Vůně třešní

2. Tomu se říká zodpovědnost

   Holčička?
Ano, byla to malá holčička, která stála sotva pár milimetrů před jeho autem a vysloveně na něj upírala zvědavé oči. Co ho však zaujalo nejvíc, bylo, že děvčátko vůbec nevypadalo vystrašeně.
   Díval se na ní a ona se dívala na něj. Bylo to zvláštní. Byla cizí a přesto tak povědomá. Bylo to až magické. Ale to by to nebyl Adam, aby veškeré hezké pocity, ač k dítěti, okamžitě nezakryl. Nasadil naštvaný dospělácký výraz a vystoupil z auta.
   "Uvědomuješ si, že jsem Tě málem srazil? Co tu děláš tak sama? To Tě máma neučila rozhlídnout se, než někomu vletíš pod kola?"
   "To Ty ses nerozhlížel, kam jedeš," odpověděla mu dětským hlasem dívenka a uličnicky se culila: "Nejspíš si myslel na něco jinýho."
    "Teda Ty si ale drzý pískle," odpověděl naštvaně: "mohla ses zabít."
"Ne," odporovalo děvčátko dál: "Tys mě mohl zabít."
   "No tohle...," Adamovi zcela evidentně docházela trpělivost a nemohl uvěřit, že mu někdo odporuje, zvlášť když šlo o stvoření takhle malé: "Na tohle nemám čas, víš? Jsem vytížený člověk a musím být za chvíli na důležitém cvičení. Jsem totiž bývalý voják, abys věděla. A vojáci neradi marní čas. Čí pak si?" Adam se rozhlédl, ale k dívence se nikdo neměl.
   "Jsem tu sama," řekla holčička a zadívala se do displeje na dětském foťáku, který držela v ruce: "Zkazil si mi záběr."
   Adam chvíli nevěřícně hleděl na to drzé dítě a neměl slov. Vážně mu ta malá drzá holka vyčetla, že jí zkazil záběr na ušmudlaným dětským foťáku - no to snad nemohla být ani pravda?
   "Nastup si, vezmu Tě k mámě a poučím jí o tom, že pouštět malou holku do víru tak velkého města, je nejen riskantní, ale také krajně nezodpovědné..."
   "Tak jako nastoupit k cizímu chlapovi do auta?" Zeptala se holčička a Adam si zpočátku neuvědomil, že jde o provokaci a tak bezmyšlenkovitě odpověděl: "Ano, například tak..."
Holčička se zahihňala a Adamovi to došlo.
   "Dobrá," řekl nakonec: "Na tohle fakt není čas. Takže..." Sedl si do dřepu, aby jí viděl lépe do tváře a aby hlavně ona viděla lépe jeho: "Já jsem Adam Hruška a čas je luxus, který nemám a ani jsem nikdy neměl, takže..."
   "Máma je v ZOO, to je jen kousek," skočila mu do řeči holčička a Adam najednou tleskl dlaněmi na důkaz volání slávy: "No hurá, konečně dobrá zpráva. Nastup, vezmu Tě tam, aspoň budu mít jistotu, že někomu dalšímu neskočíš pod auto."
   "Ale já nepotřebuju svézt. Umím se o sebe postarat. Navíc musím udělat tu fotku," odporovala mu znovu a Adam se začal ironicky pochechtávat. Naštvaně vstal a nevraživě pozoroval to malé drzé škvrně.
   "Tohle není možný," drmolil si pro sebe, zatímco děvčátko se k němu otočilo zády a začalo znovu fotit.
   "Já Tě ale musím odvézt k mámě," argumentoval dál. Holčička se k němu na chvíli otočila a pokrčila rameny.
   "Nemusíš, dojdu to sama. Znám cestu. Proč bys mě měl brát sebou?"
   "Tomu se říká zodpovědnost. Potkal jsem dítě bez dozoru, které navíc rádo skáče pod kola řidičům. Taky bys mohla umřít, mladá dámo! Nastup si. Fotku máš, tak pojď!"
   Malá dívenka se znovu svýma modrýma očima zadívala do foťáku a nejspíš uznala, že má cizinec pravdu a tak pokrčila rameny, obešla ho a přešla k dveřím auta.
   Adam na chvíli nevěřícně dívku sledoval, než si povzdechl a přistoupil k ní. Otevřel jí dveře a ironicky se choval jako kavalír: "Prosím, princezno."
   Nastoupil do auta a zapnul si pás. Otočil klíčkem a byl připraven k odjezdu, když se malá ručička dotkla jeho zápěstí.
"Pás? Musíš mi ho zapnout. Neumím to."
"Co je to dnes za děti, že si neumí zapnout pás," hudroval si spíš pro sebe, zatímco jí zajišťoval.
   "Neuvěřitelný. Jsi jak z jiný planety. Kdo jsou rodiče...? Clark Kent a Lois Laneová?"
"Umím ho jen odepnout," zasmála se dívka a zároveň odpověděla na jeho ironickou otázku: "Maminka je princezna ze skla. Je křehká, ale silná. Zkrátka skleněná princezna," odpověděla mu dívka a Adam se musel znovu zasmát. Když se na ní ale podíval a spatřil ten zamračený pohled, pochopil, že to ta dívka nejspíš myslí vážně.
   "Princezna? To se někdo má," řekl nakonec a nohou nabíral plyn: "A táta je co? Elf?"
"Mám snad špičaté uši?" Odpověděla mu otázkou pohoršeně. Adam se musel opět zasmát: "Jsi znalá. Máš ráda tyhle pohádky?"
"Ani ne," řekla dívka.
"Ani ne?" Zabrblal znovu. Nemohl uvěřit, že vede tuhle smysluplnou konverzaci na místo toho, aby si v duchu probíral důležitější věci, například zítřejší pracovní schůzku.
   "A jak to, že máma kouká na zvířata v ZOO a Ty se touláš sama po Jihlavě? To nechápu..."
   "Ona tam pracuje," vysvětlila dívenka jednoduše.
"Jo tak... A co teda ten Tvůj táta? Co ten dělá? A prosím, něco reálného."
"Táta je Tarzan...," odpověděla mu vzápětí, což ho ještě víc pohoršilo. Unaveně si promnul oči a zopakoval to.
   "Jasně, Tarzan. Proč mě to překvapuje, že jo."
 "Je v Amazonii," pokračovala dál: "zachraňuje zvířata a rostliny. Ale určitě se brzo vrátí."
   Adam na chvíli odtrhl oči od cesty a podíval se na děvčátko, v jehož tváři se na chvíli zableskl smutek. Pochopil, že otec s nimi možná nežije a tak si ta malá vymýšlí pohádky. Děti to přece občas dělají, ne? Rozhodl se proto radši změnit téma.
   "Ehm... Takže máma princezna, táta Tarzan. A co Ty? Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se jí, když zastavoval u závory na parkovišti ZOO.
   "Kiraz," odpověděla a záblesk smutku byl zase pryč. Usmála se na cizince a bavila se nad jeho překvapeným výrazem.
   "To sis vymyslela," konstatoval Adam, když dostával od hlídače parkoviště lístek. Zdálo se mu, že na malou mrkl, což Adama donutilo myslet si, že jí zná. Nejspíš tam její máma fakt pracovala.
   "To není pravda. Je to moje jméno. Jen není české," ohradila se dívenka uraženě: "Znamená to třešeň, abys věděl. Chceš znát moje příjmení?"
  "To asi nebude nutné, Ty... Kiro," odsekl a soustředil se na parkování.
"Kiraz!" Opravila ho dotčeně: "Jmenuju se Kiraz No..." 
   Holčička však nedořekla větu, protože Adamovi zazvonil telefon. Momentu děvčátko využilo, pokrčilo pohoršeně rameny, odepnulo si pás a vyběhlo z auta.
   Kiraz ZOO moc dobře znala a evidentně jí znala i slečna u pokladny, protože jí bez placení pustila dovnitř.
   "Počkej, stůj!" Adam za ní vyběhl a snažil se jí dohnat. Dívka mu však zmizela u vchodu. Zodpovědnost ho nabádala k tomu, aby jí následoval a přesvědčil se, že skončí v bezpečných rukou.
   "Pane, moment, musíte si koupit lístek přece," křikla na něj paní pokladní.
   "Matka té malé," vyjel na ní bez pozdravu a hrozil na ni přísně ukazováčkem: "Fakt tu pracuje? Můžu se spolehnout, že se dostane k matce a je v té ZOO v bezpečí?"
"Ano, pane, nemějte obavy," usmála se na něj pokladní a z jeho hrubého chování si nic nedělala. Vypadala naopak dost pobaveně. Zjevně ta malá utíkala zcela běžně. Jak tohle ta matka může dopustit, nechápal.
   Adam se ještě zadíval dovnitř ZOO a pak ji zahlédl mezi výběhy a zaslechl, jak vítá svou matku.
   "Už jsem tady, mami," křičela Kiraz na ženu v pracovním oblečení ZOO, kterou přes stromy viděl jen z části.
   Adam pochopil, že je přesně v těch rukou, ve kterých má být. Měl chuť za ženou, která k němu stála zády, jít a poučit jí o tom, že nechávat dítě samotné toulat se po městě, je nezodpovědnost sama, neměl už na to ale čas. Kiraz ho zdržela víc než dost.
   A tak se otočil na podpatku a odešel zpátky k autu.