Nevydařený Pokus O Lásku

５. Vstoupení Do Morie

Vála tu silná sněhová bouře, až na nás tři se všichni shěhem brodili. Pomalu jsem našlapovala na sníh, ale nedělala jsem pod sebou žádné stopy. Derim šel pomalu za mnou a Legolas před námi. „vzduchem letí zlý hlas!" oznámil Legolas a poslouchal dál. „to je Saruman!" zvolal Gandalf a nad námi se v tu chvíli ulomily kusy kamene. Oba mě hned chytili kolem mého těla a automaticky mě brali s sebou, když se přitiskli k pevné skále. Gandalf stěží vylezl a začal do bouře volat, ať jde hora zase spát. Sarumanova kletba byla ale silnější, a nad námi se opět ulomily další kameny ale i se sněhem. Legolas rychle popadl Gandalfa a schoval ho ke skále. Derim zase pevně chytil mě a přitiskl si mne k sobě. Najednou nám na hlavy dopadla velká zátěž a nás zasypal sníh. Chvíli jsem se probírala, ale nemohla jsem vůbec otevřít oči. „Teliss?!" zavolal někdo, ale nerozeznala jsem z toho zmatku kdo. „Derime, kde je Teliss!?" ptal se dál. „nevím, byla tady!" mluvili. „Teliss!" volali oba. „umřu!" zkusila jsem taky něco zavolat a nejspíš mě slyšeli, protože se pro mě oba hned natáhli. „nemůžeme tu zůstat! Ta zima hobity zabije!" volal Boromir. „ať rozhodne, kdo nese prsten... Frodo?" optal se ho Gandalf, zatímco si mě Derim k sobě tiskl. „půjdeme přes doly!" rozhodl Frodo. „budiž" souhlasil Gandalf nenadšeně.

Přišli jsme až před velké stěny Morie, které působily tak fascinovaně, ale zároveň nebezpečně. Když jsme přišli před krásný vchod, Gandalf začal odříkávat heslo. Poprvé se mu to ale nepovedlo, takže mi trochu vymizela naděje. Když mu to ale nevyšlo ani podruhé a on do ní začal bezmocně tlačit, naděje zmizela úplně. Legolas se podíval dolů, na Pippina, který zase zvedl hlavu k němu. „nic se neděje" pronesl Pippin klidně. Když to Gandalfovi nevyšlo ani po dalším pokusu, Pippin se zeptal : „co budeme dělat?" Gandalf se k němu nemilosrdně otočil „to není tvoje starost, Pelegrine Brale! Vezmu tvou hlavu a roztřískám s ní tyhle kameny!... Pokusím se přijít na otvírací heslo" pronesl Gandalf už vyčerpaně.

Posadila jsem se k jednomu stromu a začala přemýšlet, jestli jsem ten důvod proč se dneska Derim s Legolasem chytli já. Vždyť už se všichni známe jako tři malá koťátka od narození... A někdy se prostě na sebe naštvou, to je normální. Důvod určitě nejsem já... To je nesmysl.

Po chvilce mého znuděného pobrukování si ke mně přisedl Legolas. Hned se na mě mile usmál a opřel se o stejný strom. „jsi unavená?" zeptal se. „celkem... Ne..." zauvažovala jsem. „můžeš spát, tohle nebude na chvíli a až bude čas, vzbudím tě" usmál se. „ne... Nebudeš mě budit..." pronesla jsem už znaveně a opřela se o jeho rameno. Hned jsem se zase vymrštila do sedu a napřímila se. „já ale nechci spát. Mně je fajn" usmála jsem se. „tak jo" pronesl Legolas a zase tedy vstal. Chtěla jsem mu říct, že nemusí chodit, ale tu chvíli, kdy jsem mu to mohla říct, jsem promarnila. Tak jsem si tedy zase znaveně opřela hlavu o strom a sledovala podivně až zelenou vodu.

„spíš?" probral mě z myšlenek Derimův hlas. „ne... Jen se nudím" odpověděla jsem celá bez nálady. „nechceš hrát nějakou slovní hru?" napadlo ho. „Derime... Asi ne, nemám nějak náladu" pousmála jsem se. „to nevadí, já začnu... Neboj, uvidíš, že bude sranda. Tak. Řeknu první věc, která mě napadne" chvilinku se zamyslel a pak luskl. „vchod!" napadlo ho. „teď ty" pobídl mě. „Le-" hned jsem si uvědomila, co jsem automaticky chtěla říct takže jsem se zastavila a začala přemýšlet o jiném slovu začínajícím na Le. „-mbas! Lembas, Lembas!" napadlo mě a hned jsem vydechla úlevou. On mě chvíli podezíravě a dotčeně zároveň pozoroval. „chceš ještě hrát? Nevypadáš nadšeně" usoudila jsem a přisunula se blíže k němu. „ne, ne... Nějak se mi nechce přemýšlet" vymluvil se a opřel se o strom vedle mě. „a to jdeš spát?" udivila jsem se. „možná. Bůh ví, jak dlouho tu ještě budeme jen tak sedět" posmrkl si a natáhl si nohy. Náhle mi voda trochu pohladila špičku boty. „do háje sakra!" zanadávala jsem a přitáhla si nohy k sobě. Vyzula jsem si tu jednu botu, jež byla požehnána a začala na ni dýchat horký vzduch. „takhle to asi jen tak neuschne" zasmál se Derim. „co by jsi v takové situaci dělal ty?" nevrle jsem na něj koukla a on se jen uchechtl. „každý máme jinou schopnost... Ty máš hodně energie... A já? Mně narozdíl od tebe nevadí mokrá bota. Klidně bych v ní chodil" vytahoval se. „jo? Chceš si je vyměnit?" zeptala jsem se pobaveně. „klidně ano. Jen myslím, že ti mé boty budou velké" zasmál se. „oh... Derime... Ty jsi ochoten mi půjčit své boty, abych nezmrzla?" ptala jsem se udiveně. „ano, má paní..." usmál se. „já ti dám paní... Jsem dívka, alias chlap" opravila jsem ho. „babochlap" dodali jsme ve stejnou chvíli a hned se začali tiše smát. „co je k smíchu?" zeptal se náhle Legolas a dřepl si před nás. „Teliss se mi přiznala s jednou věcí..." protahoval Derim a pořád se smál. Legolase lehký úsměv přešel a podíval se chvíli na mě. „s... S jakou věcí?" zeptal se opatrně a podíval se zase na Derima. „že je to chlap" dopověděl Derim a začal se zase dusit smíchy. Legolas se falešně zasmál a vystresovaně se usmívál. Dělala jsem, jakože jsem si toho nevšimla a smála se s nimi. „je to hádanka" zaslechla jsem Froda kousek od nás. „jak se elfsky řekne přítel?" zeptal se Gandalfa. „melön" odpověděl a najednou se velké kamené dveře začali otvírat. Všechny nás smích přešel a postavili jsme se na nohy. Rychle jsem se ale sklonila pro svou botu a nesla ji v ruce. „chceš ji teda půjčit?" zeptal se Derim při chůzi dovnitř. „nene, já půjdu bosky" usmála jsem se. „proč? Máš jedinečnou příležitost" udivil se. „ty by ses do té mojí nevlezl a já nechci nikomu ze Společenstva přidělávat potíže a nepohodlí" vysvětlila jsem. „ach tak" pochopil a začal si Morii prohlížet. „za chvíli, moji elfové, ochutnáte pohostinost od trpaslíků! Ječné pivo, pečené maso od kosti! Tohle je totiž domov bratránka Balina, a oni mu říkají důl! Hah! Důl!" vyprávěl Gimli. „to není důl..." uvědomil si Boromir a rozhlédl se. „to je hrob" pronesl a v tu chvíli jsem si uvědomila, že je tu plno mrtvol. Legolas se rychle rozběhl k jedné kostře a vytáhl z ní šíp. „skřeti!" došlo mu a odhodil ho. Radši jsem si vzala jeden svůj šíp z toulce a tětinou ho natáhla. Hleděla jsem do temna před námi a trochu se bála, co z ní vyskočí. „chodče!" zaslecli jsme najednou Sama, jak volá o pomoc. Legolas rychle vyběhl z Morie a střelil svůj šíp do obří příšery, jenž Froda držela. Derim vystřelil hned po něm ale já jsem spíš přeborník přes dýky, takže jsem vběhla do vody a začala příšeře sekat chapadla. Frodo neustále bezmocně volal o pomoc, což bylo tak motivační, že jsem usekla chapadlo, za které ho držel a Frodo začal padat. „rychle zpátky!" zavolal Gandalf, sotva jsem Froda chytla. Boromir si ho hned převzal a i s Aragornem jsme se začali vodou zase brodit zpátky. „Legolasi! Do jeskyně!" zavolal Boromir, ale Legolas do monstra ještě střelil šíp. Derim rychle popadl dva zbývající půlčíky a hnal je dovnitř. Legolas ještě počkal na mě a jen co jsem kolem něj proběhla mi zatlačil do zad, abych zrychlila. Ještě jsem se ohlédla a zjistila, že se bortí vchod. Chtěla jsem si schovat obličej do dlaní, ale dřív si mě někdo schoval k sobě a otočil mě od vchodu. Jak jsme uslyšeli tu velkou ranu, uvědomila jsem si, že jsme tu uvízli. Osoba si mě od sebe pomalu odtáhla a jen co jsem viděla blond vlasy jsem se podívala jinam a dělala, že to byla samozřejmost. Otočila jsem se a viděla, že za námi stojí Derim. Pozoroval ale ten zapadený vchod, stejně jako všichni ostatní. „už nemáme navybranou. Musíme do dlouhé, temné... Morie" pronesl Gandalf znepokojeně a pomalu se rozešel kupředu.

Opatrně jsme našlapovali na vysoké schody, ale mě zatěžovalo i mé napůl promočené oblečení. Radši jsem se držela blíž Derimovi, který šel vedle mě. Měla jsem tak větší jistotu, že pokud bych zakopla tak mě chytí. Nejsem si jistá, jestli zrovna on by toho byl schopen, jelikož jeho reflexy nejsou nejrychlejší ale myslím, že by mne spadnout nenechal. Nenápadně jsem se na něj koukla a sledovala jeho podezíravý výraz, s pohledem na schody. Zanedlouho ale vycítil, že se na něj dívám, a tak se rovnou i s úsměvem podíval taky. „co na mě tak koukáš?" poškádlil mě. V tu chvíli se Legolas před námi ohlédl a chvíli nás sledoval. „jen... Máš takový vraždící pohled" usmála jsem se. Derim se jen vděčně usmál. „a ty roztomilý" opětoval. Stydlivě jsem se zahyhňala a koukla jinam. Můj pohled ale nečekaně skončil na jiném elfovi v naší skupině, který se však hned zase ohlédl dopředu. Široký úsměv mi během pár vteřin celý vymizel. Nechtěla jsem si ale zatěžovat hlavu takovými kravinami a tak jsem se snažila přemýšlet nad ještě většími blbostmi, jako třeba že tenhle schod je strašně úzký a jsou na něm kamínky.

Jen co jsem se letmo koukla nahoru, jsem zahlédla konečně vrchol schodů. Halelůja. Vyšlapali jsme posledních pár schůdků a já zjistila, že půjdeme zase jakoby po úbočí hory. Bylo to tu ale temné a znepokojivé. Sníh mi sice nevál do tváře, ale za to jsem se bála, co tu v temnotě bude přebývat...
Jen co jsme ušli kousek cesty dopředu, se Gandalf zastavil, díky čemuž se pak muselo zastavit celé Společenstvo. Čaroděj své holi přidal světlo a posvítil dolů do propasti. Hned se mi udělalo zle a radši jsem se přitiskla k Derimovému rameni. Ten mě jen pohladil ale do propasti se díval.

„tady to nepoznávám" pronesl Gandalf, když jsme přišli na rozcestí. Posadila jsem se vedle Aragorna, který kouřil dýmku. „už zase?" udivila jsem se. „pomáhá" odpověděl jednoduše a nabídl mi. „jo? Na stres?" zasmála jsem. On přikývl a očistil svým kusem oblečení špičku dýmky. Opatrně jsem si ji tedy od něj převzala a strčila si to do pusy. Pořádně jsem se nadechla a čekala, co se stane. „teď vydechni" ponaučil mě. Vyndala jsem si ten kousek tedy z pusy a naschvál se otočila čelem k Aragornovi. „ne ne ne!" zděsil se ale já jsem mu kouř foukla do obličeje. On začal trochu kašlat, ale přitom se nevědomky usmíval. „tohle nemůžeš dělat" zakázal mi a dýmku si zase převzal. „můžu... A díky, vážně to pomohlo" poklepala jsem mu na rameno a pomau od něj vstala. Viděla jsem, že Derim a Legolas od sebe stojí dost daleko a protože jsem nechtěla ani jednomu nadržovat, zůstala jsem stát na místě. Čekala jsem, že si budou všímat svého, ale po chvíli se ke mně přeci jen jeden rozešel. „takže ty už i kouříš?" zasmál se Derim. „jo, je to dobrý. Doporučuji vyzkoušet" mrkla jsem na něj. „uvidíme" zasmál se Derim a krátce se podíval na Legolase. Stáli jsme k němu bokem, takže jsem se stihla taky rychle podívat, než protočil očima a přišel k nám taky. „už jsem si říkal, že bys nebyl takové dítě a i když jsme tě teď oba přichytli jak na nás koukáš, tak bys nedělal že jsi nekoukal" zasmál se. Legolas se jen usmál ale pohledem se nám vyhýbal. „proč jsi na nás vůbec koukal?" zeptala jsem se zvědavě a konečně se odhodlala se mu podívat do tváře. On se zase podíval na mě a pomalu se mi začal vpíjet do očí. Najednou ale jakoby si uvědomil co dělá a hned se začal vystresovaně rozmýšlet. „eeeh... Tak mě jen zajímalo, co děláte" usmál se a hned se podíval jinam. „ale já tě i jindy přichytla, jak koukáš" podezírala jsem ho. „ano, já většinou koukám, víš... Mám totiž oči a to je přeci dar" odpověděl. Hned jsem se zasmála a viděla, že on se konečně upřímně usmál. „a! Tudy!" zvolal najednou Gandalf. Zbystřila jsem a rychle je doběhla. Jen co jsem viděla, že začali opět našlapovat na schody, jsem si povzdychla. Naštěstí ale vedli dolů a tak to šlo rychle.