Vůně třešní

18. Čas na pravdu

   Kristýna chtěla využít toho, že vzala babička Mattea na sobotní procházku, aby trochu uklidila, utřela prach a hlavně pořádně vyluxovala a vytřela, a to i za nábytkem a gaučem. Babička na ní sice apelovala, aby si hlavně odpočinula, Kristýna už se ale na ten nepořádek nemohla podívat. Byla proto ráda, když jí přišla nečekaně navštívit Anička, která se okamžitě nabídla, že pomůže. Obě se pustily do uklízení a Sid dokonce napadlo, že by jí mohla umýt i okna. A jak řekla, tak taky udělala. 
   Od prostřední pěšinky ve svých blonďatých vlasech si formou francouzského stylu udělala dva copy, které pak pod zátylkem spletla do úhledného drdolu. Vzala si šátek obepnula ho kolem čela a svázala ho pod drdolem na zátylku. Šátek měl barvu světle růžové s kopretinovým vzorem.
   "Tak co? Vypadám jako pravá ženská v domácnosti před pořádnou debordelizací?" Zasmála se na Kristýnu od zrcadla v obýváku. Její kamarádka však pobaveně zakoulela očima.
"Tohle až taková debordelizace není," odpověděla jí: "babička bude pryč sice celé odpoledne, ale to sotva zvládnem základní úklid. Myslím, že ta okna jsou velká ambice."
"Pro mě tohle teda debordelizace je, drahoušku," řekla Sid podrážděně: "Ty si byla vždycky magor na uklízení. A ta okna zvládneme, uvidíš."
"Každá máma je magor na uklízení," odvětila Kristýna a až když viděla Aniččin výraz, došlo jí, že v místnosti není jedinou matkou.
"Svobodná matka," řekla její kamarádka pobaveně a ukázala na sebe ukazováčky: "Zapomnělas?"
   Kristýna se tomu zasmála, přikývla a už raději neprotestovala. A zatímco utřela prach a poté začala luxovat všude včetně prostor za nábytkem, Sid stála na štaflích a stěrkou omývala okna. Albert pomáhal matce s nějakou úředničinou pro nadaci, tak na to měly klid. Kiraz byla u Novotných a Sanem měla bůhví jaké plány. Sid začala mít podezření, že možná někoho potkala, protože se jí zdála být taková zvláštně tajemná. Když měla Sid půlku oken za sebou, navrhla pauzu na kávu. Kristýna měla vyluxováno, takže se jí to před vytíráním akorát hodilo. Musela uznat, že byla ráda, že Sid přišla, protože jim to šlo ve dvou rozhodně lépe od ruky.
   "Tak...," řekla Sid a postavila před obě šálky s kávou: "máš průšvih, víš to?"
"A jéje," povzdechla si Kristýna a sledovala Sid, která se před ní usazovala na židli. Pokrčila jedno kolenou a chodidlem se zapřela o židli. Opřela se holení o stůl a kriticky si Kristýnu prohlížela.
"Říkala jsem si, kdy s tím začneš," pokračovala Kristýna, která od Alberta věděla o jejich rozhovoru.
"Proč si mi neřekla, že Ti Filip málem zkazil vztah s Albertem?" Zeptala se Sid na přímo: "Že jste málem zrušili svatbu? A vůbec to, že se Tě pokoušel sbalit? Vždyť jsme kámošky."
   Kristýna chvíli mlčela, protože se trochu styděla. Nakonec se ale ukázalo, že Albert přemýšlel správně, protože jí to vysvětlila úplně stejným způsobem. 
"Nechtěla jsem Tě zatěžovat," řekla Kristýna: "měla si toho sama dost. Starala ses o Kiraz, která byla ještě hodně maličká a do toho si měla zkouškové období a složitou praxi."
   "Ach jo," povzdechla si Sid: "To sis myslela, že mi musíš tajit vlastní problémy? Trochu mě to zklamalo. I kdybych byla na smrtelný posteli, tak bych chtěla vědět, že Tě něco trápí. Byly jsme spolu v kontaktu několikrát měsíčně, někdy i týdně. Až naše mateřství a videohovory nás sblížily, protože když jsem byla s Adamem, takové kamarádky jsme nebyly. Řekla jsem Ti úplně všechno, jako jediná ze ZOO víš o Kiraz a všem, čím jsem si procházela. A sama se mi nesvěříš? Muselo to být pro Tebe hrozné a já jsem strašná kamarádka, že jsem na Tobě nepoznala, že se něco děje."
   "Ty za to přece nemůžeš," ohradila se Kristýna: "měla jsem Ti to říct, ale styděla jsem se. Věděla jsem od Tebe, co je Filip zač, ale myslela jsem si trochu, že to možná přeháníš a že Filip není až tak špatný a i když mě všichni varovali, tak jsem se s ním začala kamarádit, víc se s ním bavit a tím jsem si to celé vlastně zavařila. Ani holky jako Eliška a Anežka mě nepřekecaly."
   "Bože, my jsme dvojka," řekla Sid: "Taky jsem si nikdy nenechala poradit. Nejdřív jsem naletěla Albertovi, tedy tomu původnímu Albertovi samozřejmě. Pak jsem neposlechla, když mi říkaly, ať se vykašlu na ty registrační listy. Neposlouchala jsem v souvislosti s Filipem a že by to mohl Adam špatně pochopit. Nebrala jsem na vědomí, když říkaly, že si ohrožuju vztah s Adamem žárlivostí na Judith a že vyhledávám úplně zbytečně hádky..."
   "V tom pravdu neměly," přerušila jí Kristýna: "Říkala jsem Ti to x-krát a taky jsem to z plných plic řekla i jim, když si odjela."
"Cože to?" Zasmála se Sid a nějak tomu nechtěla věřit: "Ty si holkám vynadala?"
"No jistě," odpověděla Kristýna pohoršeně, čímž jí dala najevo, že se jí nelíbí její pochybnosti: "Jsme kamarádky a ten náš babinec Ti v posledních týdnech, kdy si s námi ještě byla, moc podpory nevyjádřil, co si budem."
   "Možná je to ten důvod, proč jsem se Elišce nikdy neozvala," řekla po chvíli Sid: "Třeba jsem se na to podvědomě dívala stejně."
"Pravda je taková, že když si odešla, hodně se o tom mluvilo a jedna část ZOO, co stála za Sylvou a naslouchala pořád těm jejím nesmyslům, se přikláněla k tomu, že Tě Adam omrzel a bohatá holčička odjela honit jinýho a možná i bohatšího zajíce. Zkrátka to byly hnusný pomluvy, který..."
   "Kris," přerušila jí Sid znechuceně: "Už nepokračuj, dělá se mi z toho špatně."
"Ale časem to pominulo," pokračovala Kristýna: "Jen zlomyslnou Sylvu to nepustilo. Vždyť si to musela zaznamenat sama. Každopádně druhá část ZOO si zase myslela, že Tě Adam nejspíš podvedl s Judith, protože se s ním pořád promenádovala po ZOO a ačkoli Adam vypadal nešťastný, tak se nechal obletovat. Zkrátka byli na Tvé straně a věřili v Adamovu nevěru. Ale holky na Tebe nasazovaly, protože si prý neměla utíkat jako malá holka, zvlášť po smrti táty. A tak jsem jim ukázala jejich místo. Už si to přede mnou nikdy nedovolily."
   "Dobře Ty," zasmála se Sid a napila se kávy: "Jsi skvělá kámoška. Daleko lepší než kdy Eliška mohla být. Je mi fakt líto, že to takhle musím říct, protože jí mám ráda, ale... Pravda je, že se, hlavně teda v té poslední době tehdy, moc nepředvedla."
   "To ne, taky si to myslím," řekla Kristýna: "Ale Aničko, teď mimo mísu. Já bych po Tobě něco chtěla," řekla Kristýna: "Ber, prosím, Albertovo varování vážně. Filip se nezdá, ale umí zavařit ještě víc, než kdy zavařil mě."
"Ale no jo pořád," odpověděla Sid: "však jsem to slíbila."
"To ano, ale...," pokračovala Kristýna a nenechala se odbýt. Sid jí ale přerušila.
"nechám si pomoct i od Adama, spokojená?"
   Kristýna vypadala nakonec spokojeně a přikývla. Obě v klidu dopily své kávy a pokračovaly v úklidu.

   Pondělní ráno začalo jako každé jiné. Sid odvedla po snídani Kiraz k Viky, která už byla zpátky a dohoda o hlídání pomohla započít. Se Sanem pak odešly do ZOO a domluvily se, že jí Anička vyzvedne hned po práci.
   Sid měla špatnou náladu, protože Sanem už jí stihla poreferovat, jak viděla Adama vrkat s Judith na lavičce v africké vesničce. Sice to trochu tušila, protože je potkala, když šla s Albertem na kávu, přesto jí to strašně naštvalo.
   Kdyby se aspoň snažili nějak se tím tajit, když věděli, že je na čas v ZOO. Na druhou stranu, proč by to dělali, ne? Bylo to už pár let, už spolu nebyli a nic jí nemuseli vysvětlovat. Klidně jí mohl na veřejnosti i líbat tak, jako kdysi líbal Aničku. Při té představě jí běhal mráz po zádech a dělalo se jí špatně. Pořád nemohla uvěřit tomu, že jí to tak vadí. 
   "Tobě to pořád leží v žaludku, co?" Zeptala se jí Sanem, když Sid zaparkovala na parkovišti pro zaměstnance.
"Proč by mělo? Ať si spí, s kým chce zmetek jeden," odsekla jí Sid a pak pokrčila rameny: "Co na mě tak koukáš?"
"No, já jen, že jsem Adama nezmínila," zasmála se jí Sanem. Sid si povzdechla a radši vystoupila z auta, aby se vyhnula další odpovědi. Sanem si ještě potřebovala zaskočit za Anežkou a tak se děvčata rozdělila. Sid šla k plazům sama a po cestě pořád přemýšlela o Judith a Adamovi i o tom, co jí řekla Kristýna a po pravdě se jí moc nechtělo Adamovi v souvislosti s Filipem věřit, a tak doufala, že se nebude muset o pomoc obrátit právě na něj a že jí dá Filip pokoj. Tušila však, že je to hodně naivní přání.

   Adam přišel do práce hodně brzy ráno, protože nemohl dospat. Pořád myslel na Sid a Alberta a i když mu potom Albert volal a vysvětlil mu to, pořád myslel na to, jak se s ním smála. Rozhodně už necítil nějakou hloupou žárlivost. Spíš Albertovi záviděl, že byla v jeho přítomnosti tak uvolněná a veselá. Naopak s ním byla chladná a bez jakékoli známky úsměvu.
   A to nemluvil o tom, jak ho naštval Filip a ty jeho nemístní řeči o Sid. Měl pocit, že ten parchant ještě neřekl poslední slovo a že by mohla být v nebezpečí. Teď už ale nešlo jen o něj a o ní, ale také o tu její holčičku. Adam se proto rozhodl, že bude na pozoru a jakmile jen trochu pocítí nebezpečí pro Sid nebo její blízké, bude připraven zasáhnout. Ať už se to Sid bude líbit nebo ne.
   Hned jak ráno dorazil do práce, rovnou zkontroloval Aniččina a Sanemina vajíčka v inkubátoru. Zatím to šlo dobře a žádné v aktuální snůšce neumřelo, což byla dobrá zpráva. Připravil si krmení pro želvy a hady a také dodělal nějaké administrativní resty a když odbyla půl osmá, přišla za ním Alena a bohužel opět došlo na Aničku.
   "Nevím, proč bych jí to měl říkat," ohradil se znovu: "proč o tom vlastně pořád mluvíme?"
"Jak jako proč? Copak nechápeš, že to je ten důvod, proč se Tě straní, proč s Tebou nemluví a je tak chladná? Pořád si na to stěžuješ, tak Ti radím, jak to udělat jinak," odpověděla Alena a opět začala být pěkně nabroušená. Ta jeho neústupnost jí točila neuvěřitelným způsobem.
   Celé roky poslouchala ty jeho lamentace a teď, když měl Annu zase na dosah ruky, tak sedí a čumí. Pro Alenu bylo až k nevíře, že to byl takový odvážný voják - silný, rozvážný a statečný. Když ale došlo na soukromí, byl to prostě zbabělec. Jinak ho, kamarád-ne kamarád, popsat prostě nedokázala.
   "Podívej se," pokračovala dál: "celé roky brečíš, že utekla a nic si nenechala vysvětlit. Že prostě absolvovala pohřeb táty a pak odjela sama truchlit někam ven a už se nevrátila. Pořád poslouchám, jak si neměl příležitost jí to vysvětlit. Teď jí máš zpátky, na dosah ruky," Alena sevřela pěst, aby podtrhla důležitost posledních slov: "A můžeš jí všechno říct. Že si vůbec nechtěl, aby šla na potrat. Že si toužil potom mít s ní děti, dokonce i takovou malou, i když drzou, holčičku jako je ta Kiraz, ale že Tvůj strach z její smrti Tě prostě omámil a potrat byl pro Tebe jediným řešením, jak zabránit naplnění Tvé vize, kde si ji viděl umřít při porodu. Mimochodem, pěkná blbost jako všechny ty Tvoje obrazy z křišťálový koule," dodala naštvaně.
   Adam, který seděl za stolem a koukal směrem nahoru na svou opět nabroušenou kamarádku, která seděla na stole vedle něj, měl nutkání znovu protestovat a už se nadechoval k dalším výmluvám, Alena však musela ze stolu seskočit a stejně jako Adam stočit pohled ke dveřím, odkud zaslechli ženský hlas.
   "Cos to říkala, Aleno?"
Oba dva si vyměnili pohledy a nevěděli, co dělat. Anička zkřížila ruce na prsou a její zlověstný výraz Aleně napověděl, že by se měla raději klidit.
   "Já vás nechám," řekla a pak mrkla na Adama: "aspoň máš konečně příležitost všechno jí říct."
Adam sledoval odcházející Alenu a z očí mu šlehaly hromy a blesky. Bohužel však neměl čas jí odporovat. Vstal a byl připravený na konfrontaci s Aničkou. Neměl na výběr. Čas pravdy nastal.