Nevydařený Pokus O Lásku

22. Bolavá Ruka

Ještě chvíli jsem jen ležela ale to hlavně proto, že jsem byla naprosto unavená, abych vstala. Absolutně se mi nechtělo, což oba asi po chvilce pochopili. „mám ti pomoct?" zasmál se Legolas. „asi... Nevim" dýchala jsem. „můžeš si odpočinout" usmál se Derim. „jo? A nechystá se něco?" zapřemýšlela jsem se. „zatím ne" usmál se Legolas a Derim mne obešel z druhé strany. Oba mi pomohli se aspoň posadit. „zvládneš chodit, ne?" zeptal se Derim. „jo to jo" usmála jsem se. Oni mi tedy pomohli se postavit i na nohy, ale chvíli mě přidržovali.

Dovedli mě až do nějakého pokoje, kde v rohu postávala postel. „jee" hned jsem se do ní zamilovala. Přiběhla jsem k ní a lehla si na zdravý bok. Byla tak měkká, až jsem se chtěla hned propadnout spánku. Oni se jen usmáli a pomalu odcházeli. „kam jako jdete?" udivila jsem se. „musíme jít. Máme poradu" odpověděl Derim. „ne, prosím..." požádala jsem. Legolas se jen usmál a přišel blíž ke mně. Už jsem si myslela, že tu se mnou opravdu zůstane, ale on si jen klekl k posteli a usmíval se na mě. „chceš, abych pak přišel?" zeptal se mile. Hned se mi v břiše udělali motýlci, a já hned se širokým úsměvem přikývla. „tak jo" usmál se a zase vstal. Derim na něj čekal u dveří, a jen se na mě pak usmál. Zavřeli za sebou, a já se začala propadat hromadným myšlenkám.

Když jsem se v noci jen tak probudila, myslela jsem si, že už tu bude. Jen co jsem ale otočila hlavu vedle sebe, pořád tam nikdo neležel. „hej" pronesla jsem a namáhavě si sedla. Okamžitě mě přešla veškerá únava, a já odhodlaně vstala. Otevřela jsem dveře a rozhlédla se. Na ulicích nikdo nebyl, protože se rozhléhala hluboká noc. „a kde je mám jako hledat?" udivila jsem se. Nakonec jsem usoudila, že nejspíš pořád budou tam nahoře, kde by měl sídlit král. Nyní ale žádný král Minas-Tirith nevládl, a tak jsem se rozešla nahoru s domněním, že tam budou něco řešit. Když jsem vyšlapala schody nahoru, vyskytl se mi krásný pohled na bílý strom. Byl tak krásný, když se kolem něj rozléhala tma. Přišla jsem tedy k velké bráně a chtěla vstoupit. Zadrželi mne ale strážníci. „otevřete?" usmála jsem se. „měla byste si odpočinout" prohlásil muž bez pohledu na mě. „ne, spala jsem dost. Už nepotřebuji. Pusťte mne, prosím" požádala jsem slušně. Druhý strážník tedy přistoupil k bráně a začal ji pomalu otvírat. Pootevřel ji ale jen trochu, a jen co jsem vešla, ji za mnou zase zavřel. Když jsem je viděla u trůnu, náramně se mi ulevilo. „silou zbraní... Nemůžeme zvítězit" varoval Eomer. „my určitě ne... Upoutáme-li však Sauronovo vojsko, dáme Frodovi větší šanci... Bude slepý ke všemu ostatnímu co se pohybuje" pronesl Aragorn. „odlákáme ho" souhlasil Legolas. „to je jistá smrt. Nepatrná naděje na úspěch... Tak na co čekáme?" zvolal hrdinsky Gimli, posedávajíc na trůnu. „Sauron prohlédle že je to past. Nespolkne vnadidlo" varoval ho Gandalf tiše. „já myslím, že ano" zaslechla jsem tiše Aragorna. Přišla jsem snad akorát, protože jsem slyšela to nejpodstatnější. „Teliss, neměla by jsi odpočívat, mladá dámo?" Gandalf na mne obrátil svůj zrak. „už nejsem unavená, Gandalfe. Vyspala jsem se dostatečně" odpověděla jsem. „budeš mít také na odpočinek dost času" dodal Gandalf a pomalu mne obešel. Hned jsem se usmála, ale když jsem viděla Legolasův a Derimův zklamaný pohled, hned mi došlo, co to mohlo znamenat. „počkat... Jak to myslíte?" zavolala jsem ještě na mizejícího Gandalfa. „připravte koně, chystáme se k odjezdu" prohlásil Gandalf směrem k Eomerovi. Došlo mi tedy, že mi Gandalf už neodpoví. Přiběhla jsem k Derimovi a Legolasovi a s falešným úsměvem na ně koukala. „eeh... Nemyslel tím doufám, že s vámi nepojedu, že ne?" potřebovala jsem slyšet jasné : „ne, neboj, pojedeš. Budeme s tebou, abys měla jistotu, že ti neodjedeme. Znamenalo to jen to, že si máš odpočinout! V klidu!" obávala jsem se ale, že tohle asi neřeknou. „Gandalf měl ale pravdu... S tou rukou bys nám byla jen na zátěž" pronesl Derim. „co?! Nebyla! Vždyť můžu bojovat sama, o mě si rozhodně nemusíte dělat žádné starosti! Určitě to zvládnu!" přemlouvala jsem je. „stejně tam nikdo nepřežije" pousmál se Derim. „no právě! Přece vás nepošlu na smrt samotné!" chtěla jsem, aby si konečně uvědomili, že takhle to prostě neexistuje. „ne... Zůstaň tady" pronesl Derim a pousmál se. Hned jsem obrátila zrak na Legolase, ale moje naděje pomalu zhasínala, protože jsem věděla, že kdyby byl proti, už by dávno něco řekl. „Legolasi? Co ty?" zeptala jsem se opatrně. „souhlasím s Derimem..." odpověděl opatrně. „a dost. Já vás stejně poslouchat nemusím. Sám jsi to říkal, Legolasi. Za svůj život se rozhoduju sama!" obrátila jsem jeho slova proti jemu. „ale tohle není jako v Helmově Žlebu, kde ti nic nebylo! A pokud si nevzpomínáš, stejně jsi tam upadla! A co teprve tady? Jsi zraněná, Teliss. Nemůžeme to riskovat" vysvětlil. „ale notak... Když mi osud připraví smrt, tak to nechte být. V klidu" rozešla jsem se zase pryč, tentokrát plná sebevědomí, protože mě opravdu nikdo nemohl donutit, abych tu zůstala. „copak nevidíš, že to je pro tvé dobro?!" zavolal Derim. „a co je dobrého na tom, že mi někde umřete v boji a já zůstanu sama?! Budu v depresích, bez absolutní nálady k životu, a zabiju se sama! Zatímco teď bych v klidu zemřela po vašem boku!" snažila jsem se, aby to pochopili. „ale my vůbec nemusíme zemřít! Proč myslíš na to nejhorší? Třeba přežijeme, vrátíme se, a všichni budou v pořádku! Zatímco kdyby jsi tam jela s námi a nedej bože by se ti něco vážného stalo, upadli bychom do depresí my dva!" prohlásil Legolas. „prostě to nechte být... Jedu s vámi a osud si nějak poradí" už jsem se natvrdo rozešla pryč, abych neschytala další povzbudivé věcičky. „Teliss..." oslovil mne jen tiše Legolas, ale já už byla téměř v trapu.