Vůně třešní

34. Poslední kapka

   "Je to dobrý," pokračovala Sid a než ho donutila vstát letmo se dotkla rty Adamovy tváře.
Oba se zvedli do stoje a jen sledovali opírajíc se jeden o druhého, jak se Filip škrábe na nohy a pění přitom vzteky.
   "Tenhle neřád Ti za to nestojí," pokračovala Sid a zlověstně přitom sledovala Filipa očima, přičemž se držela oběma rukama kolem Adamova pasu.
"Připomínám Ti, že si jednu dobu ani nevěděla, koho z nás vlastně miluješ nebo chceš," zasyčel Filip a zlověstný pohled jí přitom bezostyšně vracel.
   Sid se naštvala a tvář, kterou si opírala o Adamův hrudník zvedla, aby se na něj podívala pohledem, který byl ještě vzteklejší. Ruce od Adama ale neodtrhla. Jeho ruka jí zase na druhou stranu držel kolem zad a boku.
   "A já Ti zase připomínám, že si odsud radši měl zmizet, když si prohrál a zjistil, že bych Adama nikdy neopustila a už vůbec ne kvůli takovýmu dementovi jako si Ty."
"Vždyť si ho opustila," rozesmál se Filip a Adamovi se znovu začala vařit krev v žilách.
"To bylo nedorozumění, které s Tebou prakticky nesouviselo. Měli jsme kvůli Tobě problémy, to je pravda, ale nakonec jsme je překonali a Ty si prostě ostrouhal. Přiznej to."
   Filip se tvářil opravdu posměšně a Adam už se na něj chtěl už už vrhnout, když do sporu vstoupila ředitelka Roklová.
"Co se to tu děje?" Zakřičela na ně autoritativně a těkala z Filipa na Adama se Sid a zase zpátky.
"Sotva jste přijela, Aničko," řekla po chvíli klidněji: "a je to problém vedle druhého. Co se tu děje tentokrát?"
   "Filip zdá se poranil želvu a Kiraz ho u toho viděla," vstoupil do toho Adam a se Sid se pustili jeden druhého. Oba si založili ruce v bok a velice důrazně začali vysvětlovat ředitelce, co se stalo. Čím dál víc je poslouchala, tím měla naštvanější výraz v tváři.
   "Víte dobře, že nesnáším tyhle rvačky na veřejnosti, ještě k tomu před návštěvníky. Vy jste měli prostě odvést dítě pryč a pak se postarat o tu želvu, což teď také uděláte," odpověděla jim na vyprávění a natáhla ruku, aby vyjádřila jejich okamžitou potřebu odejít a směrem, který vedl k zraněné želvě.
   "Prosím Aničko, Adame," oba se po sobě udiveně podívala, ale nakonec pokrčili rameny a uposlechli příkaz své nadřízené. Než však zahnuli za roh, tak ještě stihli zaslechnout, jak ředitelka plísní Filipa.
   "A vy půjdete se mnou do ředitelny. Těch průšvihů je čím dál víc... Jak si vůbec můžete dovolit..."

   Sid s Adamem mezitím běželi k výběhu a když našli zraněné zvíře, pochopili, že je to zlé a bez veterinářky se neobejdou. Vzali tedy želvu do přípravny a zavolali Anežce, aby co nejdříve přišla a na zvíře se podívala. Drželi želvu a stále prohlíželi její zraněný krunýř.
   "Anežka to spraví, uvidíš," řekl Adam po chvíli, když viděl, jaký má Sid o zvíře strach. Ta jen přikývla, nespouštěla ale z želvy zrak.
   "Poslyš," pokračoval Adam a snažil se využít čas na to, aby opatrně zabředl do rozhovoru s Aničkou o tom, co se stalo a co budou dělat s Kiraz: "Co budeme dělat?"
"Jak to myslíš?" Zeptala se ho a zvedla k němu oči.
"Neslyšela si toho zmetka? Bojím se, že to Kiraz bude chtít říct sám," řekl Adam a divil se, že je tak překvapená.
"No...," Sid o tom chvíli přemýšlela a vypadala také najednou vystrašeně. Nakonec si ale jen povzdechla a řekla: "Na to je moc velký zbabělec, navíc pochybuju, že vůbec bude mít ještě šanci s Kiraz mluvit. Ta se mu bude teď vyhýbat obloukem."
"Ale co když jo?" Tlačil na ní Adam dál, protože na rozdíl od ní, ho to rozhodně nenechávalo chladného.
   "Tak jí to prostě řekneme sami," rozhodla Sid: "příští týden má Kiraz..."
Sid chtěla Adamovi říct o blížících se narozeninách jejich dcera a měla za to, že by to mohla být ideální příležitost, jak Kiraz oznámit pravdu. Vyrušil je ale příchod Anežky a Sid se na to pak po zbytek dne už nevzpomněla, protože se jí hlava a myšlenky toulala u práce a hlavně zraněné želvy.
   Adam na rozdíl od ní měl hlavu v pejru z Filipa i Kiraz a měl strach, že naštvaný fotograf neřekl své poslední slovo. Co ovšem nevěděl, bylo, že by se měl být na pozoru i před jiným pasažérem zoo, který se sice nyní držel trochu dál, přesto byl ovšem informován a kul pikle. Nebyl to samozřejmě nikdo jiný než Judith, která byla vzteky bez sebe a plánovala, že najednou napravující se vztah Adam se Sid řádně přeruší a už už se jí v hlavě rodily další radikální řezy, jak jim zabránit v opětovně se vzkvétající lásce a také v tvoření vztahy táty s malou dcerkou.
   V tomto případě zase nebyl chladná Sid a věděla, že je určitě nečeká nic dobrého a že její německá rivalka určitě něco chystá.

   Zatímco oba přemýšleli o práci a jiných problémech každý zvlášť odděleně, Kiraz si opět hrála v zoo, ale byla vždy poblíž. Adam trval na tom, aby se jednou za 15 minut přišla hlásit a taky pořádně dodržovala pitný režim. A tak se mu vždycky přicupitala ukázat a trochu se napít. Sanem, která trávila tento den s Adamem nejvíce času se nestačila divit. Viděla na něm však, že je zadumaný.
   "Potřebuješ s něčím pomoct?" Zeptala se ho, nicméně Adam jen zakroutil hlavou a Sanem pochopila, že je pro něj pořád ještě cizí a tak jí asi nevěří, když se však vracela ze svačiny, zaslechla jeho rozhovor s kamarádkou Alenou.
   "Tak nevím, co navrhuješ?" Ptal se jí zrovna: "Jak říct tak malému dítěti, že jsem její táta. Já - ten bručoun. Ještě k tomu, když si mě idealizuje a myslí si, že jsem v Amazonii a zachraňuju tam zvířata a rostliny..."
   Adam se opět nestačil divit kamarádčině taktu, protože Alena se místo rady začala opět strašně smát: "A myslí si, že si Tarzan," doplnila ho.
Utírala si slzy z pod víček a snažila se drahnou chvíli nasadit vážnou tvář: "Promiň, když já jsem si Tě představila polonahého na liánách v pralese a nemohla jsem si najednou pomoct."
"Můžeš se soustředit?" Řekl jí nakonec trochu neurvale: "Tohle je docela problém."
"Já nevím, nikdy jsem svýmu dítěti nemusela říct v pěti letech, že jsem její rodič. Nehledě na to, že žádný nemám a ani nebudu mít," odsekla Alena: "myslím, že nejlepší bude, když si s ní prostě sednete a řeknete jí, že ses vrátil a snažil ses k ní přiblížit nejdřív zpovzdálí, abys jí poznal a nevyděsil si jí. Já myslím, že vám to zbaští."
   "A proč nevyužít její narozeniny?" Sanem se rozhodla vylézt ze svého úkrytu za dveřmi a docela pobaveně sledovat jejich zmatené výrazy: "Sid asi ještě neměla příležitost Ti to říct, ale malá bude mít příští týden páté narozeniny a co od ní vím nejvíc si přeje tátu, který se jí vrátí. Byla by škoda toho nevyužít."
   Sanem chvíli stála a sledovala, jak o tom Adam přemýšlí. Alena jen souhlasně přikyvovala a s obdivem se na Sanem usmívala.
"A příště," řekla Sanem s předstíranou ironickou uražeností: "až budeš mít problém nebo si nebudeš vědět se Sid nebo Kiraz, tak mi to prostě řekni, Adame. Strávila jsem s nimi posledních 5 let. Kdo jiný by Ti měl poradit líp."
   Sanem se na něj usmála a pak odkráčela k druhému stolku pod terárky, protože musela dodělat papíry. Strčila si do uší sluchátka, začala vyplňovat dokumenty a čas od času myšlenkami utíkala k Markovi, do kterého byla čím dál tím víc zamilovaná a po kterém se jí pořád strašně stýskalo, když s ním zrovna nebyla.