Sněžné bouře || Hra o trůny

4. kapitola: Trestanci, násilníci a trhani

Slunce brzkého rána na východu házelo oranžovo červené paprsky na zlenivělé vlny moře. Jako každé ráno se městem linul silný zápach, který už obyvatelé ani nevnímali. Bylo o moc chladněji než kdy jindy. Tysha si nebyla jista, zda-li to bylo pouze tím, jak brzy ráno za svítání vyšla ven, či jakási předzvěst nadcházející poutě na daleký Sever.

Tysha hbitě klusala za Malcolmem, jenž za chůze připevňoval složené deky po stranách sedla svého koně. Právě se snažila co nejrychleji doplést cop a následně ho na hlavě jaksi zkroutit a vytvořit účes tak, aby nebylo na první pohled poznat, že má dlouhé vlasy.

„Měl jsem ti ty vlasy prostě ostříhat," zamumlal nevrle Malcolm, když si všiml, jak si Tysha ještě rozespale počíná.

„Nenechala bych se," zamumlala nazpět. Ještě doma po kvapné snídani o tom vedli dlouhý rozhovor. Malcolm byl toho názoru, že by bylo lepší, kdyby zahodila své dívčí já – když už nosí chlapecké oblečení, učí se chlapeckým dovednostem a teď ještě ke všemu míří na Sever přímo na Zeď, proč by nemohla mít účes také jako chlapec? Jenže o tom nechtěla Tysha ani slyšet. I když nosila chlapecký oděv, stále byla uvnitř dívkou, které dělalo radost pomrkávat na chlapce. Tuze ji mrzelo, že se v noci nešla podívat k Železné bráně.

V ruce pevně svírala Rossův luk, u pravé nohy jí kráčel Špindíra a na zádech měla zavěšený menší kožený vak s jejím oblečením. Nebyla si jistá, jestli její oblečení bude dostačující pro Sever, byla to již nějaká doba, kdy tam byla naposledy, leč nic jiného neměla. Když procházela Bránou bohů, ještě si vzpomněla nasadit šátek, jenž měla doteď kolem krku. Se sevřeným žaludkem a obličejem ve stínu svého šátku vyšla ven z Králova přístaviště. S každým krokem zaslechla drobné zacinkání ocelových hrotů na šípy v její postranní kapse kalhot. Při každém kroku si tak vzpomněla na Gendryho. Již nikdy víc se s ním neuvidí...

Před ní se rozevřela tuze dlouhá a na konec nedohlédnutelná Královská cesta. Naposledy se ohlédla za sebe. Viděla špínu a ruch, chudáky a zvláštní tajemné osoby, na kopci tyčící se majestátní Rudou baštu. Viděla město, které jí ve skutečnosti nikdy ani moc nepřirostlo k srdci.

Podívala se zpět na nekonečnou cestu před sebou. Uvědomila si, jaká příležitost se jí naskytla. Život jí teprve začal. Nikdy netušila, kam vlastně patří, odkud se vzala a jaký je důvod její existence. Doufala, že na konci tohoto zdánlivě nekonečně dlouhého putování najde odpověď.

„Už nevypadáš jako rytíř, sere Malcolme," zašklebil se Yoren na Malcolma a přátelsky mu podával svoji pravou ruku. Právě došli k menší eskortě čítající zhruba dvacet mužů pochybně vzhlížejících. Byli to trestanci a násilníci, kteří měli na vybranou – ruku (popřípadě jejich život) či Zeď. Ti, co tu byli, si vybrali to druhé.

Tyshe se tak poprvé naskytla ta příležitost setkat se s verbířem Noční hlídky. Byl to starší muž neupraveného vzhledu, lehce shrbený, zřejmě kvůli zranění z nějakého boje, s tváří ukrytou pod hustým černým porostem vousů. Jeho vlasy vypadaly stejně zanedbaně jako on sám. Jeho oděv byl celý černý, dávajíc tak najevo, že je bratrem Noční hlídky. Tvář působila poněkud mrzutě, ale oči vyzařovaly sebevědomí a zodpovědnost.

Yoren zrovna komentoval Malcolmův oděv, jenž nevypadal nijak nápadně. Malcolm zkrátka působil jako obyčejný poutník s dlouhým pláštěm ze silné kůže odolné proti dešti, jenž ukrýval dlouhý, ostrý meč za Malcolmovým opaskem. Stejně tak vypadala i Tysha.

„Ale stále umím tasit meč rychleji než ty, Yorene," pronesl Malcolm hravě a než by se Yoren s Tyshou nadáli, už měl svůj lesklý meč skoro venku z kožené pochvy. Následně se dva muži spolu zasmáli a podali si ruce.