To the end | Dreamnotfound

Nineteen

„To nevadí, i tak jsi nám moc pomohl, díky" Dream poděkoval a Wilbur se usmál. „Ne-není za co. Já-já už půjdu-- papa" jak nejrychleji mohl ukončil rozhovor a s ovcí odešel dalšími dveřmi.

Community house bylo pěkně divné místo.

Milióny crafting benches a čtyři dveře.

„Moc nám Wil nepomohl" povzdechl si Dream a otevřel svůj inventář. „No, alespoň máme a biomy míň" uchechtl jsem se. On nezareagoval a všechnu modrou dal do chesty.

„Mhmm...můžeme zkusit nether cestování" na to jsem přikývl a vlezl si do vedlejší postele.

Dávalo to smysl.

Nether cestování je nejrychlejší, pokud i tady platí, že jeden block tam je osm v Overworld.

Spíš mě ale zajímá, jaké to je v Netheru...

„Co-co když Technoblade nebude nic vědět?" zeptal jsem se nervózně a Dream se přetočil čelem ke mně. „Musí...Technoblade je-- Technoblade. Musí něco vědět" snažil se mě ujistit, ale fakt mu to moc nešlo.

Spíš to znělo, jako by se snažil uklidnit i sebe.

„Kdo to vůbec je ten Technoblade?" naklonil jsem hlavu na stranu a Dream vydal nějaké nejasné zamručení. „Uvidíš, až ho poznáš" zase pan tajemný?

Můžu se něco dozvědět?

„Ugghh, štveš mě, Dreame" postěžoval jsem si zoufale a Dream se začal smát. „Promiň, Georgie" píchl mě do boku a já si rychle odsedl.

Zlechtat se teda nenechám.

„Jsi lechtivý?" jeho nadšení v hlase nešlo přeslechnout, ani kdybych se snažil. Zvedl se do sedu a posunul se ke mně.

Tak to ne...

„No nevím, ty jsi?" provokativně jsem na něj mrkl a zaujmul podobnou pozici. „Ne..." jeho odpověď opravdu moc přesvědčivě nezněla.

Mojí reakcí a svojí vlastní odpovědí se zdál dost nejistý a toho jsem využil jako první.

Rychle jsem k němu přiskočil a začal ho lehtat.

On se kroutil jako žížala a snažil se mě od sebe odstrčit. Částečně se mu to povedlo, jelikož vždycky ze sebe sundal jednu moji ruku, ale až moc se smál na to, aby mě teď přepral.

Marně se pokusil utéct, což jen způsobilo to, že jsme oba přepadli dozadu. „N-ne...u-už-už dost" docela jsem pochyboval, kvůli jeho smíchu, že může dýchat.

Nakonec jsem ho tedy nechal, aby se fakt neudusil a chytil jsem mu ruce, kdyby náhodou mi to chtěl vrátit.

Zhluboka dýchal a otočil hlavu na stranu, čímž mu maska sjela na bok.

A já konečně něco mohl vidět.

Zářivě se usmíval jako sluníčko.

Bohužel výhled mi dlouho nevydržel, protože se otočil zpátky a maska se vrátila na původní pozici.

Měl krásný úsměv.

„Nečekal jsem, že budeš lechtivej" přiznal jsem a pomohl mu si sednout si normální polohy, i přes jeho hlasité oddechy.

„Já nečekal...že mě zlechtáš" přiznal nazpět a já se jen v odpověď usmál. Jednu ruku si položil na břicho a tak nějak se dohihňával.

„Málem jsem se počůral" řekl najednou a při posledním slovu vyprskl smíchy. Takovou větu jsem opravdu nečekal, takže jsem se začal smát s ním.

„Dreame" sprdl jsem ho, ale moji výhrůžku nešlo brát vážně mezi naším smíchem.