Sněžné bouře || Hra o trůny

27. kapitola: Balada o smrti

Štěbetavý hlas meluzíny kroužil kolem jejích uší, svíjel se a naříkal zlověstnou baladu zvláštního varování. Jako by se snad onen nic neříkající a přece našeptávající hlas dral až zpoza tvrdý led za hluboké tmy tam venku, za velkou Zdí. Mrazilo jí v uších, mrazilo jí v dlaních, dokonce i v kostech, když rozklepanýma rukama přikládala do málem uhašeného ohně v krbu. Prudký vítr se jí vysmíval, jak vylétával ven z komína, nad paličatostí, jež způsobila žhavé syčení padlého plamene.

Jak vítr vylétl ven, prohnal se těsně kolem kamenných zdí hradu. Svýma studenýma rukama hladil stěny té nejvyšší věže, prosvištěl kolem ní a následně zamířil přímo do vně tvrze, kde svýma neviditelnými prsty pročechral havraní vlasy od náhlého odhodlání rozcuchány, a za skučení oné studivé balady pokračoval dál kolem Zdi, nezajímaje se, co se to za ruch v tichém nádvoří hradu Noční hlídky dělo.

„To nemůžeš," pravil vyděšený hlas muže Noční hlídky, jehož přítel se právě snažil neslyšně otevřít brány Černého hradu. Zavrzání kovových pantů a zachraptění starého dřeva brány splynulo s okolím hned, jak se před nimi rozevřela Královská cesta mířící pryč od Zdi.

Vlčí kožešina na jeho ramenou zavadila o černý kabátec ovinutý kolem zavalitého těla člověka, jenž mu bránil v odchodu. „Uhni mi z cesty," zasyčel nevraživě. Byl pevně rozhodnut odejít a nechat Zeď daleko za jeho zády, a tak za sebou zanechat i veškeré povinnosti, jež ho připoutaly k černým.

„Rychle se to roznese," výstražný tón hlasu mu byl stále, ignorujíce jeho nepřátelská slova, neodbytně v patách. „Vyšlou havrany," pokračoval. „Budou tě pronásledovat a ty víš přece, co se stane zběhům."

Na kratičký moment zaváhal. Dlaně skryty v teple rukavic z černé kůže se letmo dotkly uzdy koně jeho strýce, náhle se však odvrátily. Rázně se napřímil a s černotou v očích, jež zrcadlila krvavou vzpomínku popravy, se prudce otočil čelem k jeho příteli. „Vím to líp než ty!" štěkl po něm zlobně. Byl již pevně rozhodnut. Nic nemohlo zchladit jeho vroucí odhodlání. Rozhodnutí ho vyhouplo do sedla hřebce a on s bušícím srdcem naposledy pohlédl na onoho vždy vystrašeného chlapce, jenž se mu právě vzpouzel a dosti odvážně mu bránil v útěku.

„Teď nemůžeš odjet!" stavil se mu do cesty a kroutě hlavou do stran nad činy jeho jediného přítele tajně věřil, že situaci dokáže zachránit. Leč jeho odvaha zrcadlící se na červených kulatýh tváří nebyla tolik silná jako temnota v očích budoucího dezertéra. „My tě tu potřebujeme!"

V dlaních pevně sevřel otěže, cítil mráz šimrající ho na uších - našeptával mu jakousi studivou baladu, jíž nerozuměl. Byla to jen meluzína v komínech a vrzání staré tvrze, což ho nemohlo ničím odradit. Umanutě vyhlížel svůj cíl někde před sebou na Královské cestě. Černočernou nocí poháněn ke svému vzepření zapřel vše, čehož na Zdi nabyl. „Uhni," poručil nevraživě příteli, jenž mu stál v cestě.

Zmužilost pulzující v žilách ustrašeného muže z Noční hlídky ho nutila stále bez ustání kroutit hlavou do stran: „Ne!"

Až s podivem mu bylo, jak rázně mu dokázal vzdorovat, avšak kvůli zapálené chtivosti po spravedlnosti ho to nedokázalo přimět uposlechnout. Silně pobídl oře do slabin a bez jakéhokoliv dalšího ohlédnutí se, doprovázen bělostným zlovlkem, zanechal celý Černý hrad a jeho přítele s ním na pospas životu, jehož již více nechtěl býti součástí.

Chladná podlaha, na níž klečela, sála teplo přímo z jejího drobného těla. Krčila se a s obličejem co nejblíže počínajícímu ohni v jejím malém krbu, rozfoukávala tančící plamen na vlhkém dřevu. Světnici měla prochladlou a plnou sazí od doutnajícího kouře, jenž se vznášel snad všude možně jen ne z komína. Opatrnými výdechy sílil její plamen a brzy, i když lopotně, se uchytil. Tysha přihodila pár suchých větviček a doufala v zázrak. Myslíc na svého strýce, se postavila na nohy a rychle si utírala začouzené tváře do její lněné košile. Stříbřité vlasy vonící po jakékoliv uzenině si zrovna rozčesávala, poslouchajíc šelestění větví stromů za jejím oknem, když tu náhle zcela bez váhání dveře do světnice se rozlétly. Do místnosti vběhl muž s kulatými tvářemi červenými od štiplavého mrazu s naléhavostí ve vyděšených očích.