Nevydařený Pokus O Lásku

３. Rada

Jen co jsme si chtěli jít trochu odpočinout do pokoje, nás jeden elf informoval, že jsme zvaní na tajnou radu o mocném prstenu. Pomalu jsme se tam tedy vydali a já už zdáli viděla pár židlí kolem jakéhosi vystouplého kusu kamene, značící nějaký mini stolek. Pár bytostí už tu sedělo, jako například ten muž se štítem na zádech, nebo také pan Elrond s velkým čarodějem Gandalfem. Všimla jsem si, že trpaslíci tu nejsou a naši elfové až v zápětí. „můžu být u vás?" pošeptala jsem jim a oni hned souhlasili. Nechali mne tedy sedět uprostřed a každý si sedl z jedné mé strany.

Jak se všechny židle naplnili a přišli i trpaslíci, Elrond začal. „předlož prsten, Frodo." pronesl po chvíli Elrond a poukázal na ten vytesaný kámen. Zvedl se jeden menší mužík, s kudrnatými vlasy a hnědým oděvem. V ruce držel onen prsten zla a mně se na první pohled zalíbil. Půlčík ho položil před naše oči a odešel si opět sednout vedle šedého čaroděje. „tak je to pravda..." zaslechla jsem někde nalevo a měla jsem podezření, že to řekl ten štítovec. Začalo se všemožně dohadovat, zda-li se má prsten zničit, nebo ne. Skoro jsem přestávala vnímat, protože jsem přemýšlela nad takovými věcmi jako : já jsem tu jediná dívka! Co když mě tu nechají? Odejdou? Mají tu někde zákusky? Můžu na malou? Půjdeme se ještě podívat k vodopádů... Ale mně se vlastně nechce... A můžu jim něco pošeptat? Zabijí mě za to?

Párkrát se do toho vložil už i Legolas a jednou Derim. Já jsem tady ale raději pořád znuděně seděla a chtěla odejít. Proč mě vůbec zvali? Najednou se Legolas zase postavil „neslyšel jsi, co říkal Elrond!? Prsten musí být zničen!" zvolal. „ty si asi myslíš, že to můžeš dokázat!" promluvil trpaslík. „a když selžeme, co dál!? A když pak Sauron dostane zpět prsten!?" pokřikoval štítovec. „žádný elf ten prsten nedostane, dokud budu živ!" zvolal trpaslík.
Hned jsem se vymrštila do stoje a tělem mi začal proudit adrenalin. Chtěla jsem toho mrňavýho trpaslíka ušlapat k smrti. Však co si dovoluje! Legolas mi dal ale ruku před pas, na náznak, ať se klidním. Všichni se tu začali hádat a já neustále pokřikovala po trpaslíkovi. „já jim nevěřím!" zvolal ještě. „tak ty mi nevěříš? Já ti ukážu! Normálně s tebou zatočím až odletíš do Železného pasu! Uvidíš, kdo je tu šéf! Vy nenasytní trpaslíci!" volala jsem na něj.

„já ho vezmu!" zvolal najednou někdo. Než se to kolem mě vyklidilo, nevěděla jsem, kdo to řekl. „i když..." pokračoval. Předemnou stálo pár dalších elfů tak jsem k nim jen přišla a poslouchala. „... Neznám cestu." dopověděl. „pomohu ti to břemeno nést, Frodo Pytlíku. Dokud na tobě bude ležet." pronesl Gandalf a přistoupil k němu. Kde má vůbec Gandalf svůj klobouk?... Frodo, nechceš si ho nasadit? „životem i smrtí tě ochráním, přísahám. Budu tvůj meč." pronesl zase jiný muž, kterého Legolas představil jako Aragorna, syna Arathornova. „a já budu tvůj luk." nabídl odhodlaně Legolas vedle mě a přišel k ním. „cože..." udivila jsem se. „i já jsem ochoten použít svůj luk na tvou ochranu, Frodo." pronesl Derim a taky k nim přistoupil. „a já budu tvůj třetí luk!" řekla jsem sebevědomě a konečně klidně vydechla, když jsem zase stála vedle nich. „a já tvá sekyra!" zvolal trpaslík. Nadechla jsem se, ale Legolas si hned s pohledem na mě přiložil prst k ústům, na jasný náznak, že nemám nic namítat. Já jsem tedy párkrát přikývla a on si ji tedy sundal. „poneseš sudbu všech... Je-li to, vůlí rady... Gondor je s tebou." pronesl štítovec a přišel k nám. Super, bude s námi... Asi se ho pak budu muset zeptat na jméno. „ne! Pan Frodo beze mne nikam nejde!" zvolal někdo za námi, až jsem sebou leknutím cukla. „vždyť tě od něj nelze odloučit, ani když jej zveme na naši tajnou poradu a... Tebe ne." pousmál se Elrond, zatímco další půlčík přiběhl k Frodovi. „počkat! My jdeme taky!" zvolali další dva půlčíci schovaní za sloupy, až jsem se musela uchechtnout. „ti se mi líbí." pošeptala jsem Derimovi do ucha a on se jen s příkyvem usmál. „svažte nás do kozelce, půjdeme stejně!" zvolal sebevědomě jeden z nich. „přesně tak! Potřebujete inteligentní lidi na takovou výpravdu... Pouť... Úkol... Věc!" přemýšlel. „co tam ale pak budeš dělat, Pippe?" udivil se ten druhý. Takže jeden je nejspíš Pip nebo Pippin... Zeptám se. „jedenáct společníků... Budiž! Jste Společenstvo prstenu!" zvolal Elrond. „eee..." zaváhala jsem, ale Pippin mě předběhl. „a kam se půjde?" zeptal se. „díky bohu, už jsem si myslela, že jsem jediná, kdo to nepostřehl." ulevilo se mi. Všichni na nás ale jen udiveně zírali. Pippin se na mě ohlédl a pokrčil rameny.

„jdětě si odpočinout, zítra vyrážíme na nebezpečnou výpravu!" rozhodl Gandalf. „počkat..." řekla jsem si a rychle se rozešla za odcházejícím štítovcem. „um, ahoj... Mohu vám tykat?" zeptala jsem se a on se ke mně hned otočil. „jistě, jsem Boromir z Gondoru, má paní." pouklonil se a jemně mou ruku políbil. „já jsem Teliss, dcera Terimova." usmála jsem se. „poslyš, Teliss. Zítra je velký den, a je celkem pozdě. Neměla by jsi jít ulehnout a trochu se prospat?" uchechtl se. „to jsem taky měla v plánu, jen jsem se s tebou chtěla seznámit." usmála jsem se. „dobře, však spolu příští dny nebudeme krátce." mrkl na mě. „prozatím mě těšilo!" zamávala jsem. „mě též!" usmál se a zase se rozešel k sobě do pokoje. Jen co jsem se ohlédla, abych se vydala na svůj pokoj, jsem zpozorovala, jak na mě oba z povzdálí zírají. Přišla jsem tedy k nim a pokroutila hlavou. „ty jedeš... Dračice." mrkl na mě Legolas. „já jsem ho nechtěla zbalit." zasmála jsem se. „jo? Něco jako vy mi nevěříte, když říkám, že se mi nikdo nelíbí." protočil očima a pomalu se vydal na odchod. „ale příteli... Známe se tak dlouho, že opravdu poznám, když se chováš jinak. A takhle se většinou nějaká osůbka chová, když je zamilovaná." škádlil ho Derim. „ale notak," pronesl Legolas. „jo, ale Legolase jsem zamilovaného ještě neviděla." zamyslela jsem se. „aspoň ne takhle moc." dodal Derim. „vy jste vážně spadli na hlavu... Mně se nikdo nelíbí, mám jiné věci na práci, než přemýšlet nad dívkami." zdůraznil. „a jestli budete pokračovat, půjdu požádat o vlastní pokoj." varoval. „ale ne... To bys nám chyběl." pronesl Derim. „tak nemějte takové řeči. Jsme přeci dospělí, tak se tak i chovejme." pronesl. „Legolasi?" udivila jsem se. „co je?" optal se nevrle. „s tebou něco je... A teď to neříkám, abych tě naštvala." pronesla jsem a z tváře mi ta radost dost rychle vymizela. On se na mě jen podíval, ale nic neříkal. „pojď sem, pojď..." pobídla jsem ho a obmotala své ruce kolem jeho těla. On se ke mně hned přitiskl tak pevně, že asi vážně potřeboval obejmout. Klidně jsem ho hladila po zádech a na vlasech cítila jeho teplý dech. Byla jsem ochotna se k němu tisknout tak dlouho, jak jen bude chtít. „a unavení třeba nejste?" vyrušil nás Derim, díky čemuž se Legolas odtáhl. Ještě jsem ho pohladila po rameni a on se na mě hned mile usmál. „jsme." souhlasila jsem a uvědomila si, že vlastně stojíme před našim pokojem. Přistoupila jsem tedy ke dveřím a otevřela je dokořán. Derim šel poslední, tak dveře za námi zavřel. „jak se převlečeme?" zeptal se Derim. „už je celkem tma, takže...-" „-jenže já jsem se tak trochu víc rozkoukal, takže vás skvěle vidím." skočil mi do řeči Derim. „já už se ale převlékat začal." pronesl Legolas. „dobře, děkuji za informaci, tam už se dívat nebudu." pronesl Derim a hned se k němu otočil zády. Já ale koukala pořád na Legolase, i když jsem ještě neviděla tolik, nemohla jsem od něj odtrhnout zrak. „j-jo tak... Já se asi taky otočím." pronesla jsem koktavě, jen co se mi povedlo zrak odvrátit. „když jsme k sobě otočení zády, tak se asi taky převleču." pronesl Derim. „není to jedno?" zeptal se Legolas. „říká někdo, kdo už je převlečený a koho se to netýká." pronesl Derim se smíchem. „nemám ještě košili." pronesl. Hned jsem se ohlédla a viděla, že ji opravdu nemá. Viděla jsem jeho vyrýsované břicho, které nemělo nejmenší zmínku nedokonalosti. „za mě, klidně... Co ty, Derime?" zeptala jsem se dychtivě. „jak chcete..." pronesl a hned si vyslékl svou tuniku. Opět se mi vyskytl pohled na perfektně vypracované břicho. Jen co jsem se zasněně probrala, jsem si vyslékla i svou tuniku a zahodila ji daleko odemne. Chtěla jsem se natáhnout pro svou košili, ale chytl mě strašně ledový pocit v tu chvíli, kdy mi došlo, že jsem si ji nevzala. „pomoc..." pronesla jsem tiše a schovala si nádobí za mé sice tenké ruce, ale aspoň něco. „co se děje?" zeptal se Legolas. „nevzala jsem si košilli..." pronesla jsem stydlivě. „na, pujč si moji" pronesl Derim a vyslékl si ji. Hned se mi udělal mravenčivý pocit v břiše, když ke mně i s jeho mužskou košilí přišel. „kalhoty chceš taky? Ty by ti zase mohl půjčit Legolas." zasmál se Derim. „ne, to už není potřeba. V pohodě." zasmála jsem se a navlékla si ji. Vyslékla jsem si kalhoty a odhodila je na zem. „Teliss, říkal ti někdo, co znamená 'poskládat oblečení do skříně?" zeptal se Legolas a uchechtl se. „ale už je večer... Nenuť mě." žádala jsem. „pro tentokrát, budiž... Ale příště to chci vidět-" „-na své posteli" přerušil ho Derim. „cože?" udivili jsme se s Legolasem zároveň. „jen sranda!" zasmál se Derim a sedl si na postel. „Derim chtěl určitě říct poskládané ve skříni... Že?" Legolas ho sežehl pohledem, ale pořád se oba pobaveně usmívali. „ano, ano... Určitě ano." usmál se Derim a podíval se zase na mě. „tak si pojďte lehnout." pobídla jsem je a vlezla si doprostřed. Derim už ležel po mé pravici a Legolas si lehl vedle mě zleva. Otočila jsem se čelem k Derimovi, ale zadkem jsem se přisunula blíž k Legolasovi, až jsem narazila do jeho zadku. Oba jsme se potichu zachechotali a já ještě naposled koukla na unaveného Derima. „marä löme" (dobrou noc) popřála jsem jim a oni mi ji opětovali.