Nevydařený Pokus O Lásku

35. Rozepře

Chvíli jsme se s Derimem bavili, ale poté už se opět uchýlil čas večera. Náhle někdo však zaklepal. „dále" povolila jsem, když jsme s Derimem každý seděli na jiném kraji postele. Do dveří vešla Niris, a hned se hlasitě uchechtla. „bože co tu děláte" smála se. „povídám Teliss o tom, jak by Legolase neměla odsuzovat za to, co ani neudělal. Je to jen v její hlavě" vysvětlil Derim. „ou, něco se stalo, Teliss?" zvážněla Niris. „ale to nic, jen si to jdi užít s Derimem" usmála jsem se na ně. „tak pojď, já věděla, že tě tu najdu" usmívala se Niris a vzala Derima za ruku. Derim se nad ni ještě naklonil, a dlouze ji políbil na čelo. „měj se, Teliss, a opravdu nad tím přemýšlej" mrkl na mě. „jo... Zkusím se rozhodnout" usmála jsem se. On se tedy jen pousmál a s Niris se rozešli pryč. Zůstala jsem v pokoji sama. I vlci byli pryč. Sice jsme spolu prožili víceméně jen jednu noc, ale i tak mi teď tady celkem chyběli. Byli to takoví mazlíčci, kteří poslouchali na slovo. Nejvíc mi chybí Díma... A Armur... A Tarus... Ah, všichni mi chybí! Starali se o mě, což jsem od zvířete ještě nezažila. A vypadalo to, že mě měli i rádi. Nicméně i já jsem si neuměla představit, že by bydleli s námi na zahradě nebo nedej bože i v paláci. Aspoň, že je tedy v nouzi mohu zavolat.

Po chvíli rozjímání jsem se tedy rozhodla si alespoň obléct košili. Vyslékla jsem si tuniku, i kalhoty a navlékla na sebe svou bílou košilku. Usedla jsem do postele a zfoukla svíčku postávajíc na nočním stolku. Zachumlala jsem se do peřiny, a zavřela oči... Teď mi to ale došlo. Ke komu se mám tulit?

Jen co jsem ráno otevřela oči, jsem na polštáři ucítila něco podivně vlhkého. „ale fuj! Tak já už i slintám?" udivila jsem se a hned vzala mokrý polštář do rukou. Když mi ale došlo, že mám i mokře zalepené oči, už jsem se ani nesnažila polštář nijak vyčistit. Opatrně jsem si chytla na tváře a zjistila, že jsou též mokré. „tak to těžko" zasmála jsem se a rychle vstala. Okamžitě se mi ovšem zamotala hlava, a zčernalo před očima. To je opět tím nízkým tlakem... Ach jak já to s celým srdcem nenávidím. „Teliss, broučku" zaslechla jsem jeho hlas, a pak teplé ruce okolo svého pasu. Hned jsem vykřikla, a odskočila od místa, kde jsem chvíli balancovala. Když se mi ale opět roztemnilo, nikdo tu nebyl. „co?" udivila jsem se tiše a rozhlédla se. Nic. Nikde ani stopa po jiné osobě. Bylo to ale tak pravé. Nicméně jsem nad tím odmítala dál přemýšlet, abych se mu náhodou zase nerozspypala přímo do náručí. Rychle jsem se převlékla, ne nijak zvlášně. Spíš tak pohodově, což znamená konkrétně jen modrá košilka, kterou nosím pod tunikou a trochu volnější tenké kalhoty s elfskými znaky.
Neměla jsem dnes v plánu nic extra, jen odpočinek by stačil. Opatrně jsem tedy otevřela dveře a vyšla si na krátkou procházku po zahradě, sama se sebou. Vesele jsem seběhla schody dolů, a cestou se rozhodovala co dál. Dnešek jsem chtěla ztrávit sama, dlouho jsem se totiž nepovzbuzovala, a mohlo by mi to celkově pomoct. Když jsem vešla do veliké zahrady, uviděla jsem různé elfky, pro mne neznámé, tančící se svým šatem po trávě. Rozhodla jsem se přijít trochu blíže, tím pádem se mi kousek odkryl výhled na menší jezírko. To mne ale nezajímalo, protože jsem měla lepší práci. Sledovat, jestli ty elfky mají prsa a zadek. Pro mne to je celkem důležitá informace, abych se s nimi mohla pěkně porovnat. Prsa měly všechny zhruba stejné, té nejvíc normální velikosti. Zadek ale neměla ani jedna jediná. Nad tím jsem se uchechtla, protože z toho plynulo, že z těchle pěti mám zadek největší já. Není nějak extra, ale stačí k vítězství. Ještě že je Legolas na zadky. Jen co jsem se nad touto myšlenkou začínala usmívat, jsem si rychle přiložila dlaň k ústům a vyvalila oči. Elfky se na mne začaly ohlížet, a vůbec všichni se na mě podívali. Důvod byl asi ten, že tu všechno šlo tak s klidem a pomalu, a já si najednou plesknu ruku do ksichta. „nic se neděje, v pohodě. Klid všichni... Abyste se z teho nezvencli" poslední větu jsem jen tiše zašeptala a trochu sklonila hlavu. Když jsem ji opět pomalu zvedla, oči mne ihned zavedli k jezírku. Proč? Každý při nejmenším tuší... A správně. Zklesle tam totiž stál princ, s rukama vzad, a sledoval třpytivé jezírko... Plné vody.
Hned jsem se zaradovala, a vesele se mu vydala zkazit náladu. Když jsem byla blíž, přestala jsem se usmívat, aby nevypadalo, že s ním nemám problém. Opatrně jsem přišla až metr od něj, když mi najednou blikla lítostná myšlenka : proč mu chci ubližovat?... ihned jsem se otřepala a udělala další krok. Protože mne jen využíval, aby měl zábavu. Odpověděla jsem si hned, což mě motivovalo k tomu, mu říct něco nepěkného. „jaký máš den?" zeptala jsem se. „v pořádku. Je pěkný" odpověděl neutrálně s pohledem do vody. „škoda... Doufala jsem v něco horšího" posmrkla jsem si. On se hned ironicky zasmál. „proč to děláš?" zeptal se a konečně se mi podíval přímo do očí. „co by?" udivila jsem se s úsměvem. „takovou jsem tě nikdy neznal" pokračoval. „zajímavý, já si o tobě dřív taky myslela jiný věci" opětovala jsem a vyvrátila se mu zrakem. „co jsem ti udělal?! Tvrdíš něco, co tě najednou napadlo a považuješ to za pravdu. Jsou to jen černé myšlenky" odvětil mi ale stále se na mě díval. „jo já si to vymyslela, aha..." řekla jsem tiše. „já si totiž vymyslím všechno, co se mi zrovna hodí, co?" pokračovala jsem a přitom se opět podívala na něj. „myslíš, že bych si tohle vymyslela jen tak z fleku? Z ničeho nic? Když je vše sluncem zalité?" ptala jsem se ironicky. „chlapečku ty jsi mi k tomu dal důvod" zdůraznila jsem. „jaký?!" zeptal se marně. „nevšímáš si, jak vždycky když je všechno krásný, najednou začneš s tím svým 'to bychom neměli... Teliss ujujuj! Neměli bychom! Derim z toho bude nešťastný!" dramatizovala jsem. „neříkal jsem to jen tak! Samozřejmě, že bych s tebou nejradši byl a taky chci! Ale myslel jsem, že by to Derimovi uškodilo. A tobě taky, když ho máš ráda. Když mi ale pověděl, že to celou dobu věděl a vzal to jako pravý kamarád, proč bychom tedy nemohli být spolu!? Myslíš, že bych to říkal, kdybych věděl, že to Derimovi  nevadí?!" vysvětloval. „tak ty sis něco myslel, a taky jsi to tím zvoral! Smůla! Ale nápady dobrý. Tohle jen tak zfleku vymyslet... Hustý" poplácala jsem ho po rameni. „co zase vymyslet?" ptal se udiveně a zoufale zároveň. „myslíš, že jsem hloupá? Ou... Ano, myslíš. A taky jsem byla, že jsem vůbec začla hrát tu tvou hru. Díky bohu mi to došlo ještě nějak včas..." vydechla jsem si. Legolas chvíli mlčel. „jakou hru?" zeptal se pak klidně. Jen jsem na něj upřela zrak. „teď to myslíš vážně?" zeptala jsem se nejvíc ironicky. On si přiložil pravou dlaň k hrudi, a pořád mne udiveně sledoval. Když jsem viděla jeho dlaň, něžně jsem zpanikařila. On opravdu o ničem neví? Počkat... Co? Tohle je přeci náš nejvěrnější slib! Znamená to, že opravdu netuší, o co teď jde... Ale co když je to zase ta jeho hra... Jenže tohle on nikdy neporušil! Teď prostě opravdu musí mluvit pravdu! „no... Ta tvoje hra... Přeci" řekla jsem opatrně. On ale udělal ten svůj nechápavý pohled. Hlasitě jsem vydechla a zpustila. „to, jak jsi mě jen využíval pro zábavu, nebo abys mě dostal do postele nebo netuším co byl tvůj cíl, ale choval ses tak-" zmlkla jsem, protože zvedl prst na náznak, abych přestala. Se zavřenýma očima si přiložil dlaně na tvář a promnul si obličej. Pak jen hlasitě vydechl, a zase se podíval na mě. „Teliss, trdýlko" zasmál se a přišel blíž, chtěl mě obejmout, ale to jsem nedopustila. „ne, nesahej na mě. Už fakt ne" odmítla jsem a krok couvla. On se hned tak zarazil, že jsem v jeho očích viděla tu největší snahu najít vysvětlení. „Teliss, to jsem pořád já" snažil se. „přeci víš, že jsem tě měl vždycky ze všech nejradši" pokračoval trochu zděšeně. Opatrně jsem se mu koukla do očí, které ale byli plné neštěstí. „a pořád jsi u mě na prvním místě. Každý den jsem si říkával 'jaké by to bylo bez Teliss? Nemohu o ni přijít', ale teď si spíš každou minutu říkám 'proč jsem jen byl tak hloupý a nenechal si Teliss pro sebe, když byla moje" spytoval. „asi... Jsem to opravdu zkazil těmi řečmi ale Teliss prosím, přísahám ti, že to nebylo myšleno nějakou hrou" spjal ruce, a žádostně mě sledoval. „Legolasi, sice je hezký, jak jsi to řekl, ale..." povzdychla jsem si. „ale co?!" vyhrkl hned. „to nejde" usmála jsem se. „opravdu už úplně nemám tu slabost ti věřit. Znělo to pravdivě, i jsi to pěkně zahrál, ale jak oba víme, na to ty máš talent" mrkla jsem na něj. „mohl bys hrát třeba v divadle nebo-" „ty..." přerušil mě tiše. „já? Co" udivila jsem se s úsměvem. „co když jsi mne naopak ty nikdy neměla ráda, a teď to chceš ukončit, protože jsem tě omrzel?!" vyjel na mě. „to-" „no jen si vzpomeň! V minulosti by jsi si tohle nikdy nedovolila, už by jsi dávno spadla do mého náručí, ale co teď? Něco není v pořádku, Teliss, a já to tak nehodlám nechat" rozhodl. „proč.... Jen mi řekni. Proč?! Proč proboha obracíš své činy proti mně?! Příjde ti to vtipné?! Já se tady vnitřně hroutím z toho, že jsi to jen hrál, a ty! Takový 'statečný' muž, to pak obrátíš proti mně, abych já byla ta špatná!" vykřikla jsem. „co jsi to vůbec za osobu?! Proč jsem s tebou kdy byla kamarádka?!" zvolávala jsem spytovně, až se na mě i všichni ze zahrady ohlíželi. „naše kamarádství, vztah, pouto, všechno mezi námi!... Je konec. Rozumíš?! Už na mě nikdy nemluv!" vykřikla jsem a rychlou chůzí se vydala na odchod. „Teliss! Počkej! Prosím!" volal hlasitě s marností v hlase. „táhni do háje!" zaječela jsem a naštvaně šla dál.

Vylezla jsem schody nahoru, a hned se vydala do svého pokoje. Naštvaně jsem popadla kliku a přitom cítila, že to dlouho nevydržím. Přidala jsem tedy a rychle za sebou zavřela dveře. Hned co se zabouchli, jsem si to nemohla odpustit. Jsi tu sama, a už to chce dlouho ven. Obočí se mi s pohledem na čistou zem začalo kroutit. Z očí mi vyhrkly slzy, a mé kolena ztratili sílu.
S hlasitým zavzlykáním jsem padla na zem, a zaťala zuby. Chtěla bych teď udělat tolik věcí. Nesmím ale dopustit, aby touha předrostla  rozum. Je to těžké, zvlásť když ho pořád nesmírně miluju, ale zahrával si. Tohle je jeho vina. Věděl, že to takhle nemůže hrát nadosmrti, a tak to prostě ukončil. Proč se ale stále snaží to napravit? Do hlavy mi hned vběhlo pár negativních odpovědí, typu že mne chce dostat opět do postele. Vím, že se lidé, tedy i elfové mění, ale aby Legolas vyměnil celoživotní přátelství jen za pár společných nocí, a aby pro mne ztratil všechen cit a jen mne zneužíval... To se mi opravdu nezdá. Nezbývalo mi ale nic, než to nechat tak, jak to je. „ještě že mám aspoň Derimka" řekla jsem si tiše. S rozmazaným viděním jsem se opřela o zavřené dveře a zahleděla se do zdi. Snažila jsem se udržet si úsměv na tváři, ale s pocitem, že jsem to teď s Legolasem opravdu nadobro ukončila, mi nedával jinou možnost, než se psychicky zhroutit. Začala jsem tiše zvlykat a hrozně moc chtěla k němu do objetí. Nešlo to, a kdybych to chtěla napravit, už by mě nikdo nikdy nebral vážně. Tak jsem tu opět sama se sebou. Chtěla jsem jen klid, abych se případně mohla nějak následovně rozhodnout.