Nevydařený Pokus O Lásku

13. Slabá Chvilka

Když jsem tam v dáli viděla ty světla a byla jsem si jistá, že už to není žádná další pomoc, cítila jsem strašné tlačení v břiše. Opřela jsem se o Legolasovo rameno a při tom sledovala blížící se zkázu. „bojíš se?" otázal se a lehce naklonil hlavu aby mi viděl do očí. „ne" řekla jsem sebevědomě a zvedla hlavu. „kecáš" pousmál se. Koukla jsem se mu do očí a párkrát trošku přikývla. „pojď sem..." pošeptal mile a na chvíli si mne rychle přitáhl k tělu. „když budeš mít strach, najdeš si mne, ano? Budu se držet u tebe" usmál se a ještě mě svěže pohladil po rameni. Pak si mne od sebe odtáhl a pousmál se. Jen jsem si bojácně povzdychla a usmála se taky.

Začalo to omylem, pokračovalo to nenávistí. Uruk-hai se se svými žebříky dostali na hradby a elfové si museli vytáhnout své dlouhé meče. Já je prozatím zabíjela jen svýma dvěma dýkama, ale dlouhý meč jsem měla taky schovaný. Kousek ode mne bojoval Derim se svým mečem, a Legolas zase pár kroků daleko, jak slíbil. Nepotřebovala jsem pomoc. Měla jsem plné síly a nějak extra moc jich na mě nešlo. Bylo to sice vyčerpávající, ale až tak moc jsem si na bojování zvykla, že už tu vyčerpanost dovedu přehlížet a sto procentně se věnovat boji. Viděla jsem, že Derim je na tom taky v pohodě. Gimli kousek za Derimem se rozmachoval sekyrou, a u toho bojovně volal. Když mé oči hledali Aragorna, zahlédli ho mezi elfy bojujíc proti skřetům. Když jsem chtěla zkontrolovat posledního, využila jsem chvilky, kdy jsem věděla, že na mě běží skřet ze zadu a rychle se ohlédla. Rychle jsem ho zabodla a zkopla na zem. Chvíli jsem se zahleděla po blonďatém elfovi, až si mne princ všiml taky. Na vteřinu se nevědomky pousmál a rychle zabil dva další uruki, kteří na něj nabíhali.

Trvalo to dlouho. Síly mi pomalu docházeli a já už nevěděla, jestli se mi to jen zdá nebo furt žiju. Tak jako tak mé tělo nezastavovalo a bojovalo dál. „do věže! Rychle! Zpátky do věže!" zaslechla jsem. Mým nohám se to přeložilo jako : pohov. Znaveně jsem padla k zemi a upustila svou dýku. „Teliss! Proboha!" volal někdo. Viděla jsem, jak proti mně běží plno skřetů. Už byli skoro u mě, ale někdo si mě stihl vzít do náruče dřív, než by mě zamordovali. Když už se povolil pohov i mozku, mé výčka ztěžkli a zavedli mě do síně myšlenek. Po chvíli ale jakoby jsem si zase uvědomila, v jaké jsem situaci a tak se můj mozek okamžitě vzpamatoval. Prudce jsem otevřela oči a chtěla se někam rozejít. „ah!" upadla jsem na zem. „Teliss!" okřikl mě Legolasův hlas a opět mě rychle popadl. „au... Au" sténala jsem. „nic se neděje. Mám tě" uklidňoval mě Legolas. „počkej, kam jdeš?" udivila jsem se a rychle se mu koukla přes rameno. „je jich moc. Nezvládneme je" pronesl a radši přidal do kroku. „už je mi dobře, polož mne" pronesla jsem vyděšeně a chtěla jít radši po svých. „ne" odpověděl jednoduše. „proč ne?! Legolasi-" „-protože by to byla zbytečná ztráta času, podívej, už jsme tu" přerušil mne a vešel se mnou do brány. Hned za námi ji lidé zavřeli a tlačili do ní. „Teliss! Jsi v pořádku?" ptal se Derim starostlivě a přiběhl k nám. „jo..." odpověděla jsem a Legolas mne začal tedy pomalu pouštět. Když jsem ucítila tu tíhu v nohách, chvíli jsem se mu ještě držela za krkem. Jak jsem byla odhodlaná stát plnou vahou na vlastních, jsem se ho pustila a rozhlédla se. V tu chvíli do brány praštila další velká rana. „není cesta kudy by se ženy a děti dostaly do bezpečí?" ptal se Aragorn. „není tu cesta?!" zdůraznil, když mu král neodpovídal. „jedna cesta je. Vede do hor. Daleko nedojdou, Skurutů je mnoho!" odpověděl tedy Damling. „pošlete ženám a dětem zprávu ať se vydají k horskému průsmyku a zatarasí vchod!" pobízel ho Aragorn. „tolik umírání. Co zmůžou lidé proti bezohledné nenávisti?" prohodil Theoden. „vyjeď se mnou" napadlo Aragorna. „za smrtí a slávou?" udivil se král. „za Rohan. Za tvůj lid" opravil ho hraničář. „vychází slunce" připomněl Gimli. „ano... Ano... Roh, helma, kladiva, zazní ve žlebu... Ještě naposledy" pronesl Theoden sebevědomě.