Vůně třešní

26. Sladké tajemství

   Adam byl hrozně zmatený. Celý ten Kirazin únos, Sidin velký strach a ty jeho zvláštní pocity k dítěti ho úplně odrovnaly. Cítil k té malé náklonnost, jako by snad byla jeho a pravda byla, že ten Sidin vztah k dítěti byl také očividně silnější než vztah kmotry a kmotřenky. A to neuvěřitelné tajnůstkaření kolem Kiraz a Sid. Předtím o tom až tak moc neuvažoval, ale fakt, že byla v Čechách už rok, přitom to nikdo kromě Kristýny a Novotných nevěděl, mu přišlo při nejmenším podezřelé.
   Proč tak tajila, že je v Jihlavě? Do té míry, že ani Elišce nic neřekla? A že to byly nějaké kamarádky. A to, jak najednou přestala vodit dítě do ZOO a její vztek, když se sem museli přestěhovat. To, jak dítě rychle odnesla, když prasklo, že patří právě k ní tehdy u Raula. A ten řetízek? Proč by dávala své kmotřence řetízek, který jí tehdy dal z lásky? Pokud už ho nechtěla nosit, protože se rozešli, pochopil by spíš, kdyby ho někam schovala. Proč by ho ale dávala cizímu dítěti? To by dávalo smysl, kdyby byla Kiraz její skutečná matka a on případně její otec. Ale takhle to bylo naprosto nepochopitelné.
   Adam sledoval Sid, jak objímala Kiraz a slzy jí stékaly po tváři. Tentokrát to ale byly slzy úlevy a lásky. Byl opět překvapený tou její krásou. I když byla uplakaná, tak jí to slušelo. Přistoupil k nim, pohladil Sid po temeni hlavy a když k němu vzhlédla a zvedla hlavu od Kiraziných vlasů, jejichž vůni, k její vlastní nevíře, konečně cítila, opřela se čelem o jeho hruď a Kiraz jí napodobila. Oběma pažemi obě holky objal a najednou to skoro vážně vypadalo jako by byli rodina. Táta, máma a malá dcera. 
   "Odvezu vás domů," řekl po chvíli a obě holky zvedly hlavy z jeho náruče: "Musíte si odpočinout a asi by bylo dobré, aby se na Kiraz někdo podíval. Vezmu vás k doktorovi."
"Kiraz nechce k doktorovi," fňukala holčička, nicméně měla smůlu, protože to na Adama neplatilo.
   "Ale jdi," řekl a převzal jí od Sid do své náruče. Všichni se dali do pohybu a pomalým krokem si to mířili k vozíku, kde v diskrétní vzdálenosti čekal Albert: "Jednu prohlídku u doktora zvládneš a my s maminkou tam samozřejmě budeme s Tebou." 
   Albert se nestačil divit. Co se to s Adamem najednou dělo? Bylo to až k nevíře, jaký vliv na něj to dítě mělo. Sledoval, jak se Sid usazuje a Adam si dává Kiraz na klín a skutečně ho to víc než jen překvapovalo. Nastartoval a všechny tři odvezl do pavilonu plazů.
   "Díky Berte," řekla Sid, když zabrzdil: "Za všechno. Dnes si mi strašně pomohl."
"Bez problému, Ančo," odpověděl jí s úsměvem: "hlavně, že jste v pořádku. Vezměte si volno, ředitelce situaci vysvětlím."
   "Díky, kamaráde," odpověděl Adam a pak už jen Albert sledoval, jak všichni tři zmizeli za dveřmi pavilonu. Hrozně se mu ulevilo a byl fakt rád, že je Kiraz v pořádku, a protože Kristýna o událostech v ZOO věděla, rychle vytočil její číslo, aby jí řekl dobré zprávy.

   Sanem oproti tomu nevěděla nic a Viky s rodinou také ne. Všechno se seběhlo tak moc rychle, že to nikoho ani nenapadlo. Sid se rozhodla, že už je tím nebude trápit a všechno jim povypráví později. Dala pouze vědět Raulovi, že už se Kiraz našla a také mámě a babičce, protože těm samozřejmě Raul hned volal a vyděsil je k smrti. Adam se převlékl do civilu a čekal, až se i Sid připraví na odchod domů, když do přípravny přišel Adamův děda.
   "Ahoj dědo," pozdravil ho Adam, zatímco seděl pod terárky a věnoval se Kiraz, kterou měl na klíně a která byla pořád ještě trochu v šoku a byla hlavičkou opřená o jeho hrudník. Josef byl překvapený, že jí má v náručí zrovna Adam a dalo mu to trochu naději, že už možná zná pravdu. Bál se ale zeptat se, protože pokud to nevěděl, mohl by to hodně pokazit. Navíc ptát se před malou nebyl dobrý nápad, i když vypadala, že za chvíli v tatínkově náruči usne.
   "Co je Ti?" Vytrhl ho Adam z myšlenek: "Vypadáš jako by si viděl ducha."
Adam se smál a Josef ho skoro nepoznával. Bylo vážně zvláštní vidět ho takhle, protože za posledních pár let byl zvyklý na věčně naštvaného, nepříjemného vnuka, který přežíval ještě víc než kdysi po misích a smrti rodičů. Josef pořád přemýšlel, jestli opravdu není možné, že mu už Sid stihla všechno říct, pochyboval ale o tom, že by s tím byl hned takhle v pohodě.
   "Dědo?" Josef se nechal vytrhnout z myšlenek a na vnuka se usmál.
"Promiň, jen mě překvapuje tenhle obrázek," řekl klidně a ukázal na Kiraz v Adamově náruči, která už opravdu tvrdě spala.
"Bylo to dost náročný. Má za sebou hodně traumatizující zážitek," odvětil Adam trochu smutně a trochu podrážděně: "Čekáme tu na Aničku, než se převleče, pak je obě odvezu domů a sjedeme k doktorovi, aby se podíval malý na ty odřeniny a celkově ji zkontroloval."
   Josef byl dost překvapený a chtěl mu říct, že je rád, že to dobře dopadlo, než se však stihl nadechnout, do přípravny přišla Sid a cestou si oblékala džínovou bundu. Když ho spatřila, zarazila se a nevěděla, jak reagovat. Nestihli si spolu promluvit, jak chtěli, protože hned na to, jak Judith opustila Albertovu kancelář, tak jí volali, že našli Kiraz.
   "Oba se chováte dost divně, víte to?" Řekl Adam a díval se na oba dva, kteří stáli vedle sebe u želv a divně se na sebe dívali.
"Adame," začala Sid a snažila se mluvit pevným hlasem, který by nenaznačoval ani špetku nervozity: "vezmi, prosím, Kiraz do auta a počkejte tam na mě, ano? Venku už je tma a je strašně hodin. Jestli máme ještě zvládnout doktora, musíme s sebou hodit. Volala jsem našemu rodinnému doktorovi, čeká nás. Já hned přijdu."
   Sid vyndala z kabelky klíčky a podala mu je, zatímco Adam vzal spící Kiraz, vzal si od ní klíčky a rozloučil se.
"Čau dědo, zavoláme si později," Josef kývl vnukovi na pozdrav a sledoval, jak s dítětem v náručí odchází pryč. Nechápal to, ani to, že Adamovi není divné, že s ním chce Sid zůstat sama. Otočil se zpátky na ní a v očích měl výčitky.
   "Já vím," řekla k jeho údivu chápavě: "musím mu to říct."
"To jste měla už před pěti lety," vyhrkl na ni dotčeně: "je to moje pravnučka. Má právo na svou rodinu. Chápete, co jste provedla?"
   "Měla jsem důvod," odsekla mu a tím ho odzbrojila. Sid se k němu nikdy v minulosti takhle nechovala a nikdy spolu nešli do sporu, když nepočítal jeden malý konflikt chvíli potom, co nastoupila do ZOO a měla ošklivou poznámku k Adamovi.
   Tehdy nevěděl, že se k ní chová až tak špatně a tak jí přísně napomenul. Od té doby ale nikdy k žádnému takovému incidentu mezi nimi nedošlo a vždy si velice dobře rozuměli.
   "Žádný důvod není dostatečný k tomu, abyste tajila dítě jeho otci," pokračoval a nedokázal akceptovat žádnou omluvu: "Ale, abyste si nemyslela, že Vás nějak odsuzuji, tak chci abyste věděla, že to na jednu stranu chápu. Nesouhlasil jsem s Adamem, když na Vás házel všechnu vinu, ale tohle je... Je to moje krev, tak jako Adam. Vždyť jste nás obrala o první roky jejího života, o její narození, první slova, krůčky... No prostě všechno."
   Sid poslouchala každé jeho slovo a věděla, že má pravdu. Čas ale už vrátit nešel a ona úplně nevěděla, jak se nejlépe obhájit. Ono to vlastně ani nešlo.
   "Nebudu se hájit, pane doktore, protože nic co bych řekla, by nebylo dostačující. Tehdy jsem to považovala za správné, protože mi ublížil a věděla jsem, že vracet se a zůstat spolu jenom proto, že jsem těhotná, by bylo nefér vůči Adamovi i vůči Kiraz. Byla jsem sama na všechno, umřel mi táta a on byl pryč a to nemluvím o Judith, která nás v podstatě rozeštvala. Já Vám můžu říct jen to, že dnes se Adam dozví pravdu a pak, ať se děje vůle boží."
   S těmito slovy se Sid sebrala a nechala Josefa v přípravně samotného. Těžko zpracovával každé její slovo a pořád se s novými informacemi nedokázal vyrovnat. Věděl však, že tohle si musí Sid a Adam vyřešit sami a on jen doufal, že ať už dospějí k jakémukoli závěru, bude moct svou pravnučku poznat blíž.

   Sid dovolila Adamovi, aby řídil, protože byla pořád dost vystresovaná z toho, co se stalo. Navíc byla tma a tak to radši nechala na něm. Kiraz spala vzadu v autosedačce a i na ní bylo vidět, že to byl traumatizující zážitek, který jí připravil o veškeré síly. Jindy byla v této denní době vždy plná života a rozhodně nebyla znavená, i když by se za to Sid mnohdy nezlobila. Teď by byla radši, kdyby skákala kolem, byla plná energie, smála se, hrála si a byla zkrátka v pohodě. 
   Po cestě se Sid dívala na utíkající osvětlené domy, ulice a zahrady a přemýšlela o tom, co se stalo a co jí dnes čeká za velkou povinnost. Totiž říct Adamovi pravdu. Kdyby nebyla tak neopatrná a nenechala se tak vyprovokovat, mohla si říct, že to klidně odloží o pár hodin, dní nebo týdnů? Asi by se pořád vymlouvala a oddalovala to, takže takhle to bylo asi nejspíš nejlepší. Ale vykřičet to právě Judith neměla a rozhodně neměla dovolit, aby se to Josef dozvěděl takhle. Zasloužil si lepší sdělení a proto přemýšlela, jak to říct Adamovi, protože alespoň u něj to nechtěla pokazit.
   Kiraz vzbudili kvůli prohlídce u doktora, který identifikoval, že je v pořádku, ale musí si odpočinout. Odřeniny jí vyčistil a dal jim mastičku pro rychlejší zacelení. Kiraz dostala obrázek a všichni se pak vydali domů. Sid chtěla Kiraz hned uložit, ale Adam jí nabídl, aby si dala sprchu, převlékla se a nechala to na něm s tím, že v koupelně mu s dítětem pomůže Sanem.
   Ta vůbec netušila, co se stalo a tak byla v šoku, když viděla všechny tři, kteří přišli spolu a ještě tak pozdě. Navíc Sid vypadala vyčerpaně a Kiraz byla zraněná. Adam nechal kamarádky radši spolu a řekl Sid, že počká na Sanem u Kiraz v pokoji. Holčička mu ukázala, kde spí a zatím si spolu povídali v pokojíčku. Adam si nechal vyprávět o jejích hračkách, obrázcích na stěnách a taky o pohádkách, které jí maminka nebo teta Sanem četly před spaním.
   Sid si dala rychlou sprchu a převlečená pak šla do pracovny, kde mohly mít se Sanem klid. Ta už tam na ní čekala v pyžamu a šátkem kolem krku nastoupená a netrpělivá a ani fakt, že byla pořád nemocná, jí moc neodrazoval.
   "Takže?" Spustila hned a čekala, co se dozví. Sid si povzdechla a všechno jí do detailu odvyprávěla a zatímco mluvila, Sanemin výraz byl šokovanější a šokovanější.
   "Ježiš, Sid, to je hrůza. Chudák naše malá, muselo to být strašné," vydechla nakonec a Sid jen přikývla.
"Je šílený, že ve své podstatě zažila totéž co Ty... A ta Judith? Jak si mohla být tak neopatrná? Říct to právě jí? Takhle? Ještě s Adamovým dědou za dveřmi."
   "Jako bych to snad mohla předvídat pro boha," odsekla jí Sid, nicméně její rozhořčení chápala a věděla, že má vlastně pravdu. Vykřičet to právě Judith byla prostě chyba.
"Řekneš mu to?" Zeptala se opatrně Sanem: "Asi jo, ne? Když si to slíbila doktorovi?"
   Sid chvíli mlčela, ale nakonec přikývla: "Nemám jinou možnost. Můžeš, prosím, pomoct Adamovi uložit Kiraz a pak až jí uspíte, pošli ho zamnou. Já se na to zatím psychicky připravím."
   Sanem chápavě přikývla a šla pomoct Adamovi. Pomohla Kiraz v koupelně a uspávání pak vlastně nechala jen na něm. Kiraz mu evidentně věřila a chtěla usínat jen s ním. Bylo to pochopitelné. Zachránil jí a to nejspíš způsobilo, že mu důvěřovala a začala ho mít ráda. 
   Když Kiraz usnula, nastala hodina H a bylo na čase poslat Adama za Sid. Odvedla ho ke dveřím a dál už s ním nešla: "Chce s Tebou mluvit. Jen jí, prosím, vyslechni od začátku do konce."
   Adam nechápal, jak to Sanem myslí a vypadal hodně zmateně. Chvíli se za ní díval, než zmizela za dveřmi vedoucí do obýváku, než se odhodlal a vešel do pracovny. Sid seděla na psacím stole v tureckém sedu a vypadala nervózně. A najednou bylo Adamovi jasné, že jde o něco vážného.
   "Měl bych se bát, co?" Adam stál u zavřených dveří a jakmile promluvil, zvedla k němu oči a vypadala, že sbírá hodně odvahy. Tím ho vystrašila ještě víc. Adam nechtěl slyšet nic. Bál se, co přijde, a tak k ní radši rychle přiběhl a položil ruce na její stehna, která byla stále v tureckém sedu. Věděl, že mu chce říct něco vážného a bál se, že ho chce navždy odstrčit, aby si na něj Kiraz moc nezvykla a případně netrpěla, kdyby zase zmizel z jejich životů. 
   "Neodháněj mě od sebe zase," řekl prosebně: "Moc Tě prosím."
Sid chtěla říct, že o tom to není, ale Adam jí zacpal pusu polibkem a tak se na malou chvíli ztratila ve svém plánu a nechala se unášet tou krásnou romantickou chvílí, kdy znovu cítila jeho lásku. Musela to ale dotáhnout do konce a když se jejich rty rozdělily, na chvíli spojili svá čela.
   "Nikdy jsem Ti nelhala," začala Sid a odpojila jejich čela: "pokud šlo o Filipa, Judith nebo o cokoli dalšího... Ale lhala jsem Ti o něčem vážném. Jde o Kiraz."
"Lásko, jestli jde jen o to, tak já jí mám už teď rád."
   Adam byl připravený na život s ní a s Kiraz a byl plný nadějí. Jeho tvář ukazovala tolik lásky a víry, že budou zase spolu, až to Sid dojímalo.
"A budu jí mít rád ještě víc...," pokračoval dál: "Jako,... jako by byla moje."
   "Ona je Tvoje," Sid to vyletělo z pusy, ani nevěděla jak a najednou čelila jeho šokovanému výrazu, který značil, že ho opravdu odzbrojila: "Je to Tvá dcera. Tvoje a moje."