Nevydařený Pokus O Lásku

29. Pohádka

Donesl mě až ke kraji své postele, kam mě posadil. „počkej! A co ty knihy!" zvolala jsem a vstala. On se jen ohlédl ke svým poličkám ale já už k nim běžela. „takže copak tu máme. Malý hrdina. Cesta do nebe... Cesta do nebe?" vzala jsem knihu a udiveně se k němu ohlédla. „ty chceš umřít?" udivila jsem se. „ne! Je to jen název, ale tohle jsem ani nečetl!" zasmál se. „jen aby. Budu si tě hlídat" pronesla jsem a otočila se zase k poličkám. On se mezitím roztáhl na své posteli a díval se na strop. „jak vylézt na strom?" dočetla jsem se. „to mám ještě z dětství" pronesl. „aha. Malý ale hbitý? Co máš s těma malýma hrdinama vžyť ty ho nemáš malýho" udivila jsem se a prohlížela si jeho knihy. „proboha jsou to jen názvy!" zasmál se a posadil se. „jo? Kdybych toho tvýho temnýho rytíře neviděla, řekla bych si, že ho máš malýho a těmahle knížkama se utěšuješ" zamyslela jsem se. „ale prosímtě. I kdybys mě neznala, tak by sis rozhodně neřekla, že ho mám malýho" odvětil. „no po prozkoumání tvým poliček rozhodně jo" ujistila jsem ho. „ty zlobidlo pojď sem ke mně" zasmál se. Rychle jsem se k němu rozběhla, a on už rozpínal ruce, ale před postelí jsem se zastavila a rozběhla se zase zpátky. „nee!" zvolal Legolas a rozvalil se po posteli. „počkej beru nějakou knihu" pronesla jsem a vzala nějakou náhodou. Pak jsem k němu vesele přicupytala a on se tedy opět posadil na kolena. Opatrně jsem si k němu přisedla a ukázala mu knihu, ani nevím jakou. On se prvně usmíval na mě, ale pak jeho pohled spočinul na knize. Jen co dočetl název, zavřel oči a tiše se zasmál. „Teliss, jsi si jistá, že chceš číst tuhle knihu?" zeptal se. Udiveně jsem si ji tedy otočila k sobě, protože mě ani v hloubi duše nenapadlo, že by tam mohl mít nějaké úchylárny. Jen co už jsem viděla ten náhledový obrázek, jsem vytřeštila oči a knihu daleko zahodila. Legolas se hned začal smát, až skoro nešel slyšet. „a ten tvůj roztomilý pohled přitom, jak jsi chtěla abych ti to přečetl" umíral smíchy. „jak jsem měla vědět že to bude taková kniha" smála jsem se. „kdy jsi přišla o zrak?" ptal se se smíchem. „ale notak! Říkal jsi, ať jdu k tobě ale já chtěla pohadkud" udělala jsem psí oči. „pohadkud chtěla Teliss? jo?" usmíval se. Jen jsem s úsměvem přikývla a přisunula se blíž. „dobře... Přečtu ti pohádku o..." natáhl se pro knihu, kterou jsem odhodila. „lekcí líbání a pohlavním styku" zasmál se a knihu otevřel. Hned vytřeštil oči a podíval se do strany. „co co?!" vyhrkla jsem a sedla si vedle něj, abych na to viděla. Byl tam dost konkrétně nakreslený pohlavní styk a u toho přesný popis, jak co funguje. „oh" zasmála jsem se. „mám to číst?" zeptal se a podíval se doboku, aby mi viděl do očí. Párkrát jsem přikývla a opřela se o jeho rameno. „ehm ehm. Naše tělo má toho dost co nabídnout. Třeba jako zvláštní a příjemný pocit, zvaný orgasmus" četl. Hned jsem se zasmála a obmotala své ruce kolem jeho ramene. „u obou pohlaví k němu dojdeme jinak. U mužů je nutno-" na chvíli se odmlčel, a četl si to v duchu. „ne. To číst nebudu" rozhodl po chvilce a silně zaklapl knihu. „achjo... A můžu se aspoň podívat?" vyzvídala jsem. On mi knihu jen podal a přitom na mě neutrálně koukal. Zase jsem ji otevřela, ale na jiné stránce, protože tam byla přes celou stránu nakreslena mužská chlouba. „ne" rychle jsem ji zaklapla a vstala z postele. Vrátila jsem mu do poličky tu úchylnou knihu a hledala jinou. Tentokrát jsem se dívala i na názvy. „tak co? Už je celkem pozdě, pravý pohádky čas!" připomněl a já se hned koukla z okna. Opravdu byla už celkem tma a tak jsem se opět otočila k poličkám. „no jo" snažila jsem se najít nějakou normální. „ah! Kde se ukrývají bubáci ve tmě!" zvolala jsem a vzala ji. Přišla jsem k němu do postele a hupsla si za ním. On už ležel čelem ke mně a opíral se o loket. Doplazila jsem se k němu a podala mu knihu. On si ji rychle prolistoval a pak se na mě podíval. „nebudeš se pak bát?" varoval mě s lehkým úsměvem. „e e" zavrtěla jsem hlavou a přisunula se k němu blíž. „tak dobře" souhlasil a otevřel knihu na první stránce.

Když uběhla nejmíň hodina co příjemně četl, začala jsem se opravdu trochu bát, protože tu byla pořád větší a větší tma. „když Relin přišel na rozcestí dvou chodeb, vybral si tu napravo. Podlaha pod ním křupala, a on měl s každým nádechem pocit, že ho někdo sleduje. Když přišel k dřevěným dveřím, nezbývalo mu nic jiného, než je otevřít. Nechtěl. Po tom, co se v tomhle děsivém a starém domě stalo, ho už ale nemělo co překvapit. Chytl tedy na kliku a rychle je otevřel. Před ním se zhouplo mrtvé tělo na provaze a spadlo na zem. Hned tak hlasitě vykřikl, že se to ozvalo celým domem. Hned ze zadu na něj naběhl velký a silný muž, a svalil ho na mrtvolu. Začal mu dýchat na krk, ale neslézal z něj. Relin se chtěl ohlédnout aby viděl, kdo na něm leží, jenže neměl odvahu. Když z něj ale neslézal, řekl si, že to nebude tak hrozné. Pomalu a vyklepaně se tedy otočil, a v tu chvíli ho málem chytla mrtvice. Na něm totiž ležel silný muž, bez oka, místo zubů tesáky a druhé oko bílé. Nejhorší ale bylo, že jejich obličeje se až nosy dotýkali. Jen co se ale Relin ohlédl, monstrum neváhalo a ukouslo mu půlku tváře. Pak nahlas zařvalo a až překvapivě rychle uteklo pryč z místnoti. Relin zůstal ležet na mrtvole, zraněný tak moc, až mu z tváře stříkala krev. To přilákalo další nestvůry z domu, a tak Relin měl jen jedinou možnost jak přežít. Utéct" četl Legolas a otočil stránku. „z hlubin temnoty se z místnosti vynořili dvě svítící oči, které Relina krvelačně hipnotizovali. S výkřikem se zvedl ze země, a jeho šat byl od mrtvoli, na které ležel, zcela krvavý. Vyběhl z místnosti jako střela a utíkal tak rychle, jak mu jen nohy stačily. 'vidím tě' zazněl mu v hlavě hrubý mužský hlas, a poté hlasité ženské zapištění. Relin si až s výkřikem zakryl uši ale pořád běžel. Hledal východ kde jen mohl. Bez rozmyšlení nad následky otevíral všemožné dveře a doufal, že najde cestu ven. Náhle doběhl do tmavé uličky, na jejímž konci stála malá holčička. Tiše si zpívala a s sebou vláčela hlavu svého otce. Relin chtěl utéct, nanejmíň se nějak pohnout, ale nemohl. Jakoby ho ta holčička omámila, i když si ho nevšímala. Najednou se ale zastavila, a svůj pohled přenesla na Relina. I když jí nešlo vidět do tváře, Relin věděl, že se dívá na něj. Dlouho se nic nedělo, ani jeden se nehýbal. Jen ztrnule stáli. Náhle malá dívka začala hlasitě a děsivě pištět. Z jejích noh se stali černé obláčky a ona se plnou rychlostí rozletěla k Relinovi. Během vteřiny byla u něj. U toho pořád pištěla, ale nakonec jím jen proletěla. Relin hned začal zběsile dýchat, a ještě jednou se podíval do dlouhé chodby, kde předtím stála malá holčička. Místo ní tam teď ale stálo velké a mohutné zvíře, podobné medvědovi. Hledělo na Relina hladovým pohledem a jeho oči až do ruda svítili. Velké zvíře škrtlo nohou, a k Relinovi se rychle rozběhlo. Když bylo blíž, Relin zpozoroval, že zvíře žádné oči nemá, jen měl podivně nasvícené důlky. Krvelačně k němu běžel a přitom dělal zuřivé zvuky. Relinovi nohy se opět daly do pohybu a on začal rychle utíkat. Nakonec vběhl do jiné místnosti a tam se zavřel. Zběsile dýchal a ani se neopovážil otevírat. Náhle ale velké zvíře začalo svou hlavou mlátit o dveře. Relin už nevěděl, co dělat, tak jen přišel ke stolku a svým jedním okem uviděl popsaný papír. Z posledních sil ho vzal a začal ho zkoumat. 'holčička, dcera svého milovaného otce. Jednoho dne jí otec nechtěl vysadit na jejího ochočeného medvěda a tak ho v noci zavedla k jezírku, kde ho zabila a následně mu usekla hlavu. Jeho tělo je nyní v místnosti 8B' předčítal Relin. '8B? Tam jsem přeci byl, tam mi... To něco ukouslo půl obličeje' uvědomil si Relin a zase se podíval na papír. 'pověsila ho za nohy a nechala z něj kapat krev. Milovala pocit, když otce zabíjela, a tak se rozhodla vraždit dál. Jako další na řadě byl Urnus Deev-' Relin se zasekl a chvíli bezmocně hleděl na papír. Hned se zase vzchopil a začal číst. 'toho zastřelila, když se jí na cestě zeptal, zda je v pořádku.' dočetl Relin. 'jeho mrtvé tělo, které sebou stále škubalo, pohodila pod jejího pověšeného otce' Relin papír bezmocně zahodil a začal brečet. 'takže tahle holka může za smrt mého otce?!' plakal Relin a nevnímal to neustálé bušení na dveře. Náhle nad sebou zaslechl, jakoby něco křuplo. Když se ale nahoru automaticky podíval, uviděl nesmírně hubenou bestii s převráceným krkem, zírajíc přímo na Relina. Jen co se ale podíval nahoru, na něj bestie skočila a zaživa mu utrhla ruku od těla-" „-Legolasi!" zvolala jsem a přitulila se k němu. „Bojíš se už?" zeptal se a jednou rukou mě objal za zády, protože v druhé držel knihu. „ne, nebojím" řekla jsem odhodlaně a koukla mu do tváře. „takže mám číst?" nabídl. Dlouze jsem zaváhala, ale nakonec jsem zavrtěla hlavou a přitiskla se k jeho hrudi. On knihu tedy zavřel, položil ji bokem a oběma rukama mě pořádně objal. „měla jsi říct, že ses bála" pronesl mi do vlasů a krátce mě do nich políbil. „ale to až teď" odpověděla jsem. „dobře" pohladil mě po zádech a tiskl si mě k sobě. Po celém pokoji už byla tma, a já se teď jen bála od Legolase zvednout hlavu a podívat se po místnosti. Bezmocně jsem tedy zakňučela a přitulila se k němu pevněji. „ty jsi trdýlko. Já říkal, že se budeš bát" zasmál se a zase mi dal pusu do vlasů. „ale... Ahjo" pronesla jsem a nechtěla ani otevřít oči. „budeš tu?" zeptala jsem se. „nikam nepůjdu, zlatíčko" uklidnil mě. „já neotevřu oči" informovala jsem ho po chvíli. „jakto?" udivil se. „bojim..." přiznala jsem. „ah, pupiku" trochu si mě od sebe odtáhl, díky čemuž jsem ty oči otevřít musela. Našteloval si mě jinak, a to tak, že se posadil a mě si přitiskl ke své hrudi. Obmotal se svýma rukama moje tělo a pomalu mě hladil po rameni. „chceš povědět pěknou pohádku?" nabídl s úsměvem. „ne! Nikam nechoď! Ani se mnou" odmítala jsem. „neboj, nikam nepůjdu" uklidil mě. „no... Tak pak asi jo" povolila jsem. „žila byla jedna překrásná dívka, se svým blízkým kamarádem. Ti dva ale měli i třetího tupouna-" „-to je o nás?" přerušila jsem ho. „ššš" dal si prst na ústa a já tedy zmlkla. „ti tři spolu byli pořád. Nevydrželi ani den bez sebe. Časem, až všichni tři rostli, se začali dva z nich hodně sbližovat. Jinak řečeno, jejich kamarádství bylo tak zvaně s výhodami. Ten třetí kamarád si našel svoji přítelkyni, což znamenalo, že by ti dva mohli být spolu. Vyznali si lásku, ale dál předstírali, že jsou jen kamarádi. Jednoho dne, ji už zcela dospělý kamarád požádá o ruku. Kamarádka řekne 'ochoch, jistě že si tě vezmu!' a dále bude velká svatba-" „-ne, já chci spíš soukromou, aby tam byli opravdu jen ti nejbližší" opravila jsem ho. „dobrá. Byla soukromá svatba, a muž s dívkou si slíbili, že spolu budou navěky věků. Své slovo dodrželi, a opravdu si po pár letech udělali i malé děťátko. Jejich kamarád jim to jen přál, a se svou přítelkyní se nakonec taky oženil. Bývalí dva kamarádi, nyní provdaní milenci se opravdu nikdy nerozdělili, a spasili spolu zbytek nekonečného života" dovyprávěl Legolas. „Legi... To bylo krásný" usmála jsem se na něj a podívala se nahoru. „tak věz, že to tak bude" usmál se a dal mi krátkou pusu na čumáček. „to rozhodně" mrkla jsem na něj a pořád se usmívala. „broučku můj... Tolik tě miluju" pronesl zničehonic a přitiskl se ke mně ještě víc. „pupišku můj malinký, já tebe víc" usmála jsem se a otočila se k němu čelem. Pořád jsem u něj byla úplně přitisklá až na to, že jsem měla odtáhlý obličej, abych mu viděla do tváře. „to teda ne. Já tebe miluju víc" protestoval. „ale prd. O tom se ani není třeba hádat. Je jasný, že já tě miluju mnohem víc" pronesla jsem. „to určitě. Já tě miluju tak moc, že bych klidně skočil z okna" odvětil. „no jasně" zasmála jsem se. Legolas se na mě tázavě podíval a odtáhl se odemne. Hned jsem zaječela a chtěla ho chytit, ale on se rozešel k oknu. „Legolasi!" volala jsem, protože jsme se neuvěřitelně bála, že mě něco chytne zezadu. On ale přistoupil k oknu a jednu nohu dal ven. Pak si tam sedl, jakoby chtěl skočit. „proboha zbláznil ses?! Lásko prosím!" volala jsem, protože jsem už neměla šanci ho doběhnout než by skočil. Musela jsem ho tedy zadržet slovně. „věřím ti, Legolasi, věřím! Neskákej mi lásko! Prosím pojď ke mně!" volala jsem a přitom rychle slézala z postele. On ale v okně pořád seděl. Rychle jsem k němu přiběhla a jen co jsem ho vzala za ruku, se mi náramně ulevilo, protože teď už bych ho skočit nenechala.