Vůně třešní

5. Setkání po letech

   Vypadala krásně. Skoro jako by se zastavil čas a jí nepřibyl ani jeden rok, natož pak roků pět. Ale ono to ve skutečnosti tak dlouho bylo a jediné, co se změnilo, byla délka jejích vlasů. Byl to nezvyk vidět jí bez toho dlouhého copu, který zvykla nosívat. Ženy ale mívaly zvyk měnit účesy a bylo jasné, že i Sid ho časem změní. Pět let je dlouhá doba. Povídala si s kolegyní, když na ně ředitel zavolal, a smála se od ucha k uchu. Bylo to tu zase. Ten pocit. Ta radost, když viděl její úsměv. Bylo zpátky – to světlo.
   Ale pak ho spatřila a její úsměv zmizel. Zbledla a Sanem, která stála vedle ní, jí položila ruku na předloktí, aby získala její pozornost. Měla pocit, že jí není dobře. Sid se na ni podívala a něco jí pošeptala do ucha. Její kolegyně se zatvářila dost podobně jako ona a pak přikývla. Přešla k panu řediteli a Sid šla malými nejistými krůčky v závěsu za ní.
   "Dobrý den, Sanem Yildizová," představila se a podala Adamovi a poté i Judith ruku.
"Dobrý den," pozdravili ji oba a ačkoli na malou chvíli věnovala zdvořilý úsměv Judith, Adam jí zajímal o dost víc, což bylo patrné. Sanem si ho zvědavě prohlížela, až mu to bylo nepříjemné. Měl na sobě své typické veteránské oblečení, protože nepočítal se schůzkou v zdejší ZOO. Měl jet jenom na vojenské velitelství - nic víc. V opačném případě by byl oblečený do slušivého saka a kravaty.
   "Neříkala si, že jako voják i vypadá, Sid," zažertovala Sanem a dál z Adama nespouštěla oči: "Máte motorku, pane doktore?" Sid se v tu ránu chtělo umřít. Sanem si z něj bez výčitek a bez obalu dělala legraci a zdálo se, že se královsky baví.
   "Jasně, Sanem, jen mu to práskni. Zvyš mu ego... Jen ať ví, že jsem o něm mluvila," myslela si Sid v duchu: "Já tu holku snad uškrtím."
   Sanem občas nepřemýšlela, než něco řekla.
"No...," pokračovala Sanem: "na druhou stranu už je to tak strašně dávno, co jsme o něm mluvily naposledy. Možná už mě zrazuje paměť."
   Sid si povzdechla a otočila se k ní tak, že stála bokem k Adamovi a Judith, která se nezapomněla do Adama pořádně zavěsit: "Pojďme to radši nekomentovat," řekla příkře. Důrazným pohledem jí také připomněla, co jí před chvíli šeptem řekla. Její kamarádka to pochopila a přikývla.
   "Promiňte, musím odejít, připojím se později, případně zítra," řekla perfektní češtinou a usmála se na návštěvu: "Je mi to moc líto, ale mám jiné nečekané povinnosti. Sid to s Vámi zvládne sama. Snad se nezlobíte, doktorko Herrmannová, doktore Hruško, bylo mi ctí Vás konečně poznat," řekla švitořivě, až jí Sid musela štípnout do boku. Sanem tedy konečně nasadila vážný výraz, kývla hlavou na pozdrav a odešla dřív, než stihl ředitel zaprotestovat.     
   Faktem bylo, že Sanem musela pryč, protože jí Sid před chvílí požádala, aby co nejrychleji a nepozorovaně odvedla Kiraz ze ZOO.
   "Omluv se a odveď jí. Jedno jak, hlavně se ti dva nesmí potkat, San," řekla jí zoufale a tak kamarádka začala jednat.
   Adam, který byl doposud v šoku ze Sid, se snažil zachovat chladnou hlavu. Byl z ní úplně vedle a tak, když se její pohled odtrhl od jeho, rychle zatřepal hlavou a ten doposud pěkný, něžný cit opět zadupal hluboko do sebe. Pravdou bylo, že byla pořád krásná, ale nesměl se tím nechat oblbnout. Byl tu pracovně a čekalo ho jedno z nejtěžších setkání za poslední roky. Nesměl ji dát najevo, že ho to rozhodilo. 
   Zároveň byl v šílených rozpacích ze Sanem, o jejíž povaze již nyní soudil, že ji nejspíš nebude mít v oblibě. Okatě si z něj střílela a Sid dostávala do nepříjemné situace, což ale nebylo to hlavní, co ho trápilo. Pochopil z toho hlavně, že Sanem naprosto jasně věděla, kdo je a jakou má se Sid minulost.
   A to mu víc než imponovalo. Byl rád, protože to znamenalo, že je pro ni nějakým způsobem stále důležitý. Bohužel se stalo přesně to, čeho se Sid bála. Adam dedukoval a dospěl do bodu, kdy došlo k podpoření jeho ega a on si domýšlel věci.
   Když se Sanem vzdálila, Sid se k nim opět otočila čelem. Adamovu pohledu se ale snažila vyhýbat a tak radši těkala z Judith na ředitele. Také jí nesmírně točilo, jak do něj byla Judith zavěšená. Cítila na sobě Adamův zvědavý pohled a bylo jí to nepříjemné. Znervózňovalo jí to a hlava jí pracovala na plné obrátky.
   Měla snad tehdy pravdu, když měla podezření, že jí podváděl s Judith? Nebo se jí prostě podařilo sbalit ho až potom, co odjela? Jak dlouho jí to trvalo? Bylo to hned nebo se aspoň chvíli trápil, když ho opustila? Trápil se vůbec? Miloval jí vůbec?
   Sid měla tolik otázek a přitom tak málo odpovědí. Adam stál s rukama v kapsách a naprosto jasně vnímal Judith, která se do něj zavěsila, což nebylo nic neobvyklého. Dělávala to často. Nikdy tomu nepřikládal důležitost a z galantnosti jí rámě poskytoval zcela běžně a nikdy mu to nepřišlo divné.
   Tentokrát se ale také necítil zrovna příjemně, když před nimi stála právě Sid, která ho kdysi obviňovala z příliš důvěrných vztahů právě s Judith. Vadil mu pocit, že by si měla myslet, že jsou spolu. Nemohl ale Judith odstrčit, protože by to vůči ní nebylo fér a hlavně by jí tím mohl urazit.
   "Pane řediteli," řekla Sid a její hlas zněl silně a autoritativně: "nemluvil jste náhodou o spolupráci pouze s paní Herrmannovou? Myslela jsem tím pádem, že se bude spolupracovat se ZOO v Drážďanech? To jsou za mě celkem nevítané změny." Sid mávla rukou směrem k Adamovi: "A řekněme, že se mi to úplně nelíbí. Buď je to tak nebo onak. Budeme tedy pracovat s ní, s panem Hruškou nebo s oběma?"
   "S doktorrem Hruškou, Aniška," opravila jí Judith sebevědomě, hrdě se přitom usmála na Adama a druhou rukou stiskla jeho paži jako by snad byli pár. Sid na chvíli upřela pohled na její ruce obepnuté kolem jeho ruky a pak si s Adamem krátce vyměnili pohledy. Sid si povzdechla a vrátila se očima zpět k panu řediteli. Přitom se sarkasticky usmála.
   "No dobrá," řekla nakonec: "tak tedy s doktorem Hruškou," zopakovala po Judith a slovu doktorem přidala na důraznosti v hlase.
   "Nikdy jsem nemluvil o Drážďanech," odpověděl pan ředitel: "Moc se za to omlouvám. Měl jsem být přesnější. Sdílet projekt budeme se Safari parkem ve Dvoře Králové. Budete spolupracovat hlavně s doktorkou Herrmannovu, nicméně doktor Hruška bude celému výzkumu šéfovat za jejich ZOO, tak jako mu vy šéfujete za tu naší. A tak jako doktorka Yildizová je vaší, paní Herrmannová je zase zástupkyně doktora Hrušky."
   "A jako si jí kdysi bývala Ty, Ani," skočil do toho Adam a znovu jí tím donutil se na něj podívat. Nemohl si nevšimnout, že jeho oslovení jí nenechalo chladnout, protože se její hruď začala o trochu víc zvedat, což značilo hlubší dýchání. Nicméně to nebylo jen tím, Sid byla vzteky bez sebe a zuby tiskla pevně k sobě, aby nezačala ječet. Cítila tu potřebu od momentu, kdy ředitel zmínil Safari park.
   "Ale?" Řekla nakonec sarkasticky: "A kde ještě mě zastoupila, smím-li se ptát?" Adam se nadechl k odpovědi, ale Sid ho nenechala. Na odpověď si nepočkala a vrátila se očima k panu řediteli: "Mám tedy vážně počítat s tím, že výzkumu v Jihlavě šéfuju já s mou zástupkyní doktorkou Yildizovou? Protože já si fakt nepřeju, aby mi Adam jakkoli kecal do práce ani tady ani tam. Celý proces líhňe jsem vymyslela sama se Sanem. A já ho znám, pane řediteli, tohle fakt nebude fungovat, jestli nebude respektovat mojí pozici," vztekala se Sid a ukazováček mířila na Adama, přičemž oči nespustila z ředitele.
   Judith nemohla uvěřit, jakou drzost ta holka měla a jakým způsobem s ředitelem mluvila. A už vůbec nedokázala pochopit, že jí to prochází a že ani Adam neřekne nic, aby se obhájil. Ředitel zachovával klid a naopak se snažil Annu uklidnit, jakoby byla tím nejdůležitějším člověkem. Byla snad fakt tak dobrá? Pravda je, že byla a bez ní byl projekt ztroskotal.
   "To vůbec ne, doktorko Novotná. Takovou změnu bych nepřipustil. Je to Váš výzkum za naší ZOO a Vy máte samozřejmě absolutně nejdůležitější váhu slova. Doktor Hruška je ale hodně vytížený, proto budete jednat hlavně s paní doktorkou, která bude jezdit k nám na pravidelné bázi. Budete si vzájemně předávat zkušenosti a společnými silami doufáme, že dokážete dotáhnout líheň do úplného konce. Pokud ano, přesunete se na čas do Safari parku a pokusíte se tam líheň zopakovat. Nicméně Vás ujišťuji, že je to Váš projekt a samozřejmě Vaše zodpovědnost. Nikdo tady nebude mít pravomoc Vám do práce mluvit. Pouze předávat rady a spolupracovat. To je celé, ano?"
   "Nechápu, proč to tajnůstkaření, pane řediteli," postěžovala si Sid: "Kdybych věděla, že spolupráce na líhni je plánována právě s Dvorem Králové, tak..."
"Tak co?" Zeptal se Adam: "Nešla bys do toho."
"Já nevím, Adame!" Zakřičela na něj Sid a znovu se na něj podívala. Celá situace jí kradla poslední dávky trpělivosti. Po chvíli se ale zhluboka nadechla a pokračovala daleko klidněji: "Nejspíš ne. Asi víš proč."
   "Bude spolupráce problém?" Vložil se do sporu pan ředitel.
"Ale to vůbes ne, pan žeditel," odpověděla hned Judith, zatímco Adam a Sid se hypnotizovali očima. Sid z nich šlehala zvláštní kombinace vzteku a bolesti a Adamovi zase spíš nervozita a taky pořádná dávka zmatku nejen z jejího chování, ale z celkového setkání, na které nebyl absolutně připravený.
   Zdálo se však, že oba přestali Judith a pana ředitele vnímat, jako by tam stáli jen oni dva. Adam se opatrně vyvlékl z Judithina sevření a přistoupil k Sid o krok blíž. Ta založila ruce na prsou a zamračila se na něj.
   Vypadala přesně tak jako tenkrát, když se na něj zlobila a Adam musel uznat, že mu to vlastně chybělo. Ač by radši viděl její lásku v očích, její úsměv nebo vřelý hlas, i ty situace, kdy se prala a hádala mu trochu chyběly.
   "Pojďme si dát kávu a promluvit si jako dospělí. Moc Tě o to prosím," řekl jí něžně, čímž jí úplně vyvedl z míry. Judith mezitím nervózně popošlápla, protože jakýkoli jejich soukromý rozhovor byl pro ní riziko.
   Sid si Judithiných rozpaků všimla a tak spustila ruce podél těla, znovu zvedla hrdě hlavu, podívala se Adamovi do očí a nakonec přikývla na souhlas. Nechtěla s ním mluvit, ale musela přiznat, že jí porazila touha pořádně Judith naštvat.