MALCOLM BRANFIELD | KRÁLOVO PŘÍSTAVIŠTĚ
Malcolm si vzpomínal, že tato místnost mívala dračí lebky podél jejích stěn. Od nejmenší po tu úplně největší. Až po Baleriona, Černého běsa, někde tam u Žlezného trůnu. Tu nesměrnou lebku největšího draka viděl pouze jednou v životě, ovšem stále i po těch letech si dokázal vybavit, jak sama, i když mrtvá, naháněla strach. Ty dlouhé, špičaté zuby, temné důlky po očích... Vlastně pro Malcolma byla impozantnější než samotný Železný trůn poskládaný z tisíce mečů.
Avšak nyní se v místnosti žádné dračí lebky nenacházely. A Železný trůn vévodil trůnnímu sálu zcela sám. Společně s ním tam byl i král, jenž na trůně seděl. Nepyšnil se pouze svojí korunou na svých zlatých vlasech, ale také tím drzým úsměvem.
Ze svého trůnu shlížel na mnoho lidí. Byli to hlavně dvořané, urození pánové a dámy, rádci a Královská garda. A mezi nimi prozatím v ústraní stál i on. Opět se svěšenými rameny a okovy kolem svých zápěstí. Neměl by tu teď stát. Tolik úpěnlivě plnil příkazy všech možných králů, až ho jeden z těch příkazů zanesl sem. Do spárů lvích drápů a jeleních parohů. Neviděl žádnou možnou cestu zpět. Byl však ponaučen. Již nikdy nebude plnit příkazy králů. Pokud se mu ovšem ta příležitost snad naskytne. Pokud to tu přežije, poklekne před matkou draků. Tak byl Malcolm rozhodnut.
Právě z trůnního sálu odcházel Tywin Lannister. Na jeho hrudi se leskl odznak malé kovové ruky lorda Pobočníka. To on vystřídal Eddarda Starka. Je to již dlouho od jeho smrti. Malcolm více upadal do svých myšlenek, než aby pozoroval dění kolem sebe, ovšem pyšně dunících kroků Tywina Lannistera si nemohl nevšimnout.
„Petyre Baelishi," zvolal král do náhle rozlehlého ticha, které užuž odnášelo Malcolmovy myšlenky opět daleko pryč od Lannisterů. „Předstup," pokynul mu a štíhlý menší muž s úhledně upravenými vousy učinil, jak mu král řekl. V tu ránu visely Malcolmovy oči na něm. Tolik ho neměl rád. Každý jeho úlisný úsměv, každé jeho vrtkavé gesto... To kvůli němu tu teď stál v okovech bezmocný, hladový, sám.
Malíček se galantně uklonil a král se jal pokračovat v řeči. „Za tvé služby a... důvtip v sjednocení rodu Lannisterů a Tyrellů prohlašuji zde před celým dvorem, že ti bude udělen hrad jménem Harrenhal se všemi příležícími pozemky, služebnictvem a výdělky, aby ho jednoho dne mohli zdědit tví synové a pravnuci od dnešního dne až do konce časů."
Malíčkovi se těžce maskovala radost, avšak i přesto se dokázal stejně galantně narovnat jako ten nejrovnější topol a nadhodit jeden ze svých úsměvů. „Dle Vašich slov, výsosti. Jsem Vám zavázán. Ještě však musím někde sehnat ty syny a pravnuky," pronesl ledabyle a za odměnu si mohl vyslechnout pobavené chichotání dvořanů i krátkého smíchu svého krále. Následně se odebral zpět do davu.
„A nyní," zvolala Cersei Lannister svým pevným hlasem z místa po pravici svého syna a krále, „Nechť před krále a ostatní předstoupí ser Malcolm Branfield, jehož Malá rada nedávno zbavila členství ve Zlatých pláštích, královských vykonavatelů pořádku a práva v hlavním městě, Králově přístavišti. Nyní máš šanci, sere, obhájit své činy, jež jsi vykonával ve službách zrádce Eddarda Starka, aby mohla jeho Výsost rozhodnout o tvém osudu."
Před trůn byl předveden Zlatými plášti. Byli to mladí hoši, neznal jejich jména, ale obličeje si pamatoval. Dříve je vídával na nádvoří Rudé bašty a cvičíval je ve zbrani. Díky jeho letitým zkušenostem a čirému talentu rytíře k němu ti hoši, kteří se rozhodli vstoupit do králových služeb, vzhlíželi s obdivem. Nyní se na něj ani jeden z nich nepodíval.
Trůnní sál ztichl, když stanul před Železným trůnem s hlavou svěšenou. Všechny myšlenky a vzpomínky byly náhle tytam, v jeho hlavě nastala prázdnota. Žaludek se svíjel strachem, nervozitou a hladem. Zesláblý a poražený padl rytíř na kolena před jeho nového, mladistvého krále.
„Můj králi," začal a pokusil se svůj hlas zvednout a držet pevně, neboť nechtěl dát znát, jak moc ho v žalářích Rudé bašty zlomili. „Jak je Sedm nade mnou, odpusť mi. Domnívám se, že tohle celé je pouhé nedorozumění. Byl jsem z Králova přístaviště vyslán na Zeď společně s jedním z bratrů Noční hlídky pomoci mu posílit stráže, jež střeží náš svět před tím za Zdí. Tak zněl příkaz lorda Eddarda Starka, dřívějšího pobočníka. Bylo to ještě v době, kdy lord Stark věrně sloužil královi a Malé radě. Nemohl jsem tedy tušit, co je zač. Kdybych to býval věděl-"
„Ano, ano," mávl nezaujatě rukou král Joffrey a tím Malcolma přerušil, „to už jsi nám jednou říkal, ale proč tě Stark vyslal na Zeď, o tom stále mlčíš. Já i má Malá rada chceme znát onen důvod!"
Ještě než Malcolm stačil otevřít ústa a nadechnout se k vysvětlení, slova se jala králova matka: „Jeho výsost, tím chce říct, že Malá rada nerozumí tomu, proč by jsi byl zrovna ty Starkem vyslán na Zeď společně s nějakým z černých bratrů a zrovna ty mu pomáhal shánět muže, jenž by měli obléknout černou. Máme právo se domnívat, že se jednalo o jednu ze zrad ze strany Starka."
„Jak jsou bohové nade mnou, jsem si jist, že tak to nebylo. Nebo o tom nevím," Malcolm nevěřícně zavrtěl hlavou. Co všechno si byli schopni lidé navymýšlet za příběhy, jež se vzdalovaly pravdě? „Odcházel jsem z Králova přístaviště se stejně čistým svědomím, které vám mohu nabídnout i nyní," řekl a přemýšlel, jak moc velkou lež to asi vyslovil.
„Nechci tvé svědomí, o kterém říkáš, že je čisté, sere. Odešel jsi bez svolení svého velitele a krále, mého otce!" pravil příkře Joffrey a jeho oči se přitom mračily tak nepříjemně, až musel Malcolm odvrátit zrak.
„Když dovolíš, tvoje výsosti," ozval se tím svým úlisným hlasem Malíček a Malcolmovi, jako by začala vřít krev v žilách. Ach ať ten se do toho neplete, on ne...
Král Petyru Baelishovi pokynul kývnutím hlavy a Malíček se jal ihned slova. „Zaujala mě serova slova o jeho čistém svědomí. Říct to s takovou kuráží může umět pouze člověk, který se o svém svědomí naučil mluvit... naučil lhát."
Lidmi, jež v hojnosti stáli za Malcolmem, to náhle šustlo, jako když procházíte suchým, napadaným listím na zemi. Malcolmovi začalo bušit srdce jako splašené. Co teď? Zná Malíček pravdu? A jak onu pravdu Malcolm ubrání před těmi supy, kteří ji chtějí rozdrásat do krve? Byl bojovníkem v poli, pěšákem, jezdcem, rytířem, který chrání a bere životy. Jak má ale čelit tomuto druhu boje?
Když se ticho, jenž kráčelo kolem všech přítomných v sále, rozléhalo a nabývalo tak na síle, Malíček se usmál. „Nemám pochyb o tom, že jsi věrný, sere Malcolme. Ale čestný?" rozmáchl pochybovačně rukama a jeho oči náhle sjížděly po zdech sálu, jako by je snad viděly ten den poprvé. „Jak můžeš vidět, Targaryenové jsou dávno pryč. Já mám ale pocit, že ty stále, i přes ta všechna léta, jež to všechno pohřbila, bojuješ na bitevních polích v Robertově rebelii po boku draků. Není-liž pravda? Pověz, co je zač ten tvůj panoš," nakonec propálil Malcolma svýma šedivýma očima.
„Panoš?" podivil se král Joffrey tentokrát už zaujatý nynějším děním v sále. „Jaký panoš?"
„Panoš sera Malcolma Branfielda, ten, který ho častokrát doprovázel do Rudé bašty trénovat společně s rekruty Zlatých plášťů. Ten, který nikdy nemohl být panoš, protože se jednalo o dívku," jeho úsměv se rozšiřoval každičkým jeho slovem, propaloval Malcolma svým důvtipným pohledem a sledoval, jak každým jeho slovem rudne Malcolm vzteky.
A to neměl rytíř dělat, protože ne pro krále, ne pro dvořany a další přítomné, ale pro Malíčka se v tu chvíli doznal. „To je lež," rázně vstal, sesbíral poslední střípky své rytířské cti a jal se je rozdrtit na prach. „Je to chlapec!"
„Potom je to tedy chlapec, ovšem bastardský syn Šíleného krále!" oplatil mu Malíček a blýskl se svými zuby.
V ten moment král vstal z trůnu. „Ty ukrýváš Targaryena?!"
Ještě, než se mladý král Joffrey stihl rozvztekat doběla, urychleně se jal slova Malcolm. „To je lež a hanebná pomluva!" křikl, ale jeho vztek byl věnovaný pouze Malíčkovi, jenž si to zřejmě náramně užíval. „Je to sirotek, poslední z rodu, který bojoval v Robertově rebelii na straně Targaryenů. Jeho rodina byla vybita za svůj prohřešek a on je nyní věrnější Koruně, než jsi byl kdy ty, lorde Baelishi!"
„Och, o mne-" začal s grácií Malíček ovšem byl přerušen křikem svého krále.
„Dost! Ticho!" zahřměl, byl stejně rudý vzteky jako Malcolm. „Jestli ty ukrýváš Targaryena, i kdyby bastardskýho, a nevydáš mi ho, abych ho mohl potrestat za hříchy jeho rodu, a jestli jsi spiknutý i s tou holkou za mořem, tvoje hlava bude zdobit hradby Rudé bašty hned vedle zrádce Starka!"
Malcolm na sucho polkl. Měl pocit, že neumí lhát, že ho všichni, jež ho spalují svými pohledy prokoukli. Avšak musel to ještě zkusit. „Žádného Targaryena před Vámi neskrývám, Vaše výsosti."
Joffrey Baratheon se na pokyn své matky znovu usadil do Železného trůnu, ale soptil dál. Jeho oči vyhledaly Malíčka, poté se vrátily na Malcolma, a křikl jen: „Lžeš!"
„Ano, lže, výsosti," Malíček se jen samolibě ušklíbl, když zahlédl zoufalý výraz v Malcolmově tváři, když nešťastně zalapal po dechu.
Petyr Baelish dal pokyn dvěma vojákům Zlatých plášťů, kteří na povel vystoupili z davu dvořanů a před krále přivedli muže v potrhaném oděvu, které nepříjemně zavánělo rybinou. V tu chvíli se Malcolmovi málem podlomila kolena. „S veškerou úctou vám zde představuji obyčejného rybáře Toma Seera z Blešího zadku, který se moc dobře znal s údajným panošem sera Branfielda. Pan Seer vám nyní potvrdí, že se jednalo o dívku," a Malíček s bryskní elegancí ustoupil, aby se všechny oči mohly vrhnout pouze na toho ubohého rybáře.
Tom Seer byl sem tam vyslýchaný už od doby, kdy Malcolm Branfield v doprovodu svého falešného panoše opustil Královo přístaviště a vydal se na Sever. Ovšem nikdy toho moc nenapovídal, nikdy nikomu nic neprozradil. To teprve před čtvrt rokem, kdy byl zajat a vyslýchán za ne příliš příjemných podmínek. Když mu bylo slíbeno, že za pravdu se bude moc vrátit za svoji rodinou, konečně řekl vše, co věděl.
„Nuže?" vyhrkl netrpělivě král na Toma Seera, který se na Malcolma ani nedokázal podívat, i když moc dobře věděl, kde zrovna stál. Nadechl se a připravil se to říct znovu, hlasitěji.
„Byla to dívka. Tysha si nechala říkat. Chodila po městě s tím toulavým psem a sem tam ukradla něco k jídlu pro toho žebráka Rose Rayllieho. Vím, že patřila k seru Branfieldovi, protože i on někdy za Rosem zašel s jídlem," vychrlil ze sebe urychleně.
„A jak si můžeš být tak jistý, že to byla dívka, když chodila oblečená jako chlapec? V tom chlapeckém oblečení vypadala skutečně jak chlapec," Malíček Toma poňoukal do podrobností, zřejmě aby opravdu dokázal, že Malcolm celé koruně lže.
Tom nervózně přešlápl na místě, nohy se mu třásly. Hladověl už několik dní, avšak vidina jeho rodiny, která na něj dole v městě čeká, ho stále držela na nohou. „Když byly skutečně horké dny v létě, koupala se v zálivu tam, kde rybařím. Tehdy jsem viděl, že je to dívka."
Poslední věta Toma Seera visela nad trůním sále jako těžký opar. Tato tíha dopadla na Malcolmova ramena tak silně, až se mu podlomila kolena. Padl před krále s hluboce svěšenou hlavou. V tu chvíli si ani neuvědomil, že právě potvrdil slova Toma Seera. Jediné, na co dokázal myslet bylo, že nebyl schopný ubránit tajemství jeho královny, Rhaelly. Královnino tajemství bylo vyzrazeno. Selhal.
„Tvoje výsosti," oslovila svého syna jemně Cersei, a tak prolomila to nepříjemně tíživé ticho, ve kterém pouze stoupal králův hněv v neomylnou nepříčetnost, čehož si jeho matka všimla. „Nemůžeme považovat slova chudého rybáře z Blešího zadku za svatá. Nicméně i kdyby ser Malcolm Branfield nelhal a celou dobu nám říkal pravdu, musíme vzít v potaz jeho minulost," vstala a bez jakékoli emoce pohlédla seshora na Malcolma. „To Šílený král pasoval tohoto muže na rytíře. To Šílenému králi sloužil tento muž. To za Targaryeny bojoval, když můj manžel povstal. Celou dobu jsi byl proti nám. A tak tě dnešního dne Koruna zbavuje tvého rytířského titulu i se všemi poctami." Když domluvila, poklidně se usadila a již Malcolmovi svůj pohled nedarovala.
„Souhlasím," zvolal král. Prořízl tak ticho v sále. To ticho, které odnášelo Branfieldův rytířský titul do věčné tmy. „A teď ho už nechci ani vidět. Zavřete ho zpátky. Třeba ještě vysvětlí, proč vydával nějakou nicotnou holku za panoše. Za rytířova panoše!"
Král pomalu vstával, otrávený a stále zamračený, když tu se náhle opět ozval Petyr Baelish. „Můj králi," oslovil Joffreyho a spěšně se k němu rozešel, pod trůnem se však rychle zastavil. „Co s člověkem, který si zatvrzele stojí na svém a nikdy svoji pravdu nepřizná? Žaláře jsou přeplněné."
„Nechť tedy ještě dnes zemře," kmitl nezaujatě rameny král a pomalu se vydával k odchodu z trůnního sálu.
„Tvůj velkorysí dar mi dnes spadl do klína společně s jedním nápadem, který by ti mohl pomoci od přeplněných cel Rudé bašty. Jsem tvůj služebník, tvoje výsosti, nech mě ti sloužit a převést alespoň polovinu tvých vězňů na Harrenhal. Bude tam o ně postaráno tak, jak si zaslouží, to ti slibuji."
Joffreymu Baratheonovi se na tváři roztáhl spokojený, lehký úsměv. Nakonec jen kývl v souhlasu. A ještě toho dne dal lord Petyr Baelish zapřáhnout povozy, z nichž v jednom seděl zmučený Malcolm Branfield beze cti, bez víry, bez Tyshy.
•═══•
TYSHA BOUŘE | KRAJINA ZA ZDÍ
Ledovým průsmykem nedaleko Zamrzlého pobřeží se zima procházela ve svých rozevlátých závojích sněhu a ledu už od nepaměti. Tohle byl její domov, její sídlo. Stejně jako to bylo sídlo Mance Nájezdníka. Vítr se v údolí proháněl jen u hřebenů a při sestupu hlouběji vně Ledový průsmyk namísto větru obklopovalo Tyshu nesčetný počet stanů a přístřešků z kůží, dřeva, kostí a klů.
Tyshe to připomínalo město. Bylo svým vlastním způsobem velké, hlučné a hlavně zalidněné. Dokonce i páchlo jako město. Mohlo to být díky té celé směsici vůní od rozehřátých kotlů před koženými stany, přes užitková zvířata, jakými byly hlavně kozy, až k těm kostem, hlavně k těm kostem. Pro spoustu Divokých to zřejmě byla vůně domova, leč pro Tyshu to byla vůně neznáma a strachu.
Divocí ve svém zmrzlém městě obchodovali, stavěli, střežili ho a žili. Bylo to až pozoruhodné, jak se náhle v té pusté, zimou prolezlé krajině za Zdí dařilo životu. Vstupovali dovnitř tábora za sebou po úzkých vyšlapaných sněhových cestách a Tysha se nestačila ohlížet.
„Vypadáš překvapeně, Tysho," letmo na ní mrkl Joser pobaven jejím výrazem na tváři.
„Já," ohromeně vydechla s pohledem na malé děti hrající si opodál, pak ale zavrávorala a zády málem vrazila do jakéhosi dřevěného kůlu na němž se ve větru houpalo zmrzlé maso. Rychle odstoupila. „Nečekala jsem, že je něco takového vůbec možné na sever od Zdi."
Joser se k ní naklonil a tajemně zašeptal: „Na sever od Zdi ožívají příběhy." Tyshu jeho tajemný hlas pokaždé dokázal vyvést z míry. Rychle zavrtěla hlavou do stran a se sklopenýma očima se kolem něj prosmýkla. Neměla ráda, když se k ní muži chovali tajnůstkářsky. Vždy jí to akorát přivodilo myšlenku, že ji tahají za nos.
A proto rychle vyhledala Jona Sněha, člověka, který k ní byl upřímný. Alespoň to si myslela. V tu chvíli byl jak pěst na oko. Celý v černém skoro zářil na bělostném sněhu uprostřed všech těch Divokých. Neusmívali se na něj, dokonce ho častovali hanlivými přízvisky, pokřikovali a vyhrožovali.
„Jaké to je proniknout na nepřátelské území?" sykla k Jonovi s úsměvem, poté co ho dohnala. Byl veden v čele výpravy Pána kostí. A stal se tak terčem pro všechny Divoké.
„Vrána přichází! Vrána, vrána!" říkali Divocí kolem a zastavovali se při své běžné práci, aby si ho mohli prohlédnout a počastovat ho svým nepřátelským pohledem.
Jon se zrovna vyhnul jednomu letícímu kameni, jenž byl dozajista mířený na něj. Poté pohlédl na Tyshu, že jí odpoví, ale nebyl dostatečně rychlý.
„Máš na sobě špatnou barvu," zasmála se za nimi Ygritte. „Nelíbíš se jim. Inu snad se budeš líbit Mancovi, pak budeš moct žít další den. Pokud ale ne..."
Došli k největšímu stanu, jenž působil jako samotné srdce celého Ledového průsmyku. Pohromadě ho držely ty největší kly a kosti, které tu zatím Tysha mohla spatřit. Kolem dokola byly nabodnuty lebky zvířat na dřevěných kůlech a u vchodu do onoho příbytku stáli strážní. Před vstupem dovnitř se Tyshe Bouři rozbušilo srdce. A málem se rozechvěla strachem celá, když byla opět donucena odevzdat svoji dýku. Rozpačitě ji vložila Joseru Sněhovi do dlaně a přemýšlela, jak moc krutý král za Zdí asi je.
Uvnitř stanu panovalo teplo a příjemná vůně opékané zvěřiny. Bouře a Sníh dovnitř vešli vedle sebe. Bouře měla nejistý krok. Teplo ji mile pohladilo zmrzlé tváře, a tak se rozhodla sundat si z hlavy kápi svrchníku i šátek, aby teplo pocítila více. Nyní se musela stát opravdovým Targaryenem. Ovšem Sníh kladl kroky nebojácně. Věděl, že již dávno neexistuje cesta zpět. Jeho výprava vedla za Mancem Nájezdníkem, ne jinam. Oba dva stanuli u ohniště v samotném středu stanu, nad nímž se opékalo mrtvé zvíře.
Tam při ohni seděli dva muži. Jeden byl zabraný do kusu masa, které držel v obou svých rukou, a ten druhý se zabýval ostřím své sekery, jež byla větší než samotná jeho hlava.
„Cítím vránu," pronesl jeden, aniž by se otočil čelem na nově příchozí. Tysha ucítila své tepající srdce až v hrdle. Přišla si tak malá uprostřed tolika ozbrojených a zle vyhlížejících mužů.
Za jejich zády se ozval Pán kostí: „Jeho přátele jsme zabili. Tohodle bychom mohli vyslechnout."
Muž, který k nim celou dobu seděl zády, zamlaskal. „Co bychom dělali s malou vránou?" A ukousl si další sousto z masa v jeho dlaních. Šťáva mu přitom protékala mezi prsty.
„Tahle malá vrána," to si vzala slovo Ygritte, „zabila Qhorina Půlrukého. Chce být jedním z nás."
Jakmile to Divoká dořekla, muž se nahrbil. Odložil svůj úlovek a stanul Sněhovi a Bouři tváří v tvář. Otřel si svůj dlouhý, nazrzlý plnovous a přikročil ke Sněhovi. Tysha měla co dělat, aby před ním neustoupila do bezpečné vzdálenosti. Byl to obrovský muž, zarostlý a od pohledu silný tak, že by ji možná dokázal v rukou zlomit jako proutek rákosu.
„Ten Půlruký honil a vraždil mé přátele dvakrát větší, než 'si ty," pravil hlubokým hlasem.
Na rozdíl od Bouře Jon nevypadal, že by chtěl před Divokým ustupovat. Pohlédl mu do očí a Tysha pozorovala, jak se nadechl. „Můj otec mě naučil, že velcí muži mohou padat stejně rychle jako ti malí, jakmile jim projde meč srdcem."
„Několik malých mužů se pokoušelo vrazit mi meč do mého srdce. Teď jsou z nich jen kosti poházené po lesích. Jaké je tvoje jméno, chlapče?" Nijak si Jona neprohlížel. Jeho modré oči hleděly do hnědých očí Jona Sněha, jako by se tam snad snažil přečíst celou Jonovu minulost. V Tyshe se mezitím hromadil strach. Bylo to jako čekat na to, kdy konečně vystřelí šíp, kdy konečně udeří smrtící ránu. Až teď si uvědomila, že nedýchá. Těžce vydechla a poté nechala plíce nabrat teplý vzduch, jenž tak dlouho nepocítila. Tím si ale vydobyla pozornost muže, jehož oči doteď sledovaly pouze Jonovu tvář.
„Jon Sníh," odpověděl bez váhání. A až po krátké odmlce dodal: „Nechť se ti zlíbí, tvoje výsosti."
Snad celý stan propukl v hluboký, hrdelní smích mužů. Zaplnil ho natolik, že se protkal s teplem z ohniště, až Tyshu udeřil do uší, a ona celá zmatená střílela své zelenohnědé oči z jednoho Divokého na další. Až jí nakonec skončily na Jonu Sněhovi, který najednou klečel na koleni.
„Tvoje výsosti? Slyšeli jste to?" smál se pobaveně Divoký se zrzavým plnovousem a ohlížel se na své přátele. „Odteďka přede mnou všichni pokleknete pokaždý, když si prdnu!" Z jeho úst vyšel další příliv hrubého smíchu doprovázen ostatními a Tysha už začala přemýšlet, jestli by pro jistotu neměla také pokleknout. A jako by její myšlenky ten zrzavý Divoký zaslechl. „Ty nepoklekneš, děvče?"
Ještě, než stačila učinit tak, aby jí ten veliký muž nerozlomil ve svých rukou vedví, ozval se něčí hlas z druhé strany stanu: „Vstaň, chlapče!" Byl to stejně urostlý muž jako ten, který se ještě doteď pochechtával, ovšem upravený alespoň tedy na zdejší podmínky. Na kořeni nosu mu zely zamračené rýhy vrásek a samotný nos působil skoro jak zobák vrány. „Tady za Zdí před nikým neklekáme."
Pohlédl Jonovi do očí stejně jako ten muž před tím. „Takže... ty jsi bastard Neda Starka." Neptal se. Věděl to. Jona zamrazilo stejně jako Bouři. „Děkuji ti za dar, Pane kostí," řekl prostě a jeho oči směle dopadly na Tyshu. „Ale koho jsi to přivedl s ním? Takovouhle pěknou tvářičku jsem takhle daleko od Zdi dlouho nespatřil."
„Ta byla s ním-" začal mluvit Pán kostí a jeho košile přitom jemně zachrastila, jak se mu pohnul hrudník nahoru a dolu při dýchání.
Avšak do řeči mu skočil Joser Sníh. „Jmenuje se Tysha. Má v sobě dračí krev po své matce Rhaelle Targaryen," přistoupil k muži a podal mu dýku se zlatým jílcem, jejíž ostrá valyrijská čepel se schovávala v černé pochvě protkané zlatem.
„Valyrijská ocel," konstatoval muž, poté co dýku vytáhl a zkoumavě si ji prohlédl. „Máš zvláštní jméno na Targaryena."
„Jsem bastard," odvětila prostě a její oči byly v tu chvíli jak přikované na Vhagarovi. Kéž by ožil jako v tom snu.
„A předpokládám, že jsi stejně šílená jako Šílený král, když tu běháš po ledové krajině sama v doprovodu vran. Zvláštní," podotkl jen a pouze ji propaloval pohledem, mezitím co si hravě přehazoval valyrijské ostří mezi prsty.
Tysha cítila, jak se jí krabatí čelo. Srdce se nechtělo uklidnit a dlaně se jí začínaly kroutit v pěsti. „S Šíleným králem nemám nic společného."
„Dobrá a co máš společného s vranami? Taky s nimi zabíjíš můj lid? Jsi jejich špeh, který se měl dostat mezi naši nyní ucelenou společnost?"
Tysha se nadechla skrz zaťaté zuby a když si uvědomila, že Vhagar je pouze dýka a ne drak, který by tu dokázal spálit všechno na popel, vzhlédla muži vstříc. „Jsem Tysha Bouře, dcera sera Bonifera Hastyho a královny Rhaelly Targaryen. V mých žilách koluje krev Aegona Dobyvatele, krev staré Valyrie. Na sever od Zdi jsem se vydala za Ledovým drakem. Chtěla jsem najít Severní háj a-"
„My známe Severní háj," muž na ní zaujatě přimhouřil oči a odmlčel se zkoumajíc její tvář. Poté vyhledal Josera. „Josere, ty jí znáš?"
„Ano, vyrůstala se mnou a Elserou v Ironrathu."
Muž se usmál, což vyvedlo Tyshu z míry. Zandal ostří dýky do pochvy a jílcem k Tyshe jí dýku podal. „Musíš být stejně bláznivá jako oni, věříš-li na ňákýho draka za Zdí, ale sám vím, že zde ožívají kdejaké příběhy. Joser a Elsera střeží Severní háj. To oni rozhodnou o tvém osudu, přijdou-li ti na mysl černé myšlenky o vranách, o našich nepřátelích. Můžeš odejít s Joserem za předpokladu, že budeš náš přítel. Přidáš se k nám, Tysho Bouře?"
Tysha zaváhala. Cítila, jak teplem pookřála a jak se jí svírá žaludek při každém nádechu, který k ní zanesl vůni masa. Uchopila do dlaně svoji dýku a prsty pevně objala chladný jílec.
Nakonec mlčky kývla v souhlas.
A ani si neuvědomila, že se v té krátké chvíli stala členkou Svobodných lidí za Zdí. Zcela tak opustila Černý hrad, Noční hlídku a bratry, jíž ji ochraňovali. Opustila tak i Jona Sněha? A Malcolma Branfielda? Vítr, který se prohnal nad stanem a pohrál si tak s jeho konstrukcí, přinesl Tyshe její budoucnost, která měla být mezi Divokými.
Při odchodu ven z mohutného přístřešku Mance Nájezdníka se Bouře na Sněha ohlédla. Možná se nyní měla stát věrnou Svobodnému lidu a královi za Zdí, uvědomila si však, že Jon Sníh je pro ní snad důležitější než Ledový drak, když jí věnoval svůj poslední pohled. Jenže právě Sněha nechávala Bouře za svými zády. A byl to pro ní zvláštní pocit. Jako by jí bohové šeptali, že je to tak špatně.
Tu noc bylo nebe temnější než inkoust na papíře. A ona společně s Joserem hledala na obloze oko Ledového draka. Zbytečně. Z mraků černých jako kabát lorda Velitele Noční hlídky se lehce začaly snášet vločky ke zmrzlé zemi. Obávali se, že tu noc přijde sněžná bouře, a tak se na výpravu za Severním hájem nevydali.
Avšak žádná sněžná bouře tu noc nepřišla.