Nevydařený Pokus O Lásku

34. Rozloučení

Když jsme s Derimem a vlky šli po točitých schodech dolů, měla jsem v sobě pořádný strach. „tak je jen nech před branami!" navrhl Derim. „to by něco provedli, aby se ke mně dostali" vytkla jsem. „tak jim řekni, aby se vrátili ke svému pánovi" napadlo ho. „to by asi nemělo smysl, myslím, že by se začli tak akorát klanět" zamyslela jsem se. „Teliss ale nemůžeš jít před jejich minulého vůdce a nechat se jím zabít!" rozmlouval mi. „nenechám se jím zabít! Jen mi ublíží a já pak budu dělat, že se vzdávám" vysvětlila jsem. „to nevýjde, je to divoká krev... Zabije tě" varoval mě Derim, když jsme přišli k branám. „nezabije" usmála jsem se. On jen vydechl a sklopil hlavu. „a!" zvolal hned. „no" zasmála jsem se. „tak s nimi měj nějaký zvuk, díky kterému budou vědět, že mají přijít, jinak si mohou dělat co chtějí" napadlo ho. Chvíli jsem nad tím opravdu musela i zauvažovat, ale to by asi taky nešlo. „vlci žijí ve smečce, která má vždy vůdce. Ne že za velitelem příjdou jednou za čas" pronesla jsem. „ale možná..." napadlo mě. Otočila jsem se k vlkům, a klekla si k Dímovi. „Díma... Jsi novým vůdcem smečky, budeš je vést dál... Postarej se o ně, ano, Díma?" usmála jsem se. Díma na chvíli zavřel oči, a pak se s nimi podíval na mne. Otočil se ke mne ocasem a ňufl na Armura. Všichni tři se pomalu rozešli pryč, ale Armur se ještě na chvíli ohlédl. Když si toho Tarus všiml, taky se zastavil, díky čemuž se ohlédl i Díma. Armur začal výt, a poté hned i ostatní. Jen jsem jim s úsměvem zamávala, ale zdálo se mi, že mi naznačovali, že se nevidíme naposled. Brala jsem na vědomí, že příjdou, pokud je zavolám. Podívala jsem se na Derima, který se zase s úsměvem podíval na mě. „udělala jsi dobře. Vlci do království nepatří" usmál se Derim a dovedl mne zpátky dovnitř. „to ne" souhlasila jsem. „no, jdu najít Legolase" rozhodl Derim a rozešel se pryč. „tak jo" odpověděla jsem a šla si po svém. „no pojď, kam jdeš?" udivil se Derim po chvíli. „co?" nechápala jsem. „no jdeme! Pojď!" pobízel mě s úsměvem a rozešel se za mnou. „copak ses zbláznil? Ty si jdi ale mě do toho netahej" nesouhlasila jsem. „ale notak Teliss. Takovou dobu jsme přátelé, to se teď budete druhému vyhýbat?" udivil se s úsměvem a přitom mě začal táhnout svým směrem. „Derime nic nechápeš. Není to tak, jak si myslíš, je to mnohem složitější. Navíc, napamatuješ? Doslova mě vyhodil z Lesní Říše! Nechce mě ani vidět, čemuž se nedivím-" „ale já jo. Nejen že jsi skvělá elfka ale hlavně že by ON, se chtěl vyhýbat TOBĚ, tak tomu nevěřím" zasmál se. „to mi na něj nesedí. Vy dva máte nedořešený spory" dodal. „jsou vyřešený! Tečka! On nechce vidět mě, a já už vůbec nechci vidět jeho! Lhal mi přímo do očí a dělal si z toho srandu! Ať se stydí" odfrkla jsem si. „počkej, o co tu teď jde?" zeptal se Derim udiveně a přestal mě tahat. „ále" mávla jsem rukou a rozešla se pryč. Bohužel přímo v tom směru, kterým jsem se otočila, opodál stál onen princ a bavil se s léčitelem. „zatroleně" pronesla jsem a otočila se zpátky k Derimovi. „a jdeme" rozhodl a začal mě tahat k princi. „sakra Derime! Týjo jak já tě nenávidím!" zanadávala jsem. „taky tě mám rád" mrkl na mě a usmál se. Nevědomky jsem se pousmála taky, ale to už jsme byli jen metr od cíle. „co tu děláš? A kde máš vlky?" zeptal se Legolas s nezájmem. „poslala jsem je pryč. Snad jsi teď spokojený" ironicky jsem se usmála. On si mě jen rychle změřil pohledem a naštvaně se podíval jinam. „co takhle objetí?" nabízel Derim a začal nás k sobě tahat. „hahaaa, zapomeň. Tenhle zrádce je poslední, kdo by si zasloužil objetí a nějakou lásku" vyvlékla jsem se Derimovi a kousek odstoupila. „můžeš mi říct, co jsem ti udělal tak hrozného, že jsi na mě taková?" zeptal se Legolas celkem dotčeně. „řekl jsi věci, které jsi nemyslel vážně a já jim uvěřila. Byla jsem šťastná, a tys nabíral na síle, až tě to najednou přestalo bavit" řekla jsem to nekonkrétně, aby to Derim nepochopil. Legolas to ale musel pochopit určitě. „jak můžeš vědět, že jsem to nemyslel vážně?" zeptal se pořád klidně a neustále se snažil navazovat oční kontakt. Já mu ale nesměla zase podlehnout, takže jsem koukala do chodby. „protože ses tak zachoval. S porovnáním jak bych to od tebe čekala já, nebo jak bych se sama zachovala, bych řekla, že jsi to celou dobu jen hrál" pronesla jsem. „mohu to napravit?" zeptal se s pohledem do země. Hned mi ale zase došlo, že to chce spravit jen kvůli tomu, aby mě měl opět na háku a mohl si se mnou pohrávat. „hele Legolasi, jdi mi z očí" pronesla jsem tiše a krátce se na něj podívala. Rozešla jsem se pryč, směrem k mému pokoji.