Nevydařený Pokus O Lásku

27. První Spojení

Když jsme vyšli na dlouhou a zelenou zahradu, Legolas si vyhlédl jedno tajuplné a zarostlé místečko někde pod stromy. „oo" fascinovaně jsem se ho pustila a hned vešla dovnitř. Bylo to tu až nečekaně moc útulné a já se tu cítila tak příjemně. Voněl tu překrásný a svěží vzduch stromů. Legolas se posadil na takový kámen, vedle kterého byl hned další. Sedla jsem si tedy vedle něj a on se ke mně otočil celým tělem. Mile jsem se usmála a otočila se k němu taky. On mě vzal za ruce a jen se na mě usmíval. „tomu Derimovi jsi ale nakládala pěkný argumenty" pochválil mě. „překonala jsem se... A díky bohu to zabralo" ulevila jsem si. „víš... Není ti to ale divné?" zeptal se najednou. „co jako" udivila jsem se. „přece mu musí být jasné, že se máme trochu jinak rádi. Myslíš, že nám opravdu věří?" zeptal se provinile. „když to tak vezmeš... Vždycky jsem se k tobě chovala úplně stejně jak teď. Dávala jsem ti pusy, objímala tě, říkala ti 'lásko' a ruznými přezdívkami... Sice to všechno bylo z toho kamarádského hlediska, ale i tak to teď pro Derima může vyznít stejně jako jindy, takže myslím, že je to věruhodné" zamyslela jsem se. „ale zas na druhou stranu... Teď máme přeci jen jinačí vztah než předtím" došlo mi. „třeba bychom to takhle mohli dělat pořád. Budeme mu akorát říkat pravdu. Však co se změní, když to bude tak, jak říkáme Derimovi? Nic" napadlo mě. „no tak dobře, a jak se vezmeme a budeme mít děti, řekneme mu, že si nahrazujeme rodinu?" zeptal se s ironickým úsměvem. Jen jsem svěsila hlavu. „nějakou dobu to takhle můžeme dělat, ale ne navěky" dodal ještě.
„počkej a... Ty si mě chceš vzít?" udivila jsem se najednou s jemným úsměvem a zvedla hlavu. Podíval se mi do očí a nespouštěl ze mě zrak. „jednou určitě ano" usmál se. „takže si myslíš, že jsem ta pravá?" ptala jsem se nadšeně. „to rozhodně ano" souhlasil hned s milým úsměvem. Samým štěstím jsem se zaradovala a přitiskla se k jeho tělu. Tak pevně jsem ho mačkala, až se ke mně opětavě hodně silně přitiskl. „já si tě chtěl vždycky vzít" přiznal a víc mě zmáčknul. „já o tom přemýšlela v dětství, ale to jsem chtěla jen ze srandy" zasmála jsem se a pomalu jsem se odtáhla. „počkej... Vzpomínáš na to, jak jsi za mnou jako malá běhala a volala 'vezmi si mě!', ale já byl tak malý na to, abych chtěl a tak jsem jen od tebe zdrhal a křičel?" vzpomněl si s úsměvem. „um... Ono se to fakt stalo?! Já myslela, že se mi to jenom zdálo!" zčervenala jsem. „a jakto že si to vůbec pamatuješ?" zasmála jsem se. „pamatuju si taky to, jak jsem jednou usnul na trávě, ty jsi přišla, a doslova mě pohřbila zaživa!" zasmál se. „ne ee! To jsem fakt udělala?" divila jsem se s úsměvem. Legolas jen začal se smíchem přikyvovat. „a víš co si zase pamatuju já? Třeba to, jak jsem tě protože ty jsi ty svoje culíčky nosil už jako malý, učesala, ale protože jsi měl jednou mokré vlasy, pak sis udělal culíčky a poté jsi nechal na mně, abych tě načesala, rozpustila jsem ti je a vypadal jsi jako hastroš!" smála jsem se. „to nee" smál se Legolas. „a taky to... Počkej... To bylo ale dost... Ehm... Takový podivný" uvědomila jsem si. „nevadí, povídej" Legolas poslouchal a napjatě mě sledoval. „um... Protože jsme byli ještě malí, seděli jsme na malinkých koních, kteří už ale byli dospělí, jen moc nevyrostli... A... Emm..." bylo mi to strašně blbý říkat. „počkej já asi vím" uvědomil si Legolas. Jen jsem na něj koukla, a on si to jakoby hned uvědomil. „ty myslíš to, jak jsme na nich seděli, a můj najednou vyskočil na tu tvou zezadu, a začali se pářit?" typl Legolas. Jen jsem se smíchem začala přikyvovat. „ajajaj! Tak to je vzpomínka" smál se Legolas. „a pamatujem si ji oba" dodala jsem. „zrovna tuhle, což z nás činí..." udělal dramatickou pauzu. „úchyláky" řekli jsme najednou. Oba jsme se hned začali tak hlasitě smát, až jsme se jen popadali za břicho. „ahh... Měli jsme krásné dětství" uvědomila jsem si s úsměvem. „to tedy jo. A taky bláznivý" usmál se Legolas. „ale... Vzpomínáš na to, jak na mne byl otec zlý už když jsem byla malá holčička?" uvědomila jsem si najednou. Legolas jen souticně přikývl a pořád mě držel za obě ruce. „jednou... Ne..." když jsem si na to vzpomněla, hned se mi přitížilo. „co se stalo?" ptal se Legolas opatrně. „to, jak mne nalákal na lesní jahody u jezírka, kde mne..." ani jsem to nemohla doříct, protože jsem se do té situace, kdy jsem se zaprvé hrozně lekla a zadruhé se nemohla nadechnout, vcítila. Legolas hned pochopil, o čem mluvím, a tak si mě k sobě jen opatrně přitáhl a přitiskl si mne ke své hrudi. „to už máš ale za sebou, a nic takového tě znovu nečeká" uklidnil mě mile. „ale co když jo? Co když se mne někdy zase pokusí zabít?" ptala jsem se vyděšeně a tiskla se k němu. „nedal bych tě" řekl tiše a políbil mne do vlasů. „a kdybys tu zrovna nebyl?" zeptala jsem se opatrně. „nemyslím, že by tvůj otec zrovna v tu chvíli zasáhl" dál si mne k sobě tiskl a neplánoval mě pouštět. Přesedla jsem si na jeho stehno a jednu ruku obmotala kolem jeho krku. Vesele jsem se na něj usmála a cítila se jako královna. „nejdeme do pokoje?" zeptala jsem se po chvilce, protože mě nesmírně vzrušovalo, když s tím kolenem, na kterém jsem seděla, třepal. „dobře" usmál se a postavil se. Jen jsem ho vzala za ruku a vedla ho za sebou.