Vůně třešní

19. Tající ledy

   "Já tomu nerozumím," řekla Anička a Adam poznal, že se jí trochu láme hlas. Zdálo se, že jí zasáhlo, co se dozvěděla a že není daleko od pláče. Trápilo ho to, protože to způsobil. Bohužel toho ale slyšela příliš a nebylo jiného východiska, než jí říct úplně všechno.
   "Co má znamenat to, že si měl vizi o mé smrti?" Pokračovala, když jí neodpovídal a dál se vyžadovala jeho odpovědi nebo jakékoli reakce. Adam ale netušil, jak začít.
   "Tak nestůj tu tak a přestaň mlčet!" Zakřičela na něj nakonec a praštila ho svými malými ženskými pěstmi do hrudi: "Tak řekni to! Řekni, že si náš vztah nepohřbil kvůli nějaký blbý vizi! Řekni to!"
   Adam se prakticky nechal mlátit, protože věděl, že si to zaslouží a že Sid tuhle páru vypustit musí. Pořád na něj křičela 'Řekni to, řekni to!' a on jí nechal, aby se pořádně vykřičela. Až po chvíli, kdy už jí nestačily síly a její uslzená tvář nakonec skončila opřená o jeho hrudník, vzal své velké ruce a schoval jí do svého objetí, aby se vyplakala a uklidnila se. 
   Sid cítila znovu to bezpečí a úplně nedokázala přemýšlet. Pořád jí v uších hučela Alenina slova. Stále nedokázala zpracovat informace, které se dozvěděla. Takže pravda je jinde? Nešlo o to, že nechtěl děti? Že si to rozmyslel? To to celé bylo o tom, že se bál, že umře při porodu? Kvůli vizi? Chtěl jí poslat na potrat kvůli vizi?
   Sid v ně věřila, protože hodně z nich se vyplnily, ale proč jí to prostě neřekl? Všechno přece mohlo dopadnout úplně jinak. Navíc, ona přece měla těžký porod, při kterém málem zemřela. Ale naštěstí měla šikovného doktora, který včas přistoupil na císařský řez a tím jí i malou Kiraz vlastně zachránil.
   "Proč si mi to prostě neřekl?" Řekla po chvíli, když se jí dech konečně uklidnil. Pořád však zůstávala v jeho objetí a ani hlavu k němu nezvedla. Adam jí hladil po vlasech a snažil se najít ta správná slova.
   "Protože mě to strašně sebralo a chtěl jsem Tě toho ušetřit," odpověděl nakonec: "nejspíš se shodneme na tom," pokračoval dál a jeho oči se konečně setkaly s jejími, když k němu mírně zvedla hlavu a nechala ho, aby jí zakryl tváře a místo kolem uší svými prsty a dlaněmi: "že to bylo špatné rozhodnutí."
   "To teda bylo," odpověděla mu nakřápnutým hlasem: "ale nevím, jestli bych se nerozhodla stejně. Navíc, jsem Ti nedala moc příležitostí vysvětlit to. A pak když si odjel pryč, nebral si mi telefon a do toho přišla zpráva o tátově smrti... Prostě jsem to nezvládla."
   Adam jí prsty hladil tváře, díval se jí do očí a pravda byla, že neměl daleko od toho, aby jí políbil. Rozhodně měl nutkání to udělat a i ona vypadala, že by se tomu nebránila, protože v jejích očích znovu po takové době viděl ty jiskry v očích, na které byl zvyklý po každé, když měli ve vztahu svou intimní chvilku. 
   Sid se ale znovu rozbrečela a hlavu sklonila tak, že si čelo znovu opřela o jeho hrudník a nechala se opět přivinout do jeho náručí.
   "Prostě jsem to nezvládla," zopakovala zahuhlaným hlasem, který byl způsobem jejím zachumlaným obličejem do jeho trička.
"Ne," vyvrátil její tvrzení a bradou se opřel o její temeno: "To já to nezvládl."
   Oba takhle chvíli stáli a drahnou chvíli neřekli ani slovo. Adam se bál jí pustit, protože věděl, že jí určitě takhle v náručí ještě dlouho držet nebude, jestli vůbec ještě někdy. Sid o tom na rozdíl od něj neuvažovala vůbec. Jen se poddávala slzám a snažila se uklidnit, protože to, co se právě dozvěděla, pro ni byl opravdu velký šok. Nicméně Sanem se měla každou chvíli vrátit a bylo na čase se téhle chvíle vzdát. Pustila se ho a o krok od něj ustoupila.
   Adam její distanc respektoval a zatímco ona se uklidňovala schovaným obličejem do svých tváří, on trpělivě čekal. Sid nakonec odkryla tvář, vyškubla z krabičky jeden trhací kapesník a opřela se zadní částí těla o psací stůl, aby si v klidu otřela oči a vyčistila nos.
   "Promiň," řekla nakonec a zmuchlaný kapesníček strčila do kapsy: "většinou se takhle nehroutím. Vlastně se takhle NIKDY nehroutím."
"Asi to byl šok," odpověděl: "myslím, že omlouvat se nemusíš. To já bych asi měl."
"Proč si mi to nechtěl říct ani teď?"
"A mělo by to význam? Žiješ svůj vlastní život, máš krásnou, chytrou dceru, našlápnutou kariéru, skvělé přátele jako Sanem, Viky nebo Kristýnu. Pro mě v Tvém životě už není místo," řekl sklíčeně, až to Sid překvapilo.
   Podívala se na něj a chvíli se oba dívali tomu druhému do očí.
"Proč si si tak jistý? Třeba tam místo ještě je?" Řekla nakonec a poznala, že ho tím trochu překvapila: "Teda... Bylo by," opravila se nakonec, protože na mysl jí znovu přišla Judith, na kterou na celou dobu úplně zapomněla: "Kdyby si už sám neměl zařízený život s naší drahou svatouškovskou Němkou."
   Adam si povzdechl a zaklonil hlavu, aby se trochu uklidnil, protože její podezírání z nějakého jeho poměru s Judith ho vytáčela.
"Aničko, prosím," řekl nakonec a znovu se napřímil: "Nezačínej zase. Já s ní nic nemám."
"To určitě," odfrkla si Sid: "proto se k ní pořád tak máš, protože s ní nic nemáš, viď?"
"To jako žárlíš nebo co?"
"No jo," odpověděla ironicky: "to bude určitě tím. Jsem ráda, že se ukazuje, že Tě to Tvoje ego za ty roky neopustilo."
   "Hele," řekl naštvaně a i přes její pořád schnoucí slzy, které se jí leskly na tváři, trochu změnil postoj ze soucitnějšího na drsnější a naštvanější. Přistoupil k ní, stiskl její bradu mezi své prsty, zaklonil jí hlavu a donutil jí tak podívat se vzhůru do jeho očí: "já neodešel bez jakékoli zprávy. Udělal jsem chybu, to je fakt," řekl a každým jeho slovem jí překvapoval víc a víc.
   "Měl jsem Ti to i přes ten strašný strach říct, abys pochopila, že nejsem žádný grázl, co by Tě jen tak z plezíru poslal na interrupci. Ale Tys mě opustila, Aničko. Vzpomínáš? Beze slova, beze zprávy nebo aspoň vzkazu přes někoho nebo na papíře. Ani tu pitomou textovou zprávu jsem nedostal. Prostě nic. Jen prázdný byt bez jakékoli Tvé osobní věci, tak moc si byla důkladná. A všechno kvůli jedné mé hloupé, špatně formulované větě!"
   Sid došla trpělivost, vyškubla svou tvář z jeho sevření a zvedla se ze stolu.
"To jsi takový dokonalý lhář nebo tomu vážně věříš?" Spustila na něj naštvaně: "Vzkaz si dostal a dobře to víš. Přímo tady!" Sid ukázala ukazováčkem na umělohmotné poličky pro různé papíry, kde si kdysi nechávali vzkazy, když se v přípravně míjeli: "Tady jsem nechala vzkaz v domnění, že je poslední. Věděla jsem, že ho tady najdeš tak jako vždycky."
   "Tys tu nechala vzkaz?" Zopakoval po ní otázkou a vypadal opravdu šokovaně, až si Sid začala myslet, že ho opravdu nedostal, a tudíž se nedopustil žádné lži související s jejím odchodem bez jakéhokoli slova.
   Sid si unaveně promnula oči a na chvíli se k němu otočila zády. Projela prsty své rozpuštěné vlasy a na chvíli je nechala spojené na temeni hlavy. Otočila se zpátky k němu, ruce znovu rozpletla a vlasy svými prsty pročísla až k jejich konečkům, jako by je česala hřebenem. Svěsila ruce a se vší vážností v tváři mu znovu věnovala svůj pohled.
   "Já už nevím, co si mám myslet. Řekli mi, že tvrdíš, že si vzkaz nedostal, ale myslela jsem, že se jen vymlouváš a snažíš se celou vinu hodit na mě a teď.... Potom všem, co jsem se dneska dozvěděla, přede mnou stojíš a já nevím, co Ti mám říct, co si myslet a jak se chovat. Ta vize o mé smrti při porodu a fakt, že si nedostal můj vzkaz... Ono teda, ani ten vzkaz nebyl nic moc, ale v tu chvíli jsem se na víc nezmohla. Nechtěla jsem ale odjíždět beze slova jako nějaký zbabělec, jak si naznačil. Nevím, kdo má tohle na svědomí, protože je jasné, že ten dopis někdo stopil, každopádně co se stalo, stalo se. A nedá se to vrátit."
   "Ale můžeme se pokusit to napravit," řekl Adam a udělal krok k ní. V okamžiku, kdy to ale udělal se naopak Sid o krok stáhla a tak raději zůstal stát.
   "Promiň," řekla nakonec a vypadala, že jí její reflex samotnou překvapil: "Ale pro nás už je pozdě. Pokusme se to tu spolu nějak zvládnout a možná se k sobě konečně chovat jako lidi a ne jako cizí kolegové, co se jen mračí."
"Ale to já nemůžu," odporoval Adam: "já Tě nemůžu brát za kolegyni nebo pouhou kamarádku. To po mě nechtěj."
   Sid měla chuť mu říct, že to chce taky zkusit a pravda byla, že měla neuvěřitelnou touhu ho políbit a pokusit se prolomit ledy, ale copak mohla? Začít s ním napravovat, co pokazili a tajit před ním existenci jeho vlastní dcery? Najednou toho začala litovat a měla strach, co je čeká dál.
   Teď víc než kdy jindy chtěla odjet zpátky do Turecka. Musela to tu zkrátka přežít po jeho boku, po boku chlapa, u kterého si konečně uvědomila, že ho pořád miluje, a pak navždy odjet i s důkazem jejich lásky, o který celé ty roky dbala a pečovala jako o nejdrahocennější poklad. Bylo vůči němu fér nikdy mu neříct, že je táta? Nebylo. Ale říct mu to? Stát před ním a čelit jeho vzteku a bolesti, že ho připravila o první roky Kiraz? To by nemohla ustát. Ani náhodou.
   "Adame," řekla nakonec: "Ty už mě neznáš. Je tolik věcí, které Ti nemůžu vysvětlit. Musíš to pochopit. Já a Ty, to už nejde."
   Adam to nedokázal pochopit a taky se o to nechtěl pokoušet. Takže zatímco ona z úst vypouštěla odmítavá slova, on k ní rychlými kroky přistoupil, vzal její tváře do rukou a i když se snažila tomu zabránit, její krátké 'Ne' se ztratilo v jeho polibku.

   Viky už nevěděla, jak jinak říct dětem, že do ZOO zkrátka jít nemůžou. Nemohla hned první den vzdát boj, odhodit zbraně a rezignovat, zvlášť když slíbila Sid, že se Safari parku budou vyhýbat. 
   Pravda ale byla, že Kiraz vážně vypadala smutná a i Péťu touhou po zvířatech nakazila. A tak to nakonec opravdu vzdala, poslala Sid textovku a slíbila, že se pokusí držet děti dál od plazů. No a samozřejmě jí nezbylo nic jiného než doufat, že se Adam nebude potulovat po jiných částech zahrady.
   "Tak šup, děti," řekla Viky a nechala je projít turniketem: "Kam chcete nejdřív? Tamtím směrem jsou za rohem žirafy, opičky, nosorožci, tady vrchem jsou surikaty, zebry a vlastně se tamtudy můžeme taky dostat k žirafám a je tam Svět hmyzu." 
   Viky na děti mluvila a koukala střídavě na ně a do plánku ZOO. Sice to tu znala a věděla, kde najde infocentrum a žirafy, kam hodně často chodila za Sid, když spolu ještě bydlely nebo také díky ní věděla, kde jsou hadi, ale další pavilony jinak z hlavy nezvládala.
"Nebo...," pokračovala Viky: "to můžeme vzít tady doleva a místo zabočení k žirafám jít druhou stranou a tam pak kouknout na šelmy jako gepardy, hyeny, psy hyenovité a myslím, že tam dál by měli být i lemuři."
   "Aj," pomyslela si Viky: "to je jen kousek od plazů, to není dobrý. Bože, řekněte, že chcete někam na druhou stranu."
   "Tak co, děti?" Popohnala je k rozhodnutí opatrně a čekala s napětím, kam budou chtít jít.
"Já bych chtěla nejdřív za mámou," řekla Kiraz, která se držela s Péťou za ruku.
"No, Kiraz, ale maminka bude teď mít strašně práce," řekla Viky: "Tak co se nejdřív kouknout po zvířátkách a za mamkou skočíme později?"
   "Tak pojďme na Safari, mami," vykřikl Péťa a Kiraz, ač se zpočátku, když jí Viky návštěvu u mámy vymlouvala, tvářila smutně, se najednou rozzářila jak sluníčko.
   "Tak jo, teto, " vykřikla také: "za maminkou půjdeme později."
Viky se na děti usmála a vedla je každého z jedné strany za ruku k okýnku u vstupu, aby koupila lístky na projížďku Safari parkem.