To the end | Dreamnotfound

Fourty

Dream mě neposlouchal. Rozhovor s Quackitym ho docela smetl a bylo na něm poznat, že nad něčím přemýšlí a jeho hlava znovu klesla dolů, k jeho nohám.

Měl štěstí, že mě celou dobu držel za ruku, protože by dozajista do něčeho narazil. Ale naštěstí jsem se vyhnul všem problémům o které by mohl Dream zakopnout nebo něco a pokusil se po cestách navigovat k mému domu.

Můj dům...

Můj... domov?

Měl bych tomu tak říkat, ale rozhodně jsem se jako doma necítil.

„Dreamie," použil jsem přezdívku a šel chvíli bokem, abych se mohl podívat, jestli mě vnímá.

Nope, nevnímá.

Jasně.

Povzdechl jsem si a zničeho nic zastavil. Přesně, jak jsem očekával, nevšiml si toho a narazil do mého boku. „Ah-- p-promiň" zakoktal se a hlavu sklonil ještě níž.

„Co se děje?" zeptal jsem se starostlivě a trochu jsem se skrčil, abych se dostal do jeho zorného pole, což jsem stejně moc nemusel. Výškový rozdíl mezi námi byl docela výrazný.

Ale nejsem malej...

„Je to kvůli Quackitymu?" pokračoval jsem, když mi neodpovídal. On se jen nervózně začal pohupovat a pokrčil rameny.

„Dreame, no tak, mluv se mnou" opět jsem zvedl ruku k jeho obličej a tentokrát mi neuhnul. Zvedl jsem jeho hlavu a marně jsem se mu snažil podívat do očích.

„Já-- a-asi to je jen...pocit...že-že jsem sám?" zformuloval to víc jako otázku než oznamovací větu a na vteřinu si prsty strčil pod masku. Já mu ruku hned ale vytáhl. „K-krom Nicka nemám-nemam nikoho. Všichni mě tu nesnáší a nejraději by mě viděli mrtvého a-a-a já-- jen proto, že m-mám jiný názor, než L'manburg. Přesně proto-proto...a-a Sapnap teď má Karla a Quackityho. A Ka-Karl se mě bojí a Quack-- t-to jsi viděl. A-a..." ke konci začal čím dál víc mrmlat, že jsem mu sotva rozuměl.

Jeho hlas se třásl a já poznal, že byl kousek od toho, aby se rozbrečel.

Tiše posmrknul a já pustil jeho ruce, abych si ho mohl přitáhnout do objetí. Tohle byla taky evidentně poslední kapka, protože mě hned objal kolem ramen zpátky a snažil se v sobě udržet vzlyky.

„Má-máš mě, Dreame”