Vůně třešní

40. A pohádky je konec

   Uplynulo pár dní od žádosti o ruku. Sid oznámila tuto novinku babičce i ostatním z rodiny a zdálo se, že jsou s tím všichni smířeni a že se jim vlastně ulevilo. I Sidonie zašla za Adamem a sama se s ním usmířila, což překvapilo snad všechny včetně Sid.
   "Doufám, že Ti nemusím říkat, že pokud něco zase pokazíš nebo jim ublížíš," řekla mu Sidonie, ale nedokončila své myšlenky, protože Adam dokázal celkem jednoduše dopředu uhádnout, co má na mysli.
   "Sežehnou mě ohně pekelné Sidonie Novotné," dokončil za ní, a to zcela vážně. 
Sidonie se usmála a přikývla: "Už mě znáš dobře. Myslím to ale vážně. Nemáš ponětí, kolik bolesti si prožila. A Kiraz je ještě malá. Zároveň ale na některé věci už není ažtak malá. Chápe, vnímá, cítí, ví. Zkrátka bude to těžké, ale vy to zvládnete."
   "Děkuju Vám, Sidonie. Moc si toho vážím."
A tak si Adam po letech opět podal ruku se Sidonií a mezi ním a rodinou Novotných byl nastolen mír. Adam se opět stal členem rodiny tak, jak jím byl dřív a možná ještě víc. Jen situace s Kiraz byla pořád nevyřešená a její narozeniny se blesku rychle blížily. 
   Sanem i Marek vypomáhali s přípravami a vypadali zamilovanější než první den. Sid z nich měla radost a celkem rychle si zvykla na to, že její nová láska je právě Marek. Viky s Petrem a dětmi přijeli také hned ráno a přivezli spoustu masa na grilování, které Petr večer před tím naložil do tak dobré marinády, kterou uměl jenom on a kterou si vždy pochvalovala i sama Sidonie, která byla vždy už tak kritická na všechno, včetně jídla.
   Ve své podstatě byli všichni jedna velká rodina. Na návštěvu přijela i Danuše, Petrova matka, aby se po letech znovu přivítala se Sid, poznala Kiraz a společně s rodinou strávila krásné odpoledne. Sidonie i Eduard si Petra a jeho rodiny vždy velice vážili a vlastně všichni vnímali Křížovi i Roklovi jako rodinu. Bylo to až k nevíře, jak se všechny vztahy v jejich městě tak krásně spojili. Všichni byli prostě šťastní a jediné co chybělo ke štěstí, bylo, říct Kiraz, kdo je její tatínek.
   Přípravy byli v plném proudu, děti lítaly po zahradě a dospělí připravovali vše k velké dětské oslavě. Zahrada byla připravená a Sidonie objednala i nějaké služebnictvo, které obstará jídlo a případně obslouží hosty. Dlouhý venkovní stůl na zahraně byl úhledně a elegantně prostřený a na pergole i židlích viselo spousta a spousta barevných balónků. 
   Petr byl opět u grilu a spolu se Sid připravoval grilování.
"No," řekl po chvíli a objal kamarádku kolem ramen: "co jsem Ti na začátku říkal, co? Když si přijela s Kiraz do Dvora?"
   "Ano, pane soudče," řekla s úsměvem a také ho přátelsky objala kolem pasu: "jako vždy jste měl pravdu." Oba dva se rozesmáli a pak se očima zadívali do dálky, kde si Adam hrál s dětmi.
"Hele, frajerko, to je můj manžel," hlas Viky se za nimi objevil, ani netušili jak rychle a tak se pustili, otočili se na Viky a všichni tři se rozesmáli.
   "Jdi Ty, lásko moje," řekl Petr a rychle šel svou ženu ujistit o své lásce pořádným polibkem. Sid se na ně chvíli dívala a po chvíli sklopila oči, aby se podívala na svůj zásnubní prstýnek. Nemohla uvěřit, že i jí si to štěstí nakonec našlo.
   "Jsme fakt šťastní, že?" Zeptala se a přerušila tím líbání zamilovaných manželů, kteří se na ní v objetí podívali: "Všichni jsme šťastní, je to vůbec možné?"
Sid se na ně podívala a zjistila, že se na ni oba usmívají a pohledem vlastně kladně odpovídají na její otázku.
   "Ano, Sid," odpověděla Viky, kterou kolem ramen objímal Petr. Stoupla si na špičky a vrazila mu pusu na tvář: "Všichni jsme konečně šťastní."

   Přípravy proběhly v pořádku a byl čas jíst. Všichni jedli, pili, povídali si, smáli se s dětmi a bylo to zkrátka perfektní. Sid si čím dál tím víc uvědomovala, že tohle je její život. Že je obklopená lidmi, kteří jí mají rádi a které může hrdě nazývat svojí rodinou. Seděla u toho velkého stolu a sledovala dění kolem sebe.
   Adam si povídal se švitořící Kiraz i Péťou, Kristýna s Mattem na klíně se bavila s Albertem, Raulem a Danuší. Viky a Petr vypadali, že nedokážou být ani půl hodiny bez aspoň jedné pusy a stále se na sebe při svém rozhovoru zamilovaně usmívali. Byli manželé skoro pět let a vypadali zamilovanější než v dobách Alex Janečkové. Sid z nich měla ohromnou radost.
   A Marek se Sanem? Škoda slov. Ti dva jako by pro sebe byli stvoření. Jako kdyby to byl snad osud, když se Sid přestěhovala do Turecka a poznala tuhle báječnou holku. Jako kdyby to měla být právě Sid, která měla přivézt Markovi do života opětovné štěstí v podobě Sanem.
  Sidonie, Eduard a Alice se bavili mezi sebou a něčemu se strašně smáli. Sid by se nedivila, kdyby zase vyprávěli vtipné příběhy ze skláren a Ed se dal do řeči s Benem a Sofií. Na malou chvíli se jeho pohled setkal se sestřiným a opět oba pocítili to sourozenecké propojení. Ed na ní mrknul a přesně věděl, o čem sestra přemýšlí. 
   "Mami," Sid vytrhla z myšlenek Kiraz, která na chvíli opustila Adama a Péťu a přiběhla za maminkou.
"Ano, zlatíčko?" Pobídla dceru a posadila si jí na klín: "Bude už čas na dort?"
"Snědla si všechno?" Zeptala se Sid přísně a zvedla obočí.
"Má narozeniny, Sid," připomněl jí Petr a mrknul na Kiraz. Pak se ale otočil k zbylým hostům a začal mluvit hlasitěji, aby všichni zpozorněli: "Je čas na narozeninovou písničku, co říkáte?"
   A jak řekl, tak se stalo. Hospodyně přinesla velký dort s pěti zapálenými svíčkami a zatímco se blížila, tak všichni Kiraz zpívali 'Všechno nejlepší'. Kiraz se mámě houpala na klíně, tleskala do dlaní a zpívala si taky. A pak, když všichni dokončili písničku a zatroubili na party píšťalky, byl čas sfouknout svíčky. Hospodyně postavila dort před malou oslavenkyni a všichni čekali, až je malá sfoukne. Ta ale jako kdyby se zasekla a úsměv jí zmrzl na tváři.
   "Co je, zlatíčko," pobídla jí matka a z boku sklonila hlavu, aby jí lépe viděla do tváře: "Sfoukni svíčky a něco si přej."
   "Já bych ale chtěla...," Kiraz začala vysvětlovat, ale nevěděla jak, tak zase ztichla.
Ostatní se po ní dívali a přemýšleli, jak pomoci, Sid ale tušila, v čem tkví problém. Kiraz chtěla bezpochyby tatínka z Amazonie.
   "Ty bys chtěla u sfouknutí svíčky tatínka, viď?" Zeptala se jí napřímo a když k ní Kiraz otočila hlavu, tak přikývla.
   "No... A co kdybych Ti řekla, že tu Tvůj tatínek dneska s námi je," Sid se rozhodla trochu zariskovat a i když to nebyl úplně původní plán, jak jí to říct, věděla, že je její dcera dost chytrá na to, aby pochopila, kam matka míří: "Poznala bys ho? Můžeš si pro něj dojít, aby přišel sem k nám a stál Ti po boku, až ty svíčky sfoukneš."
   Malá Kiraz se rozhlédla kolem sebe a pak jí spočinuly oči na Adamovi. Otočila hlavu na maminku, která se na ní souhlasně usmála a najednou jako kdyby holčička přesně věděla, co chce a co si přeje a že právě Adam je ten tatínek, po kterém toužila.
   Slezla mámě z klína, obešla stůl a zastavila se u Adama. Vzala ho za ruku a donutila ho, aby se s ní vrátil k Sid. A tak svého otce přijala do svého života. Sidonie plakala dojetím a spojené dlaně držela přes pusu a nos. Alice ani ostatní z rodiny na tom nebyli o nic líp. 
   Petr pustil Adama na svoje místo a ten si Kiraz vysadil na klín. Posunuli dort blíž k holčičce a ta konečně sfoukla svíčky. Všichni jí zatleskali a většina plakala dojetím.
Petr, který jako jediný stál, se postavil za Viky a políbil jí na temeno hlavy, jakmile dotleskali a pak se podíval na svou skoro neteř.
   "Tak co sis přála, prcku," zeptal se jí.
"Přála jsem si jeho, strejdo," odpověděla a otočila se na klíně k Adamovi, kterému pak tišeji jen pro něj pošeptala do ucha: "Přála jsem si Tebe, tatínku."
   Kiraz Adama objala a Sid už plakala stejně jako ostatní. Když pak Kiraz tátu pustila, dali si její rodiče pusu a každému už bylo jasné, že teď už ke štěstí nestojí nikomu a nic. Kiraz znala pravdu a všichni u stolu byli jedna velká rodina. Sid pak mrkla na Sanem a na Viky a všechny tři k sobě přistoupily, chytly se za ruce, zadívaly se na své muže, případně i děti a dohromady se objaly.
   "A pohádky je konec," zašeptala jim Sanem a všechny tři se rozesmály. Po malé chvilce se pak trio kamarádek vrátilo k svým láskám a vědělo, že už se nemůže vůbec nic zlého stát a že je čeká jen dlouhý a šťastný život.

KONEC