Vůně třešní

30. Konec mučivého čekání

   Sid byla i s Kiraz na snídani u Novotných a duchem byla prostě mimo. Všem se ulevilo, když se dozvěděli, že je malá v pořádku a taky, že se to na ní zatím nijak nepodepisuje. Nicméně, co netušili a brzo se to měli dozvědět, bylo, že Adam už zná pravdu. Sidonie to trochu tušila, protože Raul jí naznačil, že se muselo něco stát a také mu přišlo zvláštní, že se Adam tak aktivně angažoval v hledání Kiraz.
   "Chápu, že mu asi záleží na Sid a možná jí chce zpátky," řekl sestře do telefonu: "ale je to divný, ne? Ten jeho náhlý zájem o Kiraz, ten strach, který o ní měl. A pak radost, když jí našel. Choval se skoro jako její táta. Nepřijde Ti to zvláštní?"
   "Třeba je to kvůli tomu, že chce Sid zpátky a snaží se jí ukázat, že by mohl být pro Kiraz dobrý táta, i když malá není ani jeho ani její. Já fakt nevím, Raule, už se v tý naší holce nevyznám," odpověděla mu ostře a bylo z ní slyšet, že je z tohoto vyslýchání nervózní.
   "Sidonie, proč mám pocit, že mi něco tajíte? Mluvili jsme o tom už párkrát a Ty pořád uhýbáš. Už pár let, co Sid odjela pryč, mi přijde, že mi něco tajíš a teď to cítím víc než kdy dřív, co je zpátky."
   "Raule, já Ti fakt nemůžu říct víc," vykrucovala se Sidonie jako vždy, když došlo na Sid a Kiraz: "To se musíš zeptat Sid."
   "Copak ona mi něco řekne?" Rozčiloval se Raul: "Tak víš co? Jinak... Buď mi moje vlastní rodina přestane lhát a řeknete mi pravdu, protože jestli jste si toho náhodou nevšimli, tak jsem sakra taky Novotný a člen rodiny! Nebo na mě zapomeňte. Tenhle scénář máme konec konců už nacvičený! Nazdar!"
   Sidonie dobře znala bratra a věděla, že nemluví do větru. Nesměla mu ale nic říct, když to vnučce slíbila a navíc to byl vlastně její nápad. To ona řekla Sid, že bude lepší Raulovi pravdu neříkat, protože jeho přátelství s Josefem se za ty roky prohloubilo a nutit ho tajit mu něco tak delikátního prostě nechtěla. Tomu přece nemohla udělat. Lhát mu bylo zkrátka nejjednodušší řešení, nicméně chápala, že je naštvaný a tak bylo jasné, že jí a její vnučku čeká vážný rozhovor. 
   Musela aspoň požádat o to, aby zvážila říct už pravdu a tohle tajnůstkaření a život ve lži, do kterého vlastně nechtěně uvrtala úplně všechny, ukončit jednou pro vždy. Přijít o bratra po druhé nechtěla a to Sid prostě musela pochopit. Navíc ani Sidonii se moc nelíbilo, že museli lhát Josefovi a Adamovi ve své podstatě taky. Sice to nebyl nejoblíbenější člověk v jejím životě a pořád byla názoru, že došlo na její slova, nicméně jí to přišlo až příliš kruté.
   I když vnučce ublížil a ona ho za to nesnášela, ať s tou Němkou spal nebo ne, pořád to byl Kirazin otec a měl svá práva. Po pravdě byla Sidonie dost rozpolcená, protože sice věděla, že to vůči němu není fér, pořád byl nezpochybnitelný fakt, že kdyby jeho nebylo a on se choval jako pravý chlap, nemusela by její vnučka utéct do zahraničí a oni všichni pak nemuseli lhát o Kiraz, a to i mezi sebou.
   Nicméně na druhou stranu to říkala od začátku, že Sid nakonec zůstane těhotná a sama, a z toho samozřejmě také neměla radost. Navíc o Sid přišli v nejhorší možnou dobu, totiž když přišla o svého jediného syna, a to Adamovi také nemohla odpustit.
   Nikdy nezapomene na den, kdy se dozvěděla, že bude prababička. Bylo to přes video hovor, kdy bylo už od první vteřiny jasné, že se jí Sid snaží něco říct a stojí jí to veškeré úsilí. Samozřejmě měla radost, že přivítají nového člena rodiny, ale nikdy si nepředstavovala, že taková radostná událost bude spojena s tolika nesrovnalostmi a že je to všechny uvrtá, jak Alice dobře poznamenala, do pavučiny lží.
   Začali se do ní všichni pěkně zamotávat a Sidonie začala mít strach, že i ten nejmladší dospělý v jejich rodině Ed má větší rozum než Sid, protože i na jeho slova nejspíš dojde, a to sice, že až to praskne, a ono to praskne, odnese to malá Kiraz.
   Sidonie odhodila vidličku a vzbudila tak pozornost všech ostatních. Dívala se na Sid, která nejedla a spíš se jen 'nimrala' v jídle.
   "Musíme si vážně promluvit," řekla autoritativně. Podívala se naproti sebe, kde Kiraz poslušně dojídala poslední sousto a na pravnučku se usmála: "Beruško, co kdyby sis skočila do kuchyně ještě pro kakao. Paní hospodyně Ti ho přichystá a můžeš si s ním sednout na terasu, ať si trochu na sluníčku, ano? My za Tebou pak přijdeme."
   Kiraz se zářivě usmála, protože byla ráda venku a prababičku poslechla: "Tak jo, babi."
Slezla ze své dětské židle a pelášila pryč, zatímco Sid překvapeně koukala, co se kolem ní děje. Bylo to zvláštní, protože od jejího únosu se Kiraz jen málokdy oddalovala od Sid, když byly spolu.
   "Nemůžu už Raulovi lhát, zlato," začala Sidonie přísně, opřela lokty o stůl po obou stranách svého talíře a propletla prsty pod svou bradou. Vnučka se na ní provinile podívala a přikývla.
   "Jo," souhlasila k velkému překvapení všech ostatních u stolu: "Já vím. Taky jsem o tom s vámi více méně chtěla mluvit."
"Ty vole, ségra," utrousil Ed drze: "Ty mě fakt nepřestaneš překvapovat. Ještě minulej tejden bys nás zabila, kdybychom prozradili, kdo Kiri je a teď souhlasíš? Začínám se v tom dost ztrácet."
   "To je fakt, brácha," uznala Sid a opět se zatvářila provinile: "Vím, že chtít po vás celé ty roky lhát nebylo fér, ale něco se stalo a situace se hodně změnila."
"Co se stalo, zlato?" Zeptala se Alice a starostlivě si dceru prohlížela.
"No,..." začala Sid a snažila se přitom najít ta správná slova: "Jde o to, že když ten prevít unesl malou, tak jsem měla menší střet s tou... No prostě s Judith a tak nějak jsem mluvila víc, než jsem měla." 
   Sid se podívala z Eda na Alici a z Alice na babičku a u všech našla pohledy plné výčitek.
"No jo, já vím," začala Sid: "byla jsem pod tlakem. Nevěděla jsem, kde malá je a byla jsem prostě ve stavu, kdy jsem nedokázala úplně přemýšlet. A jako bonus nás slyšel Josef Hruška."
   "NO SAKRA, SIDONIE ANNO!" Sid se úplně lekla a Ed s její mámou taky, když Sidonie vyletěla jak čertík z krabičky a přísně se nad Sid postavila s rukama opřenýma o stůl.
   "Co jsem Ti říkala? Co jsem Ti roky říkala? Že se jednou dostaneš do takovýho labyrintu, že uděláš přesně takovouhle chybu a budeš toho litovat! Jak dlouho, myslíš, že potrvá, než se to donese k Adamovi nebo nedej bože, dokud Ti Josef nedá ultimátum!?"
"To už není třeba," hlesla Sid a přikrčila se před babičkou, protože se najednou cítila milimetrová: "Já už jsem to totiž Adamovi řekla."
   Sidonie se šokovaně posadila zpátky na židli a všichni kolem stolu na ní zírali a nebylo schopni slova. První se vzpamatovala Alice.
"Takže," řekla opatrně: "Adam už to ví? A co bude dál? Jak na to reagoval?"
   "Vlastně nijak," odpověděla Sid matce: "Vzal si volno a už pár dní nevystrčil nos z bytu. Nezvedá telefon, neodpovídá na zprávy a ani dveře mi neotevřel. Nechala jsem mu za nimi aspoň fotky a videa s Kiraz a teď jen čekám na jeho verdikt. Věřte mi, že mám za sebou snad ten nejhorší týden v životě. To i ten těžký porod bych si radši zopakovala než prožívat tuhle strašnou nejistotu."
   "On se ozve," řekl Ed a jako první začal dojídat svojí snídani: "Ale teda upřímně, ségra. Já bych Tě zabil."
"Od kdy si najednou jeho obhájce?" Zeptala se dotčeně a sledovala bráchu, který se celkem bez problému dál cpal svojí velkou porcí: "To mi teda vysvětli."
"No," odpověděl mezi sousty: "já jsem na Tvý straně jako vždycky, ale tady prostě musíš uznat, že on prostě potřebuje prostor."
"No," řekla Sid: "Já na něj čekám pořád. Celé roky od doby co ho znám. Tak holt počkám ještě chvíli."
   "Ale houby," řekla Sidonie: "Zbabělec to je. Takhle se schovávat a nechávat Tě v nejistotě. Dostal, co si zasloužil. No ale, to znamená, že to Raulovi říct můžem, ne?"
"Jo, babi," odpověděla Sid: "Ale prosím Tě, nech to na mě. Tohle musím udělat sama. Nemůžu po Tobě chtít, abys věčně žehlila moje průšvihy."
   Sidonie chtěla vnučce říct, že to tak nebere, nicméně ticho prolomilo zvonění Sidina mobilu a nikdo si nemohl nevšimnout, že když spatřila jméno na displeji, zazářila štěstím a hlavně úlevou. Zvedla se od stolu a rodina ještě před zavřením dveří do pracovny, kam se chtěla uklidit, jen zaslechla první slova hovoru a bylo jim jasné, kdo volá.
   "Adame, konečně ses mi ozval."

   Adam položil telefon a podíval se na dědu, aby se přesvědčil, že je to za něj dostačující krok. Josef se tvářil spokojeně, přesto si Adam tu otázku neodpustil.
"Přijde zítra ráno, abychom si promluvili, spokojenej?"
"Nadmíru," odpověděl s úsměvem Josef a vzal si ze stolku kávu: "Hlavně si promluvte v klidu a Adame," Josef zvedl ukazováček, aby mu naznačil, že to myslí vážně a že mu projevuje dávku výchovné přísnosti: "Nezapomeň, že tu nejde jen o Tebe, tak ne, že zase budeš sobecky myslet jen na sebe. Uvědom si, že tu jde především o Tvou dceru. Ne, že uslyším, že ses tu s Aničkou jen hádal a kydal na ní špínu. Kvůli tomu sem ta holka nejde! Vystresovaná je za ty roky víc než dost, nepotřebuje další kopance, jasný?"
   "Od kdy seš její obhájce?" Zeptal se ho stejně jako se Ed zeptal Sid ohledně Adama: "To mi teda vysvětli."
   "Já nejsem soudce, ani právník, ale čekala na Tebe vždycky už od doby, co Tě zná. Čekala, až se k ní začneš chovat jako člověk, když si svému okolí ukazoval, že se neumíš chovat a jen šikanuješ lidi kolem sebe. Čekala na Tebe, dokud si jí konečně trochu nepustíš k tělu a třeba se nesvěříš ohledně Zlámalové nebo malárii. Čekala na Tebe, než Ti konečně dojde, že spolu můžete být šťastný i přes Tvojí minulost. Čekala na Tebe, když si jí nechal v tom, že spíš s Alenou... Čekala, než za ní přijdeš a konečně si jí vyslechneš, když si jí měl za rozmazlenýho spratka, což nakonec skončilo tak, že si jí Vaníčkovi šoupl přímo do chřtánu jen kvůli svýmu egu," Adam šokovaně koukal na dědu a sledoval, jak odpočítává na prstech všechny jeho hříchy vůči Sid: "Čekala na Tebe, když si zmizel do Amazonie. Čekala, až jí dovolíš taky Ti pomoct, když šlo o mě nebo o ty Tvý vize a čekala, dokud Ti konečně nedojde, že se vás snaží Judith rozeštvat a jako korunku na závěr čeká, aby se dozvěděla, jestli teda chceš být s ní nebo aspoň být součástí života vaší dcery! Vynechal jsem něco?"
   "Zapomněls mi vyčíst i to, že jsem nechtěl, aby mi umřela!" Odsekl mu Adam a už ho ani nepřekvapilo, že na dědově tváři znovu zahlédl výčitky a vztek.
   "Nepokoušej mojí trpělivost, Adame," řekl přísně: "A nepokoušej osud. Ona nebude čekat věčně." Josef mluvil celkem klidně, ale pak pokračoval s o hodně vyšší tóninou hlasu: "A Ty se jednou budeš fakt divit, až jí dojde trpělivost, vezme tu malou a zmizí zase za hranicema! A to potom neuděláš nic, protože přijdeš nejen o ní, ale i o to dítě!"
   "No dobře," zařval Adam naštvaně, protože i jemu už došla trpělivost: "Chápu, si na její straně. Jen to na mě všechno sval, dědo! Tohle ale vůbec neni nutný, protože já samozřejmě vím, že jsem to všechno podělal! Vím, že se musela cítit strašně. Myslíš, že o tom celý ty dny nepřemýšlím? Že nevím, jak jsem jí ublížil? Jak jsem ublížil vlastní dceři, protože jsem jí připravil svýma chybama o to mít tátu ve svým životě od prvního momentu, kdy se otevřely její oči a ona spatřila tento svět! Myslíš, že to nevím? Tak já to vím, abys věděl."
   Oba se chvíli uklidňovali a ani jeden už neoponoval tomu druhému. Přestali křičet a nával vzteku v obou případech ustal.
   "Už čekat nebude," řekl po chvíli Adam: "Promluvíme si v klidu a jako dospělí. Nemůžu Ti ale slíbit, že jí dokážu tak rychle odpustit. Protože sám nečekám, že ona odpustí mě. O Kiraz se ale připravit nenechám. Je to má dcera a já chci být součástí jejího života. Takže si s Aničkou promluvíme a dohodneme se jak dál. Ovšem musí to být hlavně pro dobro Kiraz."