Sněžné bouře || Hra o trůny

24. kapitola: Modré oči

Mrazivý vítr s lehkostí kráčel kolem kamenných stěn Černého hradu. Noc se přikradla ten den až příliš rychle a ticho, které padlo s ní a objalo krajinu svými ledovými pažemi, se rozprostíralo po širém okolí. Dívka, jež se stále krčila za kupkou sena ve stájích tvrze, nechala horké slzy stékat po studených tvářích s červeným odstínem. Byla ztracena ve své vlastní pomatené mysli. Byla lapena do svého vlastního světa, kde se těžká, černá mračna protrhla a zahalila tak dívčinu mysl ve smršti studených krůpějích. Promítala si vše, na co si vzpomněla ze svého života. Jen pár vzpomínek se jí ale opakovaly v jejích myšlenkách vícekrát ve snaze zjistit jejich skrytý důvod.

V její hlavě totiž Ohařův meč vrážel do slabého těla Rose Rayllieho dokola a dokola. Toulavý pes se špinavým bílým kožichem, Špindíra, opakovaně umrzal za dveřmi do její světnice. Lord Sníh ji políbil a poté srazil k bahnité zemi vícekrát, než se událo ve skutečnosti. Malcolm jí stále lhal a Alliser Thorne ji stále slovně napadal... Tyto a další vzpomínky byly jejími nočními můrami, ve kterých se zjevovala dokonce i její matka. Tysha si představovala, jak asi vypadala. Ser Branfield dokázal i po tolika letech popsat její krásu bez nějaké chybičky. Dokázala si ji v mysli vybavit tak dokonale, že před ní právě v těch špinavých stájích Černého hradu stála. Vlasy její matky byly stříbřité ve světle jasného úplňku. Zářily v temné noci stejně jako její neuvěřitelně fialové oči připomínající milé kvítky vřesů. Tysha se neubránila myšlenkám na její ztracené, nevlastní sourozence a začala se strachovat o jejich životy ještě víc než kdy předtím...

Zoufale složila svoje čelo do dlaní a nechala ze svých úst uniknout žalostný sten. Samotná ve světě, který její existenci nikdy nechtěl, byl ten nejhorší pocit, jenž mohla kdy pocítit. Bolestně zanaříkala, a když k sobě pevně semkla mokrá víčka, po tváři se jí svezly další potoky slz.

V mezidobí odcházel ze společenské síně jeden z těch nejširších bratrů Noční hlídky, jehož kulaté tváře se třásly každým jeho krokem a rudly od nepříjemného severského vzduchu. Samwell Tarly přecházel nádvoří ve spěšné chůzi. Tma a stíny, které tvořily louče s plápolajícím ohněm, ho tuze děsily a on si pouze přál schovat se před nocí do své světnice v mistrově věži, která mu byla dnes přidělena. Již byl dosyta najedený a už se těšil, až konečně po tom pestrém dni zavře své oči.

Když ale procházel kolem stájí, uslyšel něco, co zdaleka nepřipomínalo rozpačitého koně. Bylo to dosti slabé a jednoduše přeslechnutelné, uplakané naříkání.

„Kdo-kdo je tam?" zeptal se koktavě a bázlivě nakoukl do temných stájí. Několik koňských hlav se na něj zvědavě otočilo, leč všechny byly němé. Naříkání s vyděšeným zalknutím dechu ustalo. „L-Luku? Jsi to ty? Proč jsi tady tak po tmě?" divil se Sam s očima marně tápajícíma ve tmě.

Odpovědi se mu nedostávalo. Už se chtěl otočit a rychle odejít v přemítání, že se mu to pravděpodobně jen zdálo, když se ozvalo jemné zakašlání. Tysha si nahrnula šátek více ke krku. Začínala jí být zima.

Sam se vydal za zvukem, který se ozýval přímo za hromadou starého sena. Bázlivě se mu třásla kolena a svědomí na něj křičelo, ať raději uteče, dokud může. Zvědavost byla tentokrát silnější. To zakašlání... tolik mu připomínalo...

„Tysho?" vydechl. Úleva mu zahřála tělo, když spatřil drobnou osobu krčící se ve slámě s tmavým šátkem na hlavě. „U všech bohů, vyděsila jsi mne."

„Promiň," zadrmolila lhostejně a opět se rozkašlala. Nejistě si otřela mokré tváře a prosila bohy, aby se jí Samwell Tarly na nic nevyptával.