Vůně třešní

1. Prolog: Chlad střídá lásku

   Znovu ten otravný zvuk budíku, který ho donutil otevřít oči a žít tenhle život prázdnoty a trpkosti. Vlastně ne. Nikdy si nepřipouštěl nic takového. 5 let žil tímto způsobem a tak si zvykl na způsob jeho jednání s ostatními lidmi a život plný práce, práce a zase práce, že mu to přišlo zkrátka naprosto normální. Nikdy by to nenazval životem prázdnoty či trpkosti. Věřil, že nic nemá větší smysl než práce. V hloubi své duše však prázdnotu občas cítil a nesnášel okamžik, kdy se ráno budil, protože v ten moment si vždy uvědomil, že když otočí hlavou, ona tam nebude.
   Snažil se na ni nemyslet. Když mu probleskla vzpomínka na ni, bolelo to, ale ani to si nepřipouštěl. Věřil, že když znovu uzamkne své srdce, nebude nic cítit. A touhle lží krmil sám sebe. K lidem se choval arogantně, povýšenecky a jen pár lidem dokázal projevit úctu nebo alespoň nějaký kousek slušného chování. Stal se z něj zkrátka ještě nesnesitelnější, neoblíbenější a nevraživější muž, než kterým byl v dobách po smrti rodičů a Afghánistánu. V dobách než mu vstoupila do života a vnesla do něj světlo. Světlo, které si zase odnesla, když ho opustila. Světlo, které zářilo v jejích očích, úsměvu, v jejích blonďatých vlasech dlouhých až po pás, v její sladké ač naivní povaze. To světlo, které mu zachránilo život, které ho při něj drželo. Žil jen pro ni a pak se najednou všechno pokazilo. A on? Vinil z toho každého kromě sebe. A to byla chyba.
   Za posledních pět let se ale změnilo daleko víc než to, že odešla a vzala mu všechno štěstí. Víc než to, že se z něj stal nenávistný člověk, co žil jen pro kariéru. Eliška Krásná se definitivně přesvědčila, že kriminalista prvního oddělení Břetislav Kabát je ten pravý a byla zamilovanější než dřív. Pospolu vychovávají její syny. Jeden z nich už je skoro dospělý a ten mladší byl ve zvladatelných pubertálních letech. Vypadali šťastně.
   Anežka Krásná, babička kluků, byla v důchodu, ale nedokázala se své práce vzdát a tak jí ředitelka Roklová zaměstnávala dál. Raul Novotný žije se soudkyní Danuší Křížovou, jejíž syn Petr dostal před lety rozum a vrátil se do Čech, aby znovu získal lásku Viky. Trvalo mu to dlouho, protože ona byla žena hrdá a neústupná. Nakonec své lásce ale šanci dala a nyní žije se synem a dvojčaty ve společné domácnosti a šťastném manželství s Petrem.
   Albert Polák se změnil takovým způsobem, až z toho přecházel zrak. Láska Kristýny mu změnila pohled na svět a když po tří leté známosti otěhotněla, svatbě už nic nebránilo. Dnes mají skoro dvouletého syna Mattea a i oni překypují spokojeností a láskou. Albert navíc zpřetrhal veškeré styky s jeho prospěchářským otcem i všemi, kteří na něj měli špatný vliv a žil svůj život tak, jak ho měl žít vždycky. Největší radost z toho měla jeho matka, která už přestávala věřit, že v jejím synovi je nějaké dobro. Dnes byla šťastně rozvedená máma, babička i tchýně. Bylo to až neuvěřitelné.
   Adam se občas přistihl, že to těm šťastným rodinám i závidí, ale to byl vždy jen zlomek vteřiny, po kterém zase naskočilo popírání. K tělu si držel hlavně Alenu - nejlepší kamarádku, dědu - jediného příbuzného, a pár kolegů, ke kterým ještě choval poslední zbytky úcty jako například paní ředitelka Roklová, Anežka nebo Judith Herrmannová. Faktem je, že slovo láska mu bylo cizí tak moc, jako mu dřív bylo blízké. Lásku vystřídal chlad a absolutní neschopnost projevit soucit či dávku nějaké empatie.
   Stal se z něj takový muž, kterého by ona určitě nenáviděla. Nikdy neměla ráda lidi, co nebyli schopni projevit aspoň špetku slušnosti. Nesnášela šikanátorské jednání, což potvrzují i vzpomínky na jejich první měsíce společné práce v ZOO. Tenhle Adam byl ale podstatně horší a on věděl, že kdyby se vrátila, jakože nevrátí, byla by si od něj rozhodně nenechala nic líbit.
   Zároveň by jím ale pohrdala, a to ho možná pobízelo ještě víc k tomu, aby se přesně takhle choval. Zpočátku mu chyběla, ale jak léta ubíhala, začal na ní být strašně naštvaný, že to s nimi tak rychle vzdala a prostě utekla jako malá.
   Ano, přesně takhle o ni přemýšlel, ač mu Alena nesčetněkrát vyčítala, že Sid prostě nikdy nepochopil, že se k ní choval velice špatně a že neměla jinou možnost než prostě utéct. Copak se v té garsonce dalo před hádkou nějak jinak uniknout? Která žena by od něj neutíkala, kdyby se choval, tak jak se choval?
   Tohle Adam poslouchal od Aleny neustále. Jak nespravedlivý k Sid byl a že se vůbec nemůže divit, že ho takhle opustila potom všem. Jenže Adam to nechtěl připustit ani sobě, ani Aleně a ani nikomu. Byl přesvědčený, že je právo na jeho straně a byl tím úplně posedlý. Zkrátka odmítal jakkoli uznat, že by bylo jeho chybou Sidino chování, její útěky z hádek a pak samotný odchod z Dvora Králové, kdy ho definitivně opustila. Nikdo mu to nedokázal vymluvit, prostě nikdo.
   Adam byl přesvědčený, že má pravdu a ostatní se mýlí a že to ona vzdala jejich vztah. Že zkrátka utekla, aniž by se problémům ve vztahu postavila čelem, aniž by si s ním promluvila, dala mu šanci dokázat ji, že jí miluje a nikdy by se jí nevzdal pro jinou ženu ani pro nic jiného. Ale ona mu tu šanci nedala a to bylo to, co ho žralo nejvíc a proč nedokázal připustit vlastní chybu. Proč nedokázal připustit, že se k ní vážně choval otřesně. 
   Byl si jistý, že útěk byl její druhé jméno a že si jejich rozchod prostě usnadnila. Vrátil se tehdy ze služební cesty a čekal, že si promluví, ale byla pryč. Častokrát o tom ale horečně přemýšlel a nedokázal to pochopit.
   Ta její nesmyslná žárlivost na Judith, která byla tak směšná, že se tomu v duchu smál i po letech. Její věčná naivita a názory na jeho vize, které mu hlava nebrala. Uznával, že to co jí řekl, když jí viděl naposledy, muselo být pro ni strašné. Nejspíš by bylo lepší, kdyby jí řekl pravdu hned. Že měl vizi, kde jí viděl umřít. Bál se ale, že mu to zase bude vymlouvat. Že bude tvrdit, že to mohl být jen zlý sen. Ale copak to mohl riskovat? Představa, že by mu umřela a strach z toho, byl prostě silnější a jeho rozhodnutí neříct ji o tom, bylo, jak se ukázalo, největší chybou jeho života. Pořád mu to znělo v uších.
   "Kdyby se ukázalo, že fakt těhotná seš, tak aby se to dalo... nějak řešit..."
A bylo. Tahle blbá věta zničila prostě úplně všechno.
   "Řešit? Ještě před pár tejdnama si mě do dítěte prakticky nutil a teď chceš, abych šla na potrat? Nejsem těhotná, prostě to vim, ale i kdybych byla, tak to nikdy, NIKDY, nebudu řešit takhle! A Ty se k tomu postav, jak chceš!"
   Její reakce byla pochopitelná. Vlastně jí za to obdivoval. Co ale nedokázal pochopit, bylo, že se prostě sbalila a už se nevrátila. Nedokázal jí to odpustit. Zpočátku se vinil a nadával si, že jí neřekl důvod jeho reakce, ale pak? Čím dál tím víc začal myslet na Filipa a na ty její nesmyslné žárlivé scény a najednou... sebeobviňování a stesk byl pryč a zbyla jen zášť a vina vůči Sid.
   "Miláčku, počkej..."
Poslední pokus jí zastavit.
   "Adame, pusť mě! Tímhle si mě opravdu zklamal!"
To byl konec jejich lásky. Musel to nechat být a nečekaně odjet do Německa a když se vrátil, byla pryč. Nenechala po sobě nic, ani zubní kartáček. Ani žádný, byť malý vzkaz. Prostě nic.
Adam řídil a celou cestu myslel na ni, což bylo dost zvláštní, protože se mu v poslední době dařilo nemyslet na ni vůbec. Ale zrovna dneska mu ležela v hlavě a všechno, co po cestě míjel, mu jí připomínalo. Ani si pomalu nevšiml, že už vjel do Jihlavy.
   Ona. Všude byla ona. Pořád na ni myslel na místo toho, aby se soustředil na důležitější věci. Byl na cestě na Krajské vojenské velitelství, kam pravidelně dojížděl na cvičení jako válečný veterán s ukončenou vojenskou kariérou, když se mu stalo něco neuvěřitelně překvapujícího.
   Stočil volant směrem doprava a pak byl náhle nucený automaticky dupnout na brzdu, protože se mu něco, nebo spíš někdo, objevil přímo uprostřed silnice. Zvedl oči a první, co spatřil, byly dvě malé dlaně vztyčené do vzduchu a malé modré oči, které mu strašně připomínaly to světlo, o které před lety přišel.