Vůně třešní

16. Nečekaní spojenci

   Sid skládala papíry a měla rozhovor s ním za uzavřený, bohužel se ale v několika vteřinách ukázalo, že se mýlila. Filip jí znenadání polekal a překvapil, když k ní rychlým krokem přešel, bolestivě jí stiskl loket a přitáhl jí k sobě. Vyškubnout se jí z jeho sevření nedařilo, protože byl silnější a tak se na něj vzdorovitě podívala.
   "Dej mi pokoj a dělej laskavě svou práci," sykla na něj a snažila se mu vytrhnout. Druhou rukou se snažila dostat z jeho sevření a odstrkovala ho od sebe.
"Měla bys ke mě být hodnější, Sid. Na tohle nejsem zvyklej," řekl jí autoritativně a nejspíš čekal, že uvidí v jejích očích strach. Bohužel ale úspěšný nebyl. Možná jí trochu znejistěl, ale to bylo tak všechno a rozhodně mu to nestačilo.
   "Je mi úplně jedno, na co si zvyklý. U mě si narazil. A pusť mě už konečně," zareagovala nenávistně a její postoj začal být čím dál tím bojovnější.
"Tak mě popros, pak Tě možná pustím," zasmál se zlomyslně a čekal, co udělá dál. Sid mu na to ale nic neřekla, snažila se pouze znovu a znovu vyprostit z jeho sevření a jak se bránila, už jí to začalo trochu bolet.
   "Mě prosit nikdy neuslyšíš, to Ti garantuju. Už si mi zničil život dost, nemíním Ti dělat radost, na to zapomeň," Sid už trochu křičela, protože ho začínala mít dost: "Kde je vlastně ten chlap, co zrovna v téhle místnosti málem zmlátil Alberta, když mě tu málem napadl, to by mě zajímalo. Jak to tenkrát bylo?" Řekla Sid a hlavu trochu naklonila do strany, aby ironicky napodobila zamyšlení: "'Jsem dost alergickej na chlapy, co se snaží holky dostat do kouta?' Nebo ne? Jak to ještě bylo? 'Dlouho jsem se s nikym neporval?' nebo 'dlouho jsem neměl průser?' - Nějak tak to bylo, myslím."
   Filip vypadal, že nad jejími slovy fakt přemýšlí a nakonec jí ze sevření pustil.
"Já nejsem Albert," řekl nakonec s dávkou znechucení. Sid nedokázala identifikovat, jestli bylo to znechucení nad jím samým nebo nad tím, že se vůbec opovážila ho srovnat s Polákem.
"Ne," odpověděla Sid a mnula si bolavý loket: "on je totiž lepší než Ty. Sice mu chvíli trvalo, než k tomu dospěl a taky mu pořád úplně na sto procent nevěřím, ale pořád je lepší, než Ty kdy budeš."
   Sid věděla, že to nejspíš přehnala, protože viděla, jak se mu v tváři zračí  víc a víc vzteku a pak z ničeho nic vztáhl ruku a ona věřila, že jí uhodí. Filipa ale zarazil cizí mužský hlas.
"CO SI MYSLÍŠ, ŽE DĚLÁŠ?"
   Filip sebou vylekaně škubl a odstoupil od Sid. A jak tak od ní couval, mírně vrazil do inkubátoru.
"Pozor!" Křikla na něj Sid: "Blbe, jdi od toho!" 
   Sid ho strčila směrem k Albertovi a rychle starostlivě kontrolovala, že se inkubátoru a hlavně jeho obsahu nic nestalo.
"V pořádku?" Zeptal se Albert a Sid, která pořád nemohla uvěřit, že jí vlastně pomohl právě on, se na něj vděčně usmála a přikývla. Seděla v dřepu u inkubátoru, když do zázemí dorazila další osoba.
   "Sido, tomu neuvěříš, koho jsem viděla, jak vrká v africký vesničce?" Křikla Sanem. Když se ale objevila ve dveřích, tak zmlkla: "Ježiš, pardon. Tady je teda najednou narváno."
   "Doktorko Yildizová," kývl na ní Albert: "já se omlouvám za zmatky."
Sanem mu také kývla na pozdrav a usmála se. Pak si ale všimla Sid, jak s větší zaujatostí kontroluje inkubátor: "Stalo se něco vajíčkům?"
   "Ne," odpověděla Sid a znovu se postavila. Mezi ní a Sanem stál Albert s Filipem, kteří se měřili zlověstným pohledem. Sid přistoupila k Albertovi blíž a dívala se přitom na Sanem: "Je to v pořádku."
   Vzápětí se podívala na Filipa a dodala: "Naštěstí."
"Výborně," řekl Albert s uznáním: "Máš aktuální zprávu?"
"Poslala jsem jí Roklové na mail," odpověděla Sid zdvořile a bylo vidět, že je opravdu vděčná za jeho přítomnost.
   Chovala se k němu velice přátelsky, což Sanem strašně překvapilo, protože jí o něm vyprávěla. Znala všechnu její minulost s tímto mužem a taky věděla, že i přes jeho nápravu a šťastné manželství s její kamarádkou, mu úplně kompletně nevěřila. 
   "Doktorko Yildizová, mohla byste když tak skočit za paní ředitelkou a probrat s ní zprávu osobně?" Zeptal se Albert a otočil se k ní. Sanem chvíli přemýšlela proč. Podívala se na kolegyni, která jí kývnutí potvrdila, aby prosbě Alberta vyhověla: "Stejně jsme tam měly jít odpo, tak bys to sfoukla hned?"
   Sanem se na Sid usmála a přikývla: "Jasně, není problém. Půjdeme spolu na oběd? Musíme něco probrat."
"Jistě," přitakala Sid: "budu se těšit."
   Když Sanem odešla, Albert se otočil na Filipa a zpovídání začalo.
"Tak o co tady šlo?" Zeptal se přísně a očima sledoval pouze Filipa, u kterého správně předpokládal, že spor začal.
   "Alberte, to asi neřeš," vložila se do toho Sid: "děkuju Ti, ale asi to nemusíme hrotit."
"Tohle byla vždycky Tvoje slabost, Ani," řekl Albert a kroutil nad ní hlavou: "Jsi moc soucitná, ale budiž. Já teda na tohle všechno zapomenu, nicméně mi něco říká, že stejně budu řvát."
   "A proč jako?" Divil se Filip a krčil rameny. Albert začal vzteky brunátnět a Sid pochopila, že je zle. Filip nervózně těkal očima z Aničky na Berta a zase zpátky, jako by snad čekal, že mu Sid přispěchá na pomoc.
   "No tak třeba," začal vztekle Albert: "stále jsem od Tebe neobdržel přidělený úkol? Kde jsou ty fotky vajec pro řádnou průběžnou evidenci projektu, za který je tady Anička zodpovědná?"
"No však kvůli tomu jsem přišel, ale ona mě zdržela," vymlouval se Filip a Sid zůstala údivem zírat, jak chladnokrevně umí lhát. Výmluvy mu ale nepomohly.
   "Tak moment," pokračoval v přísném kárání: "chceš mi říct, že je ještě nemáš ani nafocené? Ty fotky už měly být dávno hotové a na mém stole, a to už před dobrou půl druhou hodinou!"
   "No tak to udělám teď. Se toho snad tolik nestalo," odsekl mu Filip a přešel k inkubátoru.
"Já snad špatně slyším," řekl Albert a chtěl k němu vykročit a pokračovat ve sporu, Sid ho ale utnula zvednutou dlaní.
   "Nech to bejt. Nestojí Ti za to ubožák," řekla tiše, aby je už Filip neslyšel a přešla s Albertem blíž ke dveřím. Filip se zatím věnoval focení. Na chvíli se na něj ještě otočila a znovu se jí zvedl žaludek. Bylo to až k nevíře, že tak ubohému člověku dřív věřila. Vždyť právě tady a oni dva spolu pracovali na líhni želv obrovských. Tak moc jí tehdy pomáhal, a to právě proti Albertovi. Osud byl vážně nevyzpytatelný a Sid nezbývalo než nad tím žasnout. Tady přece řekla Albertovi, že nechápe, jak mu mohla někdy věřit a díky Filipovi se jí podařilo se ho zbavit. A najednou to bylo právě naopak. Sid takové změně jen těžko dokázala uvěřit.
   "Pojď," vyrušil jí Albert z myšlenek: "dáme si kafe. Zvu Tě."
"To není nutný," odporovala Sid. Albert na tom ale trval a přátelsky jí stiskl paži.
"Já Tě tady s ním nemůžu nechat, Aničko," řekl Albert a Sid nakonec s úsměvem rezignovaně přikývla.

   Sanem po cestě na ředitelství přemýšlela, co se vlastně v přípravně stalo. Sid se jí zdála nervózní a nejspíš se tam stalo něco, co jí trochu rozrušilo, přesto ale vypadala silná jako skála, tak jako vždycky. Ona totiž její kamarádka naštěstí uměla hodně dobře skrýt, když se necítila úplně ve své kůži. Naučila se to v Turecku, když přijela zlomená ze vztahu s Adamem a jak se později ukázalo i těhotná. Tehdy si slíbila, že už jí nikdo jen tak nezlomí. A že žít bude jen pro své dítě. Sanem na ní ale vždycky poznala, když nebyla úplně v pohodě, ať to skrývala jak chtěla, a to v tom byla hodně šikovná. Rozhodla se proto, že to z ní při obědě dostane.
   Chvíli i dumala nad tím, kdo byl ten skrček vedle Alberta, ale protože si všimla fotoaparátu kolem krku, nejspíš to musel být ten zmetek Filip Janda, co Sid prakticky zničil vztah s Adamem, než tedy nastoupila Judith a nedorazila je úplně. Sanem prošla infocentrem a když byla pomalu u pultu s kávou, do někoho najednou z ničeho nic vrazila tak prudce, že málem upadla. Mužská paže jí zachytila kolem pasu právě včas, aby jí pomohla získat zpátky stabilitu. 
   Sanem zvedla oči a muže okamžitě poznala. Byl to ten šikovný barman z baru tady kousek od ZOO.
   "Pozor slečno, mohla byste si ublížit," řekl klidně a trochu pobaveně.
Sanem na něj koukala úplně vyjeveně a nevěděla co říct. Až když se po několika vteřinách i Marek začal cítit rozpačitě, uvědomila si, že má pořád své ruce na jeho ramenou a jeho ruce zase pořád na svých bocích. 
   Zatřepala hlavou, aby se vzpamatovala, pustila se ho a trochu od něj ustoupila.
"Omlouvám se Vám, byla jsem zamyšlená," omluvila se mu a vypadala trochu zahanbeně.
"Nic se neděje. Posledně jste utekla dost rychle a nechala jste poměrně vysokou částku, tak co kdybych Vás aspoň pozval na kávu?" 
   "Když já mám cestu k paní ředitelce," řekla omluvně. Vzápětí se ale zatvářila překvapeně z jeho dalších slov, které jí doslova vyrazila dech.
"Máma tam má důležitou schůzku a myslím, že to bude určitě tak půl hodiny trvat," řekl Marek a bavil se nad jejím překvapením z toho, že je synem ředitelky.
"Vy jste...?"
"Oh, moc se omlouvám," vyhrkl hned a podal jí ruku: "Marek Rokl."
"Sanem Yildizová," řekla s úsměvem a potřásla mu nabízenou rukou: "a kávu si dám moc ráda."
   Přešli spolu k Ladě a Marek objednal černou kávu a capuccino, o které si Sanem řekla. Lada jim připravila kávu a oba se s ní posadili ke stolku. Sanem musela uznat, že je Marek milý a že poprvé po dlouhé době cítila k muži důvěru a dokonce se cítila v bezpečí.
   "Takže, vy jste ta turecká herpetoložka, o které mi máma vyprávěla?" Zeptal se Marek, když se usadili: "To ale potom znamená, že pracujete s Ančou, ne?"
"Ano," přitakala Sanem: "je to skvělá holka. Máme se rády nejen jako kolegyně, ale i jako dobré přítelkyně."
   "Ale, proč nepřišla do baru s Vámi? Nechápu to tajnůstkaření? Proč nás ještě nepřišla navštívit?"
   "To je složité," řekla Sanem: "stěhování do Dvora přišlo ze dne na den. Sotva jsme si vybalily. Stihly jsme sice návštěvu u Raula a grilování u Křížových, což spunktoval Petr v den, kdy jsme přijely, ale jinak jsme toho moc nezvládly. Jsme v ZOO pár dní a ještě jsme se úplně nestihly aklimatizovat."
   "Ano, Viky se zmínila, než odjela do Prahy ke kamarádce, že je Anča se svou kolegyní zpátky ve městě, ale upřímně byla ohledně toho dost tajemná a že se všechno dozvím až od Anči," přemýšlel Marek nahlas: "Docela mě to překvapilo. Viky přede mnou většinou netajnůstkaří."
   Sanem píchla v hrudníku malá pochybnost. Měla totiž dojem, že mu na Viky záleží víc než na běžné kamarádce a nebyla daleko od pravdy. Marek si jejího zmateného výrazu všiml.
"Jsme kamarádi už od školky," vysvětlil jí a Sanemin výraz se nakonec změnil. Najednou měla v tváři pochopení a možná i trochu té úlevy.
   "No ale...," pokračovala po chvíli: "to znamená, že Viky zpívá ve Vašem baru?"
"Přesně tak,..." zasmál se Marek: "Vy jste to nevěděla, když jste u nás byla?"
"Vůbec ne, byla to náhoda," odpověděla mu pobaveně: "Totiž, po té grilovačce u Křížových jsem se šla trochu projít a pak jsem narazila na ZOO, kam jsem měla brzy nastoupit a pak samozřejmě na Váš bar a napadlo mě dát si skleničku před spaním, tak jsem k Vám šla prostě na blind."
   "A dobrý?" Zeptal se jí zvědavě: "Když teda nepočítám tu rvačku, co Vás nejspíš vyhnala? Ono to tam totiž takové není každý večer. Fakt ne. Asi jste v Turecku byla zvyklá na něco jiného."
"To ano," uznala Sanem: "ale aby bylo jasno, mě nevyhnala nějaká rvačka. Sid mi volala. Byla nervózní z nástupu do ZOO a potřebovala politovat, tak jsem utíkala domů."
   "To se nedivím, asi to pro ní není jednoduché, že tu musí pracovat s Adamem," řekl Marek trochu sklíčeně: "Těším se na ní."