Nevydařený Pokus O Lásku

10. Jeho Touha

„pf! Skřetí krev!" znechutil se Gimli. „všimli jste si těch stop?" zeptal se Derim. „jsou zvláštní" souhlasil Aragorn. „je tady nějak dusno" pronesl Gimli. „ten les je starý... Prastarý. Plný vzpomínek... A hněvu" začal Legolas. Najednou nějaký strom udělal podivný zvuk. Gimli s Derimem si rychle vytáhli zbraně a začali mířit kolem sebe. „stromy mezi sebou mluví!" dodal Legolas a ohlédl se k nim. „schovejte zbraně!" napomenul je Aragorn. „oni to cítí, přátelé... Začali s tím elfové. Probouzeli stromy, a učili je mluvit" vysvětlil Legolas. „mluvící stromy hm... O čempak asi mohou stromy mluvit, hm? Leda tak o složení veverčích bobků" zamyslel se Gimli. „koukejte!" řekla jsem tlumeným hlasem a ukázala před sebe. Všichni se tam ihned podívali a jediný Gimli trochu odstoupil. „jde tam velký strom..." pronesl Derim šokovaně. „to je Ent..." opravila jsem ho tiše. On se na mě podíval a přišel blíž. Najednou jsem si všimla, že ti tři stojí jinde. Rychle jsme k nim přiběhli. „bílý čaroděj se blíží..." pronesl Legolas. „nenechte ho promluvit, zaklel by nás" ponaučil nás Aragorn a pomalu si vytàhl meč. Já si vytáhla své dvě dýky, Legolas s Derimem luky a Gimli svou sekyru. Čekala jsem na správnou chvíli, kdy se otočí i ostatní. Náhle se Aragorn rychle ohlédl. Okamžitě jsme se rozhlédli taky, a Legolas s Derimem hned vystřelili. Gimli po něm hodil sekyru, a já aspoň jednu z dýk. Čaroděj se našim úderům ale vykryl, a teď před námi jako nejmocnější stál se září ve tváři. „sledujete stopy dvou hobitů" promluvil čaroděj. „kde jsou?!" zeptala jsem se. „prošli tudy, předevčírem. Potkali někoho koho nečekali... Utěšuje vás to?" prodlužoval čaroděj. „kdo jsi!? Ukaž se!" volal Aragorn a přitom si kryl obličej před jasnou září. Čaroději začala z tváře mizet jasnota, a já najednou poznala, kdo to je. „Gandalfe!" zvolala jsem nadšeně. „ale, vy si mne ještě pamatujete?" zasmál se. Rozběhla jsem se k němu a s širokým úsměvem ho objala. On si mě k sobě přitiskl jen jednou rukou, protože v druhé držel svou hůl. „to není možné..." nevěřil Aragorn. „padl jsi" divil se Aragorn. Gandalf nám začal vysvětlovat, jak přežil boj s Balrogem, ač to bylo velmi zdlouhavé. „jsem Gandalf bílý... A vracím se k vám, když se karta obrací" pousmál se. Cestou nám sdělil, že se pojede do Edorasu.

Gandalf si zavolal svého koně, Stínovlase, a my se dlouhou cestou hnali do království.

Jen co jsme přijeli před velké brany, jsme rovnou vjeli dovnitř. Šli jsme pomalou koňskou chůzí, zatímco se na nás lidé v černém neutrálně ohlíželi. „je tu veselo jako v marnici" podotkl Gimli. Koně jsme nechali ve stájích a přišli před stráže. „nemohu vás pustit před krále Theodena ozbrojené, Gandalfe... Na rozkaz, Grími Červivce" pronesl strážník. Gandalf na nás pokýval hlavou, což byl náznak toho, ať jim zbraně vydáme. Vzala jsem si tedy dýky do rukou a chvíli se rozmýšlela, zda jim je dávat. Strážník předemnou mi je ale vzal rovnou z rukou. Udivila jsem se, ale i přesto jsem se natáhla pro svůj luk na zádech. Pak jsem si vzpomněla ještě na toulec se šípy, ale protože už nikdo z nás u sebe zbraně neměl, rychle jsem po strážníkovi toulec hodila. On ho vyděšeně chytil a schoval si ho. „slušně s tím zacházej" ponaučil mě Derim vedle mé levé ruky. Legolas po mé pravici si nás opět nevšímal a místo toho pomohl staršímu chodit. „dvornost ve tvé síní poslední dobou poněkud upadá... Králi Theodene" promluvil Gandalf. „proč... Bych tě měl vítat, Gandalfe sýčku?" zeptal se otrávený Theoden. „správná otázka, můj pane. Pozdní čas si vybral k návštěvě ten zaklínač" začal Gríma a přišel blíž k nám. „ještě že nás nezaklel, co?" usmál se Derim. Jen jsem se usmála opětovaně a pokračovala v cestě. „buď zticha! Nech ten svůj rozeklaný jazyk za zuby! Neprošel jsem ohněm a smrtí, abych se přel s nedovtipným červem" pronesl Gandalf a vytáhl hůl. „jeho hůl... Říkal jsem vám, že mu máte sebrat jeho hůl!" volal Gríma, zatímco my jsme se furt blížili. Muži zezadu na nás ale hned vyběhli. Začali jsme se tedy bránit, až jsem měla možnost někoho udeřit. Byl to takový uvolňující pocit, když jsem někoho mohla silně praštit.
Náhle mě jeden muž zezadu kopl do zad. Hned jsem se na něj chtěla vrhnout, ale dřív to stihl Legolas. „dívky se nebijí" dodal Legolas a zkolil ho na zem. Zase jsem se na něj zahleděla, a když procházel kolem mě, se na mě taky podíval. Hned co mi zmizel z dohledu, jsem se probrala a otočila se zase dopředu. Přišla jsem mezi Derima a Legolase a sledovala, jak Gandalf vysvobozuje Theodena. „jdi pryč!" rozkázal Gandalf. „Rohan, je můj!" volal Theoden a v tu chvíli ho Gandalf přirazil zase ke trůnu. Najednou oba zařvali, a v ten moment Theoden náramně zeslábl. Ani jsem si nevšimla, že přiběhla nějaká dívka, kterou Aragorn držel. Vytrhla se mu, a přiběhla k Theodenovi. Ze starého a uschlého starce, se během chvilinky stal jiný a silný postarší muž. Theoden si vzal do ruky svůj meč, když v tom se jeho výraz rychle změnil. Vyhodili Grímu ze síně, a ten se bolestně zkutálel ze schodů. Stoupli jsme si na hradby a sledovali, jak Aragorn Theodena včas zastavil, než by Grímu zabil.