Sněžné bouře || Hra o trůny

39. kapitola: Fialové oči

„Cos jí to udělala, Elsero?" zavrčel jako nějaké zvíře.

Elsera Sníh sice oplývala mocí vnést svoji vlastní mysl do mysli bílého medvěda, jenž obýval okolí Severního háje, leč nyní to byl její bratr, kdo jako medvěd skutečně působil. Jako velký naštvaný medvěd stál v obranné pozici nad spící dívkou, jež ublíženě tiskla poraněnou ruku ke své tváři.

Elsera si jeho rozzuření příliš nevšímala. „Nic, co by jí mohlo ohrozit, Josere. Laskavě se uklidni." Znovu se pokusila kolem něj projít k dívce ležící v jejím stanu na jejím lóži.

Jenže Joser svoji sestru silou odrazil zpět. „Zase ta tvoje krvavá magie. Tolik se v tom vyžíváš. Začínám si myslet, že blázníš!"

„Jediný, kdo tady teď blázní, seš ty!" zavrčela na něj podobně jako on na ni před pár vteřinami. „Pusť mě k ní. Musím jí to ošetřit." Byla chováním svého bratra značně podrážděná. Nechápala, kde se u něj vzalo ono ochranářství Tyshy Bouře, ale rozhodně jí to nebylo příjemné.

Joser Sníh ustoupil své sestře z cesty až tehdy, když si všiml, že tmavá látka ovinutá kolem poraněné ruky Tyshy Bouře byla skrz naskrz prosáklá její krví. Rána potřebovala nutně ošetřit. Což měla Elsera ostatně v úmyslu, jakmile si k dívce klekla.

Pravda byla taková, že spíše než by byl Joser Sníh na svojí sestru rozzlobený, se bál. Obával se toho, co jeho sestra dokázala. Viděl věci, na které si přál zapomenout. Znal důvod nedobytnosti Severního háje jako posledního místa v Říši, které dokázalo odolat temnotě. Byla to teplá, dříve zvířecí později lidská, krev, kterou jeho sestra prolila hned několikrát, aby osadu v Severním háji uchránila před Bílými chodci. Bez této krvavé magie by už byli všichni v Severním háji v armádě Nočního krále jako oživlé mrtvoly.

Tyshu Bouři probudila z bezesného spánku horoucí bolest v dlani. Rána ji pálila, jako kdyby v dlani drtila rozžhavený uhlík. Netušila, jak dlouho spala, ani nevěděla o tom, že se dostala do Joserova stanu.

Poraněná ruka ji sice brněla zvláštním druhem pálivé bolesti, avšak když se posadila na lóži se zkříženýma nohama, došlo jí, že její tělo jako celek je plné síly. Síly, která ji zvedla na nohy. Zhluboka se nadechla, a tím zaplnila své plíce mdlým vzduchem, jenž oplýval v Joserově stanu. Pevnými kroky vycházela ven do chladného dne.

Její oči, v nichž se už zelená neprala s hnědou, začaly pozorně sledovat řídce zalesněné prostranství Severního háje. Nakonec její pohled spočinul na mohutné, špičaté skále uprostřed háje, jenž byla protkána modrofialovými žilkami zmrzlé vody. Zdálo se, že skála doslova doutná, jak z ní stoupala hustá, bílá mlha páry.

První, na koho narazila, byl Joser Sníh, který k ní přistoupil dost obezřetně. Pokládal jí ruku na rameno, když jí v ten stejný moment položil otázku: „Jsi v pořádku, Tysho?"

Působila na něj jiným dojmem, než když ji poprvé po několika letech spatřil ve spárech Pána kostí zhruba před měsícem. Její najednou krátké vlasy byly rozpuštěné podél její tváře, která jakoby přes tu noc ztratila jakoukoli dívčí nevinnost, jíž dřív vlastnila. Líce měla bledé, avšak v očích jí žhnul oheň. Právě ty oči Josera polekaly.

Tysha si nevšímala toho, proč svoji ruku z jejího ramene tak náhle shazoval k sobě s polekaným výrazem v jeho obličeji. Přešla to s lhostejností. „Kde je Elsera? Zavedeš mě k ní?"

Joser mlčky vyslechl její mírný příkaz, který se skrýval v té druhé otázce. Měl takový neodkladný pocit, že Tyshu Bouři musí poslechnout, i kdyby žádný příkaz nevyřkla a i kdyby sám nechtěl uposlechnout. A tak tu dívku, která ještě před pár dny hýřila dívčí nevinností a půvabem skrytým pod chlapeckými oděvy, zavedl za jeho sestrou.