Nevydařený Pokus O Lásku

８. Přátelé?

Jak jsem se převlékla, přišla jsem zase za ostatními, kteří na mě už čekali. „Teliss, neviděla jsi Legolase? Už nám chybí jen on" promluvil Boromir. Než jsem si stačila rozmyslet co odpovím, odpověděl sám za sebe. „jsem tady, omlouvám se" pronesl a přišel k nám. Aragorn s Boromirem si přikývli a něžné elfky nás dovedli před řadu elfů. Stoupli jsme si před ně a oni nás oblékli rouchem jejich lidu. Každý také dostal jeden dar a malou radu. „tobě, Teliss, dávám jedinečný šíp, který je tak lehký, že doletí stovky kroků daleko" usmála se na mne. „děkuji Vám, má Paní" pouklonila jsem se. Ona ale u mne ještě chvíli stála a pozorovala mne. „s Legolasem se znáš, je to tak?" zeptala se. Jen jsem smířeně přikývla a sklopila hlavu. „vy jste se doslechla o tom, co se stalo?" zeptala jsem se. „ne... Viděla jsem ho a dovolila jsem si s ním promluvit. Zezačátku byl těžce přístupný, ale nakonec se mi svěřil se svými city" promluvila. „a... Co říkal?" vyzvídala jsem. „to ti nemohu prozradit. Na jeho přání udržím jeho tajemství v úschově" pronesla. „takže jste se asi dozvěděla, že za to můžeme já s Derimem? My jsme mu ale nechtěli ublížit, jen jsem řekla něco, abych tím Derimovi neublížila protože se ukázalo, že mě má rád trochu jinak" obhajovala jsem se. Ona se na mě ale jemně usmívala. „někdy se musíš na situaci podívat s velkým nadhledem a zamyšlením, aby jsi poznala, ke komu cítíš náklonnost" usmála se a ladnou chůzí pomalu odešla. To... Chtěla říct, že miluju Legolase? No to já ale přece vím. Aspoň se mi to teď potvrdilo.

Přišla jsem k řece a viděla přichystané tři lodě. V jedné už seděl Sam s Frodem a ve druhé jen Pippin. Nakonec si k Pippinovi přisedl i Boromir se Smíškem a Aragorn k Frodovi a Samovi. Do třetí lodi Legolas pomohl nastoupit Gimlimu. Když si ale všiml, že já s Derimem ještě nesedíme, hned se zarazil. Přišel k jednomu elfovi a naklonil se k němu. Začal něco říkat ale v tu chvíli Pippin cákl do vody a kvůli tomu jsem nezaslechla, co říkal. Elf jen přikývl a zanedlouho i s jiným elfem přinesli i čtvrtou loď. Legolas se na nás krátce podíval a sedl si do loďky za Gimliho. Všechno jsem pochopila naprosto správně a tak jsem si rovnou s povzdychem sedla do loďky, kterou přinesli. „sedej za mě" ohlédla jsem se na Derima. „a co třeba prosím?" škádlil mě. „nemusíš mě žádat, já už sedím, koukej" usmála jsem se. „ty mrško" zasmál se a sedl si za mě. Derim vzal pádla a pomalu začal s loďkou plout vpřed vedle ostatních.

Cestou jsme debatovali o kravinách a smáli se každé blbosti. Když chvíli bylo ticho, přerušil ho strašně křiklavý zvuk. „nazgûl" uvědomil si Derim a rychle se podíval nad sebe. Legolas si pohotově vytáhl svůj nový luk a střelil do něj jeden šíp. Nazgûl opět křiklavě zaječel a začal pomalu padat. „rychle!" zvolal Aragorn a všichni začali zrychleně pádlovat. Nazgûlovo mrtvé tělo spadlo do vody a jeho pán se v těžkém brnění nejspíš utopil... Nebo uplaval, nevím, když jsem se ohlédla, bylo tam jen velké mrtvé tělo.

Když jsme propluli kolem velkých králů, nevědomky jsem začala pozorovat Legolase, jak bez nálady jen kouká do vody.

Jen co jsme připluli na břeh, se Frodo hned někam vytratil. Gimli s Pippinem, Samem a Derimem se posadili a odpočívali. Legolas mezitím přišel k Aragornovi, vedle kterého jsem stála i já. „pospěšme..." pronesl tiše. „ne. Skřeti hlídají pravý břeh," usoudil Aragorn. „pravý břeh mi starosti nedělá... V mysli mi roste stín a hrozba. Něco se blíží... Cítím to" Legolas naznačoval, abychom šli, ale on tu nevelí. Rozešla jsem se pomalu do lesa, který se tu šířil. Směřoval spíše z kopce, takže se šlo skvěle. Dbala jsem na Aragornova slova a počítala s tím, že tu budeme přes noc. „Frodo promiň! Frodo!" zaslechla jsem poblíž. Rychle jsem se tam rozběhla a viděla úplně vyděšeného Boromira. „Boromire, Boromire! Co se stalo?" ptala jsem se a klekla si k němu. „já... Jsem... Chtěl jsem mu vzít prsten" vykoktal. Chápavě jsem se pousmála a pohladila ho po rameni. „kde je Frodo teď?" zeptala jsem se. „zmizel... Asi... Si nasadil prsten a... Je pryč" zpytoval. „to nic... Buď v klidu. Prsten nás ovlivňuje všechny, nejsi vyjímkou" uklidňovala jsem ho. „ale... Jako Frodův společník a ochránce jsem selhal" pronesl zklamaně. „ale neselhal, nic se nestalo. Frodo to určitě pochopí, neboj" hladila jsem ho po rameni a přitom se na něj usmívala. „myslíš?" podíval se na mě a snažil se udržet klidnou tvář. Jen jsem se usmála a párkrát přikývla. „ale už mi asi nebude věřit" pronesl a podíval se zase do listí. „Frodo asi nevěří nikomu z nás... Možná jen Aragornovi, jak jsem si všimla" pronesla jsem. Boromir chvíli vrtěl hlavou a koukal do země. „zklamal jsem" pronesl zklíčeně. „ne, Boromire, nezklamal jsi a přestaň o sobě takhle mluvit. Dokázal jsi spoustu věcí a tady ve Společenstvu jsi důležitým členem... Každý jsme k něčemu užiteční" popadla jsem ho za rameno a postavila ho na nohy. Nadějně jsem ho poplácala po zádech a on se konečně hrdě usmál. Najednou jsem si po mé levici všimla vzdáleného skřeta. Nebyl ale obyčejný, měl na sobě brnění a velké zbraně. Hned vzápětí se hnali další takoví skřeti, ale že jich teda bylo. Rychle jsem se podívala na Boromira, který se k nim i se svým mečem rozběhl. Vytáhla jsem si tedy své dýky a rozběhla se po Boromirově levici k nim. Když jsem byla u podivného skřeta blíž, věděla jsem, že je bude mnohem těžší zabít, než kdyby to byli normální skřeti. Rozmáchl se na mě svou dlouhou tyčí ale já jeho úder vykryla a zabodla svou dýku do jeho paže. Hned na mě vyběhli další dva, a já se musela rychle zohnout, jinak by mi jeden z nich ufikl hlavu. Využila jsem příležitosti a rozsekla mu koleno. On se bolestně zhroutil a já rychle zabodla dýku tomu druhému do krku. Toho prvního jsem ještě rychle probodla a odkopla. Po očku jsem si všimla, jak Boromir přiběhl k půlčíkům právě včas, když se na ně rozmachoval jeden skřet. Zachránil je a začal zabíjet další skřety. Přiblížila jsem se blíže k nim, abychom mohli půlčíky bránit oba. Jen když na ně chtěl jeden skřet zaútočit, jsem mu usekla ruku a dorazila ho. Boromir dělal to samé a i on útočil na ně. Na mě jich ale útočilo dost, takže jsem ani neměla šanci nějakého napadnout. Boromira jich po chvilce zavalilo víc a pomalu jsme to nezvládali. Když Boromir dostal chvilku klidu, hned jí využil a třikrát zatroubil na svůj roh. Pak ještě znovu, ale nakonec ho musel odhodit a bojovat dál. „bežte!" zvolal Boromir na hobity. „ne!" protestovali. „honem!" pobízela jsem je a oni se od nás jen trochu oddálili. Náhle jsem si všimla jednoho skřeta s dlouhými vlasy, který nebyl jako ostatní. Choval se jinak a vypadal jinak. Řekla jsem si jen, že je to nejspíš jejich velitel a zabila dalšího skřeta, který na mě nabíhal. Jejich velitel měl ale silnější zbraň, která nebyla nablízku. K Boromirovi se ani nepřiblížil, a vystřelil. Šíp se Boromirovi trefil přímo do hrudi. „ne!" zařvala jsem a rychle zabila skřeta, se kterým jsem zrovna bojovala. Jen co jsem ho ale zabila, se na mě vrhli další dva. Rychle jsem zabila aspoň jednoho a toho druhého zranila. Viděla jsem, jak velitel opět natahuje luk, takže jsem si rychle vytáhla svůj a zamířila na něj. V tu chvíli mi ale luk vyrazil další skřet a surově na mě zaútočil. Rychle jsem se podívala na svůj luk abych zjistila, jestli se pro něj dokážu zohnout, ale v tu chvíli ho jeden skřet zadupl. Hned potom mne chtěl udeřit ale já včas uhla a proto jsem mu úder vrátila. Ještě jsem ho rychle zabodla dýkou, stejně jako jeho předchůdce. Najednou Boromir opět zasténal. Koukla jsem na něj a viděla v něm druhý šíp. „ne! Boromire!" volala jsem a snažila se k němu dostat. Bohužel na mě nabíhalo hromady skřetů a mně přišlo, že schválně, abych nemohla dělat nic jiného než se bránit. Rychle jsem se vykryla dalšímu úderu a probodla mu krk. Když měl v sobě Boromir už i třetí šíp, velitel přišel úplně před něj a natáhl tětinu luku. „ne!" volala jsem a přitom vysíleně zabila skřeta po své pravici. Silně mi docházel dech a z dlaně mi tekla červená krev. V mé blízkosti ještě bylo pár skřetů, které jsem ještě přes všechnu slabost musela zabít. Viděla jsem, jak půlčíky odnáší zbytek skřetů, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Najednou jsem zaslechla výstřel. Vyděšeně jsem se podívala směrem k Boromirovi a zjistila, že konečně přiběhl Aragorn a Boromira zachránil. Dorazila jsem předposledního a podívala se na toho za mými zády. Než jsem ho stačila zabít, ho ale probodl šíp. Když skřet padal, kousek za ním stál Derim i s lukem v ruce. Rychle jsem se rozběhla k Boromirovi a klekla si k němu. „Boromire... Bude to dobrý, zachráníme tě" uklidňovala jsem ho. „ne... Je pozdě..." vymlouval se. „já vím že to dokážeš, jen musíš chtít" přemlouvala jsem ho. „ne, Teliss... Postarej se o zbytek Společenstva, a jestli někdy uvidíš Froda, vyřiď mu... Mrzí mne to" požádal. Jen jsem smutně přikývla a hladila ho po vlasech. Za pár vteřin k nám vyčerpaně doběhl Aragorn. Chvíli spolu mluvili, než Boromir už navždy... Odešel. Zklamaně jsem sklopila hlavu a stoupla si. Jednu dlaň jsem si dala na srdce a chvíli nechala své oči zavřené. Když jsem se ohlédla, viděla jsem Legolase, Derima a Gimliho, jak nás soucitně pozorují. „pojď sem..." pronesl Derim a natáhl ke mně ruce. Chvíli jsem se rozhodovala, jestli k němu mám přijít nebo ne, ale nakonec jsem i skrz Legolasův pohled k Derimovi přišla a on mne hned objal. Nevydržela jsem to však dlouho, jelikož mě užíral ten pocit, když jsem se do Legolase vcítila. Pomalu jsem se od Derima odtáhla a koukla na Legolase. Ten nás oba zklíčeně sledoval, až mi to můj pocit ještě zhoršilo. Přišla jsem k němu, ale protože jsem o zhruba deset centimetrů menší, musel trochu sklonit hlavu. Chvíli jsem se ho tím výrazem ptala, jestli ho mohu obejmout, ale jemu se s pohledem na mě smutně zkroutilo obočí. Otočil se ke mně zády a promnul si čelo. Bezmocně jsem vydechla nesnází a objala ho aspoň zezadu. Přitiskla jsem se k jeho zádům a ruce mu tiskla na břicho. Snažila jsem se na něj natisknout tak moc, aby pochopil, že mě to moc mrzí. On se ale pořád neotáčel. Hlavu jsem měla otočenou k Derimovi, ale oči jsem radši měla zavřené. Po chvíli jsme cítila, jakoby se už tak nekrčil a napřímil se. Přitiskla jsem se k němu tedy víc abych mu připomněla, že jsem pořád u něj. Slyšela jsem jen jeho dlouhý a hlasitý výdech, a pak už dál nic. Nakonec jsem to tedy vzdala a odtáhla se od něj. Když nechce, tak nechce... Pomoct jsem mu chtěla ale když o ni nestojí, nemá to cenu dál zkoušet. Koukla jsem trochu níže na trpaslíka a zjistila, že zklesle sleduje našeho padlého přítele. „budou ho vyhlížet z bílé věže... Ale on už se nevrátí" pronesl Aragorn zklamaně a zvedl od něj oči, ze kterých mu po tváři stekla slza. Sklopila jsem hlavu a tiše truchlila.

„musíme plout za nimi a dovést je k hoře Osudu!" zvolal Derim a přitom tlačil loď k vodě. Chtěla jsem mu jít pomoct, ale velel tu pořád Aragorn, který s Derimem nespolupracoval. Derim se k nám ohlédl a pomalu přistoupil blíž. „necháme je jít samotné?" zeptal se a přitom hleděl na Aragorna. „Frodův osud, je teď v jeho rukou" pronesl Aragorn a popošel kousek do lesa. „takže všechno bylo marné... Společenstvo selhalo" usoudil Gimli. Aragorn k nám zase přistoupil a na všechny se podíval. „ne budeme-li si dál věrní..." odvětil Aragorn a zahleděl se na Legolase. „nenecháme Smíška a Pippina na pospas smrti a mučení... Dokud nám zbudou síly. Nechte tu vše, bez čeho se můžeme obejít. Bude to... Hon na skřety" pousmál se Aragorn a zastrčil si za opasek svou dýku. Gimli se na Legolase koukl a zasmál se. „jo!" zvolal nadšeně trpaslíl a rozběhl se za Aragornem. Legolas se rozběhl hnedka za nimi, zatímco Derim mne popadl za ruku. Hned jsem se zasmála a rozběhla se za ním.