Sněžné bouře || Hra o trůny

25. kapitola: Strýc

Předem se omlouvám všem, kteří nemají v lásce zdlouhavé kapitoly (naprosto vás chápu), jenže tato je v určitém smyslu svým způsobem lehce zlomová a to nejenom pro Tyshu, ale i některé ostatní postavy. Takže.. snad jsem vás teď neodehnala od čtení. Doufám, že se bude líbit i přes svoji délku.

***

Hustý šedý dým se to ráno vznášel nad Černým hradem a halil ho tak ve smradlavé peřině strachu z neznáma. Zeď nad nimi čněla majestátně, ale mnozí v její účinnost přestávali věřit nabývajícími předsudky jejich pověrčivosti. Hladové plameny olizovaly mrtvé tělo bratra Noční hlídky, který se tak měnil v hnusný popel. Tvrz byla otřesená zprávou ze včerejší noci. Strach byl přímo hmatatelný stejně jako ten lehký sníh, jenž se snášel z mraků depresivní šedi. Zlatavá zář bledla, jelikož velká koule slunce se skrývala za šedými oblaky, s nimiž si pohrával všudypřítomný vítr. Bylo to zvláštní ráno.

Drobná dívka ospale shlížela na nádvoří čerstvě posypaného drceným kamenem. Objímala své drobné tělo pažemi a představovala si, že právě v tu nejistou hodinku, kdy muži v černém odklízeli spálenou hranici, drží ve svém náručí vždy zašpiněný bílý kožich malého tuláka ze stejně špinavého Králova přístaviště. Představovala si, jak jí Špindíra olizuje červené tváře ve snaze ji obveselit a štěká na ni, s vrtícím ocasem na ni skáče a uhelnýma očima ji přemlouvá, ať se tolik netrápí. Tolik toho malého tuláka postrádala...

Stejně jako postrádala lorda Tyriona Lannistera. Ani netušila, proč si na něj to ráno vzpomněla, ale věděla, že ty jeho rozumné poznámky, nad kterými nejednou protočila oční panenky v sloup, ji též chyběly. Přemýšlela, zda-li lannisterský Skřet doopravdy dodrží svůj slib lordu Veliteli Noční hlídky. Také přemítala, jestli se už malý lord dostal bezpečně do Králova přístaviště...

Poté co se někteří z mužů Noční hlídky odebrali nahoru na Zeď, či se jen dali do zpravování Černého hradu a dalších z jejich každodenních povinností, zanechávajíce tak bázeň z pozorování hořícího těla Jafera Flowerse za sebou, se po rozlehlém nádvoří rozlehl hlas sera Jaremyho Rykkera, zastupujícího v době nepřítomnosti prvního průzkumníka, Benjena Starka. Jaremy svolával průzkumníky k sobě. Průzkumníci se poté jali trénovat ještě usilovněji než se zbrojmistrem Alliserem Thornem v uplynulých měsících.

Zelenohnědé oči dívky si přes nedostatečnou odpočatost pečlivě prohlížely každého z průzkumníků. V tu dobu měla být již dávno v kuchyni, jenže jakmile spatřila Grenna, jehož paže byla přátelsky položená kolem ramen Jona Sněha, donutilo ji to pozastavit se. Dvě osoby v černém s rozesmátými výrazy na tváři, jež byly obě pokryté několika týdenním strništěm, právě opouštěly zbrojírnu, odkud si odnášely každá jeden meč. Dávno už z nich byli muži Noční hlídky, jejich chlapecké pitvoření k tomu však nenasvědčovalo.

Tysha věděla, že lord Velitel se právě nacházel ve věži mistra Aemona spolu s jejím nevlastním strýcem, domnívala se však, že lord Sníh bude jako velitelův osobní majordom spolu s nimi. Zřejmě dostal velitelovo svolení připojit se na chvilku k ostatním na cvičišti, přemýšlela Bouře, očima jako by připoutána ke Sněhovi. Docela jí zajímalo, jak ten protiva hodlá šermovat s pohmožděnou rukou.

Nemohla zapírat sama sobě. Když byla Jonu Sněhovi přidělena pozice osobního majordoma velitele Noční hlídky, a on se tolik paličatě rozhodl nadobro Černý hrad opustit, chytrý výběr slov Samwella Tarlyho ho přinutil zůstat. Při dnešní snídani se jí s tím Sam svěřil. Jak sledovala lorda Sněha v lopotném souboji s Grennem, musela si to přiznat a nadále si nezapírat. Mormont měl určitě s tím bastardem ze Zimohradu nějaké plány. Proč by jinak chtěl po tak dobrém šermíři, jakým byl právě Sníh, aby mu dělal poskoka a neuplatnil tak své vlohy u průzkumníků, kam si do jisté doby všichni mysleli, že bude přiřazen?