To the end | Dreamnotfound

Ninety nine

„Sedni" Tubbo ukázal na svůj amatérsky postavený gauč a sám mě obešel dál do svého domu. Já ho poslechnul a sedl jsem si na kraj, abych zabral co nejmíň místa a čekal jsem, až se vrátí. „Máš to už studený, chceš to ohřát?!" zavolal na mě a já se otočil, abych zjistil, že se na mě stejně nedívá. No, to mu teda odpovím. Podíval se na mě, když jsem mu nic neodpověděl a nervózně se usmál, když mu to došlo. „Chceš to ohřát?" zeptal se znovu a já pokrčil rameny. Otráveně se po mě hodil pohledem a já se na něj jen nevinně usmál.

Nakonec se rozhodl, že mi kakao znovu ohřeje a když mi ho předával, trochu jsme se nedohodli a omylem mi to cáklo na kalhoty. Já to ale ignoroval. Alespoň to nebyla voda...

Tubbo si sedl vedle mě, v tureckém sedu a sledoval, jak upíjím ze svého hrnku. Kývnul jsem na něj v očekávání, že něco řekne. „Pomůžeš mi těžit? Já jsem chtěl zkusit jeden redstonový projekt, ale nemám redstone" měl jsem vůbec na výběr? Nemohl jsem mluvit, takže jsem mu max mohl zakroutil hlavou, ale jak ho znám, stejnak by na to nebral ohled. „Díky, boo" nad jeho strašně nevinným úsměvem jsem protočil očima a jen si povzdechnul.

Už teda na sobě nenechávám experimentovat. Tubbo bude jednou moje smrt.

„Co když se rozbrečíš? Spálíš se?" nad jeho otázkou jsem zvedl oči od svého pití a sledoval ho, přičemž on zvedl ruce v obranu. „No co, zajímá mě to" zakroutil jsem na něj hlavou a otočil jsem se od něj, aby se na mě nedíval. On do mě lehce strčil, abych to nerozlil a já ze sebe vydal nějaké zavrčení. „Spálíš se?" zeptal se znovu a já jen přikývl.

„Brečel jsi?" nad touhle otázkou jsem se zamračil a podíval se na něj. Co to je za otázku? Fakt si myslí, že jsem ani jednou nebrečel za celou tu dobu? „Já dost často" přiznal se jako první a já se chtěl uchechnout, ale znělo to spíš jako písknutí psí hračky. No to bylo nepříjemné. Ruku jsem zvednul ke svému krku a Tubbo se mi začal nahlas smát, čímž rozbil tuhle tmavší atmosféru.

Já se mohl jen usmát a on skoro přepadl do předu. Já si teď přál dvojnásobně, aby mohl slyšet, jak jsem se mu v hlavě právě vysmál. „Pfttt, okay, jsem v pohodě" odhrnul si vlasy zbytečně moc na bok a vymotal se ze svého sedu, aby se zvedl. „Rychle to dopij, ať to můžu odnýst" nastavil ruku a já to ve vteřině dopil a hrnek mu předal. Jako poděkování jsem mu jen naznačil pusou. Ještě mi stihl rozcuchat vlasy, protože věděl, že mu na to nebudu moct nijak protestovat a akorát jsem mu stihl odstrčil ruku a vrátit si vlasy do původní polohy. Chvíli jsem ho propaloval pohledem, než se vrátil a naznačil, ať se zvednu.

„Moment, jak to, že máš lepší věci než já?" postěžoval si Tubbo vedle mě a smutně se podíval na svůj diamantový krumpáč. Já se nezvučně uchechl a pohodil jsem s netheritovým krumpáčem a Tubbo si odfrkl. Pomaleji rozbíjel bloky o kousek dál, než jsem byl já a stejně tak jsem rozbíjel i bloky mezi námi, abychom na sebe mohli vidět. „Hmm" zamručel jsem, abych upoutal jeho pozornost a on se na chvíli zastavil. Prstem jsem ukázal před sebe a zazubil se, na což on vykoukl zpoza rohu, co jsem nestihl rozbít. „Oh," oba dva jsme koukali na ore diamantu a já do něj strčil. No jo, jsem prostě hlavní charakter.

„Jo, můžu si to vzít vlastně? Ty máš všeho dost a já jsem tu doslova s polovičně železným brněním--” protočil jsem očima nad jeho stěžováním a vyměnil si s ním místa, na což se na mě usmál a poslal mi vzdušnou pusu. Já jsem předstíral, že jsem neviditelné srdíčko vzal a zmačkal a nemohl jsem si odpustit uchechtnutí, když vypadal naprosto zničeně. Kupodivu teď to jako smích už znělo. Huh, asi se to zlepšuje.

„Tubᵇᵒ” zkusil jsem vyslovit jeho jméno, ale hlas mi to neustál. On to slyšel, čemž jsem se divil, a zvedl ke mně pohled. Odkašlal jsem si a zkusil znovu mluvit. „Jestli něco chceš, napiš to” navrhl, abych si zbytečně nenamáhal hlasivky a já se kousl do rtu. Rozhodně to dávalo smysl, ale já už chtěl mluvit. Tohle mě nebavilo. „Tubbo” tentokrát se mi povedlo promluvit bez přeskočení do šeptu. „Asi sᵉ ᵗᵒ ˡᵉᵖší” i přes to, že můj hlas musel znít naprosto otřesně, Tubbo mi věnoval úsměv, který jsem mu automaticky oplatil. „Konečně nebudu muset držet konverzaci jen já” přehnaně dramaticky si oddechl a dokopal zbytek diamantů.

„ᴶᵉ ᵗᵒ ᵗᵛᵒʲᵉ ᵛᶦⁿᵃ” šeptem jsem se zasmál. On mi na to nijak neodpověděl a alespoň mi dal polovinu diamantů, což bylo moc hezké.