteskla si Alice a unaveně si promnula čelo.
   "Ale už ví, že existuje, ne?" Zeptal se Ed zmateně a matku stejně jako ostatní ignoroval. Jeho sestra ho ale vyvedla z omylu zakroucením hlavy ze strany na stranu.
"Ne, tedy ano, ale Adam si myslí, že je Kiraz moje kmotřenka a vlastně adoptivní dcera."
"Takže si mu nabulíkovala stejnou lež jako Raulovi," konstatovala Sidonie. Sid se na ní podívala s mírně vyčítavým pohledem.
   "Babi, víš přece, že se mi tohle taky nelíbí. Že musím stejdovi lhát, ale faktem je, že by to byl moc velký risk. Na tom jsme se přece všichni shodli. Navíc to byl Tvůj nápad."
"Ano, zlato," odpověděla jí babička: "já vím. Bylo by riskantní říct mu pravdu, když tam s ním žije Josef."
   "Takže kdyby něco, tak je Kiraz adoptovaná," řekl Ed a Sid přikývla.
"Můžu jí pohlídat, Sid," řekla nakonec Alice, která také vypadala, že z tohoto scénáře není nadšená. Měla ráda Adama jako vlastního a když se rozešli, hodně jí to ranilo. Možná také právě proto, že jí tehdy zemřel Eduard a byla to pro ni dvojnásobná ztráta. Občas na něj narazila, když byla v ZOO kvůli sponzoringu a dávala si s ním kávu. To jí ale bohužel nestačilo a strašně jí mrzelo, že mu musí do očí lhát, že má s její dcerou dítě.
   "Ale jen na pár dní, ano?" Pokračovala Alice: "Ve sklárnách je toho teď prostě moc."
"Chápu, mami," odpověděla jí Sid: "pár dní bude stačit." Sid se podívala na hodinky a poznala, že čas jet.
   "Rovnou vám jí tu nechám, musím už jet," Sid se zvedla a odešla do zahrady rozloučit se s malou. Když za ní zapadly skleněné dveře na terasu, přes kterou se šlo ven, Alice si povzdechla a ani ostatní nevypadali nadšeně.
   "Uvědomujete si, že tohle nedopadne dobře? Praskne to a pak nastane pořádná mela," řekl Ed.
"Nepřeháněj," obořila se na něj babička. Věděla ale, že má pravdu.
"Ne, vážně, babi," pokračoval Ed: "co řekneš Adamovi, až zjistí, že jsme mu všichni celou dobu lhali do očí a že jsme podporovali Sid v tom, aby mu odepřela otcovská práva, hm? Protože až to zjistí a on to nakonec zjistí, bude se to muset říct i Kiraz. Neměli jsme ségře dovolit nechat to zajít takhle daleko, protože tohle odsereme všichni," řekl Ed vztekle.
"Ede, jak to mluvíš?!" Napomenula ho matka. Ani ona však neměla proti synovi argumenty.
"Promiň, mami, ale odsereme a nejvíc z nás hlavně moje neteř!" Dokončil lamentaci vztekle a při odchodu řádně práskl dveřmi.
   "Má pravdu," řekla Sidonie a Alice už neměla sílu na víc, než přikývnout na souhlas.