Nevydařený Pokus O Lásku

14. Zbytečné Hádky

Přidali se k nám i dva další koně, na jejichž hřebech seděli král s Damlingem. Jeli jsme delší dobu. Legolas mne pořád objímal a já měla hlavu opřenou bokem na jeho hrudi. Bez jakékoli emoce jsem zírala na Derima a říkala si, co jsem to provedla. Všichni jsme se měli rádi, ale kvůli mé chybě se teď ti dva nesnáší. Bože, kdybych dala Legolasovi šanci, začli bychom si rovnou spolu a Derim by byl celou dobu jen náš kamarád... Ale já jsem tak blbá, že jsem Derimovi rovnou neřekla pravdu. No a ještě to tajím i Legolasovi, který si myslí, že Derima miluju. Vlastně je to tak, jak říkala paní Galadriel. Podívala jsem se na věc s nadhledem a zjistila jsem, že opravdový zájem o mne jeví spíše Legolas... Jakto že mi to nebylo hned jasný?! Bála jsem se, že už to nenapravím. Plánovala jsem to s Legolasem tajit, ale řekla bych spíš, že by to s tímhle přístupem rozhodně prasklo. „Legolasi" oslovila jsem ho tedy zamyšleně. „ano?" optal se a věnoval mi krátký pohled. „já nevím co dělat..." pronesla jsem ztraceně. „jak to myslíš?" zeptal se. „prostě..." očkem jsem koukla na Derima a bála se, že nás uslyší. Legolas pochopil a tak koně trochu zpomalil, aby jel jinde. „no?" pobídl mě. „nevím, jestli to dokážeme ještě tajit. Určitě něco tuší a věřím, že ani ty nechceš, aby mu to ublížilo" vysvětlila jsem. „zkus to s ním nějak milosrdně ukončit" poradil mi. „ale jak bys mu tohle řekl milosrdně?" udivila jsem se. „třeba mu řekni, že ho pořád miluješ, ale nemůžete spolu být kvůli tomu, že se bojíš aby tím neskončilo vaše přátelství" navrhl Legolas. „ale prd. Jaký by to asi bylo, kdybych mu to řekla a pak bych začla chodit s tebou? Ten by naše přátelství nahned ukončil" vytkla jsem mu. „to je pravda" usoudil přemýšlivě a při tom se díval před sebe. Pořád jsem se ho nepouštěla a pevně se ho držela.

Když jsme dojeli do Železného pasu, chtěla jsem se už otočit k výhledu na okolí, ne na něčí hruď. Posledních pár chvil jsem se tak moc ohlížela, že už mě to teď bolelo. „Vítejte přátelé, v Železném Pasu!" zvolal najednou ten raubířský hlas. Přes všechnu bolest jsem se ohlédla a viděla je tam klidně sedět. „Smíšku, Pippine!" zvolala jsem hned nadšeně a opřela se o Legolasovo rameno, abych mohla z koně seskočit. „Teliss!" zavolali zároveň a já slyšela jak čvachtli do vody. Jen co jsem se na koni postavila, jsem si zase sedla, ale tentokrát bokem, abych z koně mohla klidně seskočit. Když jsem viděla, že oba běží naproti mně, hned se mi rozbušilo srdce radostí. Sice už nás dělilo jen pár metrů, ale i přes to jsem se k nim taky rozběhla. Když mi byli na dosah, bylo mi teď úplně jedno, že se nacházíme ve vodě. Klekla jsem si k nim a oba je láskyplně objala zároveň. „i vy jedni moji lumpové!" zasmála jsem se a přitulila si je k sobě víc. „chyběla jsi nám! Vy všichni!" prohlásil Smělmír a s pohledem na ostatní se odtáhl. Pippin se u mě ale ještě chvíli držel. Když se i on odtáhl, věnoval mi svůj nejroztomilejší zlobivý úsměv. Postavila jsem se zase na nohy a zjistila, že jsem celkem durch mokrá. Všimla jsem si, že se Legolas usmívá jako sluníčko. Hned mi to opět zvedlo náladu, a já se rozešla k Aragornovi. „Pippine!" zavolala jsem. On hned slušně přiběhl, a já ho chytla pod pažemi. „podej mi ho" řekl tiše Aragorn. Zvedla jsem Pippina do vzduchu a podala ho Aragornovi. Ten ho jen přidržel, abych chvíli ulevila rukám, ale Pippin se za Aragorna už stejně posadil sám. Pak jsem přišla k Eomerovi a zavolala Smíška. Taky jsem ho vysadila na koně a přišla k Arodovi. „Teliss?" oslovil mě Derim. „ano?" optala jsem se. „když už se nechceš tulit se svým KAMARÁDEM" zdůraznil a podíval se na Legolase. „mohla bys jet zase se mnou" dodal a usmál se. Krátce jsem koukla na Legolase, kterému už zase nebylo do skoku. Nechtěla jsem ale, aby Derim začal něco tušit, aniž bychom se s Legolasem dohodli, jak to bude dál. Souhlasila jsem tedy, a odstoupila od bílého koně, na kterém posedával můj princ. Přišla jsem k tmavě hnědému koni, a s úsměvem se posadila za Derima. Zase zasunul své nohy do třmenů a spokojeně vydechl. „chtěl bych s tebou pak mluvit, zlato" prohodil. „to chápu, ale není o čem. Byla to normální věc, i kdybych s tebou nechodila, tak bych ho klidně objala" usoudila jsem. „vypadalo to ale hodně jinak, a tak by bylo lepší, kdybychom si přeci jen pak někde v soukromí popovídali" rozhodl. „ale-" „-ne, Teliss! Jestli chceš abych ti věřil, neodmlouvej mi, protože to pak vypadá že něco tajíš!" nařknul mě. „Derime, tohle je nevěra" přiložil se i Legolas. „a určitě v tom máš prsty i ty, co? To tys ji donutil?" vyjel na něj. „proboha k čemu?" udivil se. „aby s tebou byla" vysvětlil otráveně. „proč bych to dělal? Jestli se mnou chtěla být, tak jsem jí v tom nebránil" hájil se Legolas. „no, jasně. Všechno sváděj na ni! Chudinka moje..." pronesl Derim a pomalu se rozjel za ostatními. „moje" zabručel si tiše Legolas. „co?" optal se Derim. „vyčisti si uši, Derime" odfrkl Legolas. „jsi snad elf, ne? Máš slyšet, i když se v dalekém lese něco šustne" dodal Legolas. „na mě nekoukej, já slyším dobře. Podívej se spíš na sebe. Když tak dobře slyšíš, proč mě neposloucháš, když jsem ti dost jasně říkal, ať se od Teliss držíš dál, co?" vyjel na něj. „Derime, prosím..." žádala jsem tiše. „a jsi snad můj pán, abych tě poslouchal? Je snad Teliss tvoje, aby sis ji přivlastňoval? Chce snad Teliss být jen s tebou? Ne, ne, a ne!" zvolal Legolas. „tady nejsme v žádném království ani jeden. Jsme si rovni, tak nedělej, že jsi nějaký nadřízený" odfrkl Derim. „prosím, pánové!" napomenul je Gandalf a pootočil svého koně bokem k nám. Legolas s Derimem k němu dojeli a Gandalf je jen chvíli sledoval. „nechte těch hloupých řečí, když nenecháte mluvit tu nejhlavnější osobu, díky které tato konverzace vůbec vznikla" Gandalf po mně hodil očkem. „omlouváme se, nemělo se to stát" pronesl Legolas. „taky se omlouvám" přiznal Derim. „hlavu vzhůru, jedno správné řešení je na každý problém" pousmál se Gandalf. „a v tomhle případě je to co, Gandalfe?" zeptala jsem se. „to už vám neporadím. Vědět to musíte jen vy, ve vašich srdcích. Nejspíš jen mohu říct, že to nebude snadné" vysvětlil a i se svým Stínovlasem se otočil opět ke Stromovousovi.

Bylo tvrzení proti tvrzení, až nakonec zlý čaroděj ubodán Grímou padá z vysoké věže, rovnou na ostnaté kolo.

Cesta do Edorasu proběhla hladce. Asi proto, že nikdo z nás tří neprohodil ani slovo.
Jen co jsme dorazili jsem se bála, že si mě Derim opravdu někam odvede a tam mě bude vyspovídávat. Neumím mu lhát. A pokud budu muset, nevydržím to příliš dlouho. Je to odemne tak ubohé... A vůbec! Proč mu kecám přímo do očí?! Derim slezl z koně a pak se podíval na mě. S úsměvem jsem se mu opřela o ramena a skočila mu do náruče. On mě s úsměvem chytil a položil mě na zem. „promluvíme si tedy?" zvážněl. „je to nutné? Opravdu ti k tomu nemám co říct. Všechno, co bys mohl považovat za podvádění jsem ti vysvětlila. Už je ale jen na tobě, jestli ti vadí i taková kravina, že obejmu svého nejlepšího kamaráda" ironicky jsem se usmála a poupravila koňi sedlo. „ty víš, že strašně žárlím! Nemohla bys to aspoň tolerovat?" sice svůj hlas mírnil, ale i tak šlo poznat že není zrovna v nejlepší náladě. „to sice chápu, ale nemůžeš po mně chtít, abych se s ním snad úplně přestala vídat, ne? Plus jsme spolu ve Společenstvu takže ano, budu s ním holt trávit nějaký ten čas!" taky jsem zvýšila hlas, aby si nemyslel, že si na mě může takhle dovolovat. „takhle to ale vůbec nemyslím! Prostě s ním nedělej žádné ty milostné scénky, je to tak těžké? Na to máš přeci mě!" už to vypadalo, že se snad začne plazit. „milostné scénky? Derime přeskočilo ti už? Obejmutí a nějaká romantická láska je něco úplně jiného!" řvala jsem nevěřícně. „kdyby tě nějak nedonutil nebo neobalamutil, nikdy by ses k němu takhle dlouho netiskla... Ještě k tomu, když jsi se mnou ve vztahu!" nařknul mě. „tak hele... Na Legolase to laskavě vůbec nesváděj! Tohle je moje bída, kterou jsem si sama napekla! On se celou dobu držel stranou, copak na to už nevzpomínáš? A jen já jsem se ho snažila vrátit do našeho původního vztahu! Víš vůbec jak dlouho mi to trvalo? Nevíš... A teď to mám jako zase zničit?!" řvala jsem po něm. „jestli ti na mně aspoň trochu záleží, tak toho nech" pronesl už klidně. „čeho?!" ptala jsem se vyděšeně. „moc dobře to víš. Celou dobu se o tom bavíme, co asi tak můžu myslet?!" zase trochu zvýšil hlas. „to se s ním mám přestat úplně bavit nebo co?!" ironicky jsem se usmívala a přitom sledovala, jak jeho oči sem tam koukli za mě. „děláš teď ze sebe úplně blbou naschvál, nebo taková opravdu jsi?" zeptal se ošklivě. „toleruji to, že se hádáte, ale takhle jí nenadávej. Bylo to zbabělsky nechutné" náhle se zpoza mě vynořil Legolas a sežehával Derima pohledem. „když už jsi takový ptáček a odposloucháváš nás, mohl bys se mnou aspoň souhlasit. Nebo ty snad taky nevíš, co mám na mysli?" zasmál se. „neví to ani jeden z nás, jelikož asi nepoznáš, co to milostné scénky jsou" Legolas se ironicky pousmál a dál ho sledoval. „takže pán si toho ani není vědom, aha... Pěkný" Derim zatleskal a trochu od nás ucouvl. Podívala jsem se doleva, a i v tu samou chvíli se Legolas podíval doprava. Pak naše pohledy opět spočinuli na Derimovi, který si nás měřil pohledem. „byl by z vás hezký pár" usmál se. „to už jsi říkal" připomněl mu Legolas s úsměvem. Derim ho jen nenávistně propálil pohledem. „hoši..." najednou se mi hrozně přitížilo, protože mi hlavou proběhli všechny naše společné vzpomínky. Třeba to, jak jsme spolu všichni tři spali v Roklince, nebo každodenní běhy po Lesní Říši, či dokonce naše zdlouhavé povídání až do noci. Do očí se mi navalily slzy a mé nohy opustila síla. Přiložila jsem si dlaně na oči a párkrát zavzlykala. „Teliss, copak je?" ptal se hned Legolas a podepřel mě. „zlato, jsi v pořádku?" staral se Derim a položil mi svou dlaň na rameno. „proč nemůžeme být přátelé tak, jako dřív?" zeptala jsem se bezmocně se stékající slzou. Legolas s Derimem se na sebe podívali, a v jejich tvářích šlo vidět všechno, co jsem potřebovala... Soucit, uvědomení, zamyšlení, lítost. Jakoby jim došlo, že jsme vyměnili bezchybnou přátelskou lásku, za časté slovní boje a podvod.