Nevydařený Pokus O Lásku

32. Vlčí Rodina

Tmavý vlk se ani na vteřinu nepodíval jinam. Jeho ostrý pohled propaloval pouze mne. Rozhodla jsem se mu to aspoň oplatit. Vytřeštila jsem oči a začala na něj zírat. Zprva to vypadalo, že ho to akorát víc rozzuřilo, ale já se nesměla nechat podat. Abych zvýšila dojem, že jsem tu šéfem já, jsem se narovnala a přestala couvat. Vycenila jsem zuby, a naopak udělala jeden krok k němu. Vlk odemne okamžitě ucouvl, a začal zuřivěji vrčet. Sebrala jsem všechnu svou odvahu, protože to momentálně byla jediná cesta, jak se zachránit. Udělala jsem pár dalších kroků směrem k němu, a přitom dělala zvuky jako medvěd... Tedy aspoň jsem se snažila. Když začal až kňučet, věděla jsem, že mám vyhráno. Přidala jsem na dojmu a udělala dva rychlé kroky k němu. Myslela jsem si, že ho tím zaženu, ale on mě naopak rafl do ramene. Bolestně jsem zařvala a kopla do něj. Když mě chtěl znovu kousnout, rychle jsem ze země vzala tvrdý kamen a silně ho po něm švihla. On zakňučel, ale chtěl po mmě opět vystartovat. Náhle mi něco napovědělo, ať se kouknu nahoru. Využiala jsem volné vteřiny a koukla tam. Uviděla jsem i docela ostrou a dlouhou větev. Když hlava pochopila, co dělám, všechna sílá se mi okamžitě vpustila do noch. Zrovna v tu chvíli, kdy mě chtěl vlk opět zakousnout, jsem se vymrštila vysoko nad zem, a utrhla tu ostrou větev. Jen co jsem dopadla na zem, odemne vlk odskočil, ale já neváhala ani vteřinu a se vší silou ho ostrým klackem škrábla od oka až po čumák. On hlasitě zakňučel a začal se plazit pryč. Náhle zpoza pár stromů vyběhli jiní, menší vlci a přiběhli k tomu velkému, zraněnému. Hned jsem vystrašeně ucouvla, ale oni si chvíli všímali jen toho velkého. Chtěla jsem se tajně vypařit, ale když si mě jeden z nich všiml, jednou štěkl. Ostatní se na mě podívali a rozešli se ke mně blíž. Nemohla jsem si pokazit autoritu, tak jsem jen zůstala stát a ukázala jim na oči ten klacek. Oni se zastavili zhruba ve stejné lajně a všichni se postavili do stejné polohy, protahujícího se psa, až na to, že jednu tlapu skrčili a sklonili hlavy. Zprva jsem si myslela, že jsem nějaká královna kterou uctívají, ale hned po tom jsem se vrátila do reality. Začala jsem přemýšlet, co jiného by to mohlo znamenat. Nic mne však nenapadalo. Možná tak, že dělají jógu, aby mohli rychle zaútočit a nekřupli jim přitom kosti. Přišla jsem k nim o fous blíž, a oni se hned intenzivněji protáhli. Podívala jsem se vpřed na toho mohutného zraněného vlka, který se však hned zvedl a odběhl pryč. „hele... Vy mi jdete ublížit? Či čo dilatě?" uchechtla jsem se. Jeden ze třech se na mě lítostně podíval, a pak se postavil, když v tom se něco šustlo. Všichni zbystřili, a dva se tam hned rozběhli. Ten jeden zbývající se postavil vedle mne, na mou pravou stranu. Možná mi začalo tak opravdu docházet, že jsem jejich paní, i když tedy nevím, jakou zásluhou. Po pár minutách, kdy jsem se bála jen pohnout, přiběhli ostatní vlci. Jeden z nich v tlamě nesl lišku. „ale to ne! Proč jste ji zabili?!" vyděsila jsem se. Ten jeden vlk s liškou ke mně opatrně přistoupil, a položil ji předemne. Pak zase ucouvl, a stoupl si vedle toho druhého. Ten třetí po mé pravici se postavil vedle nich, a všichni na mě upřeli zraky. Když jsem nevěděla, co dělat, prostřední vlk udělal dva kroky ke mně a čumákem pošťouchl do lišky. Pak se zase vrátil mezi ostatní. „ne... Tohle jíst nebudu, ale děkuji vám za ochotu" usmála jsem se a zvedla mrtvou lišku do rukou. Následně jsem ji hodila mezi ně, což pro ně znamenalo povolení se do ní pustit. Hned ji se svými řevy začli trhat a ládovat se jejím masem. Posadila jsem se kus vedle nich, a sledovala, jak hodují.

Někdy k večeru, když už každý z nich okusoval poslední kosti, jsem ležela na zádech, a přes husté větve sledovala vrcholek stromů. Hvězdy tu zdola vidět opravdu nejsou, jen jsem i podle pocitu, že jsem tu pár set hodin poznala, že bude noc. Chtěla jsem už zavřít oči, protože jsem pocítila tíhu ve výčkách. Obrátila jsem se tedy na bok, čelem ke smečce. Ti se na mě neutrálně podívali, tedy až na jednoho, ten už spal. Byl to taky ten samý, který mi přinesl mrtvou lyšku až pod nos. Poznala jsem to i bez přemýšlení, protože všichni tři měli jiné barvy. Ten, který je mi nejblíže a ještě pořád dojídá kost, je celý šedý, jen bříško a hruď má bílou. Barvu očí měl až překvapivě mile modrou, až do bíla. Jeho oči mi připomněli Aragorna. Taky tak něžný, a přitom nebezpečný jako ostře nabroušený meč. Byl to vlastně ten, který tu se mnou zůstal, když ostatní běželi pro kořist. Druhý, z těch tří asi největší, měl barvu hnědou, až do oranžova, s kousky chlupů úplně jiné barvy. Oči měl zelené a plné nebezpečí. No a ten třetí, který klidně odpočíval v klubíčku, byl hodně tmavě šedý, řekla bych, že spíše černý, jen na hrudi měl jemně světlejší chlupy. Tak moc mě zajímala jeho barva očí... Začala jsem se tedy vrtět, aby aspoň jedním očkem zkontroloval, co se děje. Když podemnou zakřupala větev, hned vymrštil hlavu a hleděl na mě. Jeho oči byli tmavě modré a chladné, plné chuti po vraždě. „oo... Jen klid" usmála jsem se a pomalu vstala. Všichni tři mě zbystřeně sledovali, ale pořád polehávali. Přišla jsem k tomu, jenž mi byl nejblíže, což byl ten do bíla. Dřepla jsem si k němu, a chtěla ho začít ňuchňat, protože vypadal tak neškodně a jeho srst byla tak huňatá. Hned poté mi došlo, že je to vlastně vlk. Opatrně jsem mu tedy podala svou ruku, aby ji očichal. Když tak učinil, pomalu jsem se přemístila na jeho srst. Když jsem se ho dotkla, lehce sebou ucukl. „jen klid, ššš... Neublížím ti" usmála jsem se a začala ho mile hladit. On mě přitom jen pozoroval. „vymyslíme vám jména? Co vy na to?" napadlo mě najednou a podívala se i na ostatní. „dobře... Ty, jenž mi připomínáš Aragorna bys měl mít také podobné jméno, viď že ano?" usmála jsem se na něj a znovu ho pohladila. „budeš tedy Armur" rozhodla jsem. „Armure! Armure!" zvolala jsem na něj a začala ho zase hladit, aby pochopil, že je to jeho jméno. Armur se rozvalil na záda, díky čemuž jsem poznala, že se mu hlazení líbí. „dobře" usmála jsem se a přemístila se k tomu oranžovému. Taky jsem mu dala očuchat dlaň, a on mi ji dokonce jednou olízl. „dobře? Ty zelenoočko, jsi zase podobný mně. Nebudu ti ale dávat stejné jméno" rozhodla jsem, a začala proto přemýšlet, jak pojmenuju sebe ve vlčí podobě. „nevím, ale na T bys začínat mohl.. Co třeba Tibor" usmála jsem se. Vlk přestal nahlas dýchat, zavřel pusu, a naklonil hlavu. Hned jsem se nahlas zasmála a poplácala ho po kožuchu. „neboj! Žádnej Tibor!" smála jsem se. „počkej jsi vůbec kluk?" udivila jsem se. „na Armurovi poznám, že je to kluk, ten mi tak připadá, chapeš, instinkt, ale ty se mi nezdáš" přemýšlela jsem, jak to zjistit. Neznala jsem je ale tak dobře, abych si dovolila jo nadzvednout a podívat se. Když jsem se ale podívala na Armurův zadek, viděla jsem dvoje kulky, a to i když ležel. Koukla jsem tedy na toho předemnou, který ale kulky měl taky. „jo takhle. Fajn. Můj instinkt zklamal" povzdychla jsem si. „dobře, tak co třeba Tarus" usmála jsem se a pohladila ho. Vypadalo to, že vlk neprotestoval, takže jsem ho ještě pohladila, a vstala. „takže ty jsi Armur" ukázala jsem na světle šedého. „a ty Tarus" řekla jsem si. „dobře, teď jde na řadu ten nejděsivější" polkla jsem, a přisedla k němu. Vadilo mi víc než u ostatních, že mě pořád sledoval, protože měl oči plné touhy po zakousnutí. Chtěla jsem ho nechat mne očichat, ale on stále sledoval jen mne. „a mohu tě aspoň pohladit?" zeptala jsem se opatrně a chtěla se dotknout jeho srsti. Když jsem si všimla, že cení zuby, rychle jsem se radši vzdálila. Armur s Tarusem začali vrčet a postavili se. Rychle jsem se na ně podívala, ale díky bohu nesledovali mě, ale toho černého. Ten se naježil a postavil se. Také začal vrčet, ale od ostatních couval. „jen klid..." pronesla jsem a pomalinku se rozešla k tomu bez jména. Nepoklekla jsem před ním, protože by to vypadalo, že pro něj mám slabost a on je v nadvládě. Začala jsem potichu mumlat elfské slova, kterým by měl rozumět. „quildë, Díma" (klid, Díma) řekla jsem automaticky. „Díma" (čte se : Dýma) uvědomila jsem si. „pěkné jméno" usmála jsem se. Díma si mezitím sedl čelem ke mně a pozoroval mne. Klekla jsem si před něj, a nastavila ruku. „nildor?" (přátelé?) mrkla jsem na něj. On se chvíli díval na mou ruku, ale poté svou tlapou trochu naznačil, že souhlasí. „manë" (dobrý) vstala jsem od nich, a odešla si opět lehnout ke stromu.
Otočila jsem se hlavou k nim, a ještě je chvíli sledovala.
Jen co ale mé výčla začli opět těžknout, jsem uslyšela zvuk. Ten ale neudělal ani jeden z nás. Vlci hned zbystřili a Armur zase přišel blíž ke mně. Tarus s Dímem zůstali na místech, ale vrčeli na něco ve tmě. Rychle jsem se tedy postavila a stoupla si za Armura. Neměla jsem u sebe sice své zbraně, ale tři vlci by měli zdá se stačit. Záleží ale na tom, co to je. Náhle zpoza stromu vylezl ten onen elf. „auta, Legolas" (jdi pryč, Legolasi) pronesla jsem zatím klidně, ale naschvál elfsky, aby vlci poznali, že ho tu nechci. On tu ale pořád stál. „heca!" (zmiz!) zařvala jsem. „hauta! Ma tánalyë?!" (přestaň! Co děláš?!) zvolal opětovaně. Když na něj vlci začali varovněji vrčet, přestalo se mu to líbit a vytáhl si luk. Zamířil na Taruse, ale stihla jsem ho dřív kopnout do břicha, a svalit ho na zem. „maca so..." (zabij ho...) pronesla jsem tiše a pohlédla na Díma. Rychle jsem se k Legolasovi otočila zády. Díma nahlas zavrčel a rozběhl se k elfovi. „laü! Teliss!" zvolal ještě Legolas naposled, než ho Díma párkrát prokousl. Nemohla jsem se ani ohlédnout, protože jsem už neslyšela žádný řev. Hleděla jsem na zem, ale nešlo přemýšlet absolutně nad ničím. Když si jeden z vlků pčikl, automaticky jsem se rozhodla se otočit. Když jsem tam prince viděla ležet mrtvého, s rýchlými výdechy jsem otevřela oči.
Hned jsem se posadila do sedu, a chytla si na hruď. Ospalí vlci zvedli hlavy, a sledovali, co budu dělat. Rychle jsem se ohlédla na místo, kde měl princ ležet, ale nikdo tam díky bohu nebyl. Hlasitě jsem si oddychla, a znovu si položila hlavu do listí. „to nic, nic se neděje... Jen sen" uklidnila jsem je. Po chvilce klidných výdechů, ke mně přišel Armur. Otočila jsem k němu hlavu, a on si ke mně zrovna lehl. Ne však úplně blízko, ale dosáhnout jsem na něj mohla. I tak jsem neměla sílu, tak jsem se radši převrátila na druhý bok. „sss au" zasyčela jsem a posadila se. Na rameni jsem stále měla ten kousanec od toho jejich velitele. Byl celkem velký, ale hlavně nevypadal dobře. Když jsem se podívala na vlky, Díma ke mně zrovna přicházel. Párkrát mi čichl k ráně, a třikrát mi ji olízl. „hanta, Díma" (díky, Díma) on si mi lehl k nohám, a ještě mě chvíli hlídal. Utrhla jsem si kus ze své tuniky, a aspoň nějak si ránu obvázala. Díky Dímovi to sice štípalo víc, ale věřím, že to neudělal jen tak. Do třetice ke mně přišel i Tarus, a jen si v poklidu lehl za mě. Pomalu jsem se tedy položila, a znovu zavřela oči únavou.