Sněžné bouře || Hra o trůny

38. kapitola: Pramen

„Nacházíš se v útočišti proti silám temnoty během Dlouhé noci. V místě velké síly pro ty, kteří vědí, jak ji používat. Ale Ledový drak tu není. Poznala bych, pokud ano. Drak je bytost mocné síly, snad mocnější, než panuje zde v Severním háji. Jsou to bytosti magie a moudrosti, kterou my lidé nebudeme nikdy schopni pochopit.

Ledoví draci brázdí noční oblohu nad Chvějivým mořem a ukrývají se v Zemích věčné zimy, aby nemohli být spatřeni. A ty se nyní nacházíš v oblasti, kde pramení Mléčná voda, jsi tedy na míle daleko od samotného Chvějivého moře. To z Tvrdodomova pochází první střípek legendy, která tě přiměla vzdálit se Zdi.

V době, kdy v Králově přístavišti ještě za vlády Ohně a krve uhynul poslední z targaryenských draků, proletěl Ledový drak nad celičkým Chvějivým mořem až k Tvrdodomovu a dál ke Zdi. Praví se, že z žalu vydechl svůj chladný dech nad mořským zálivem u Západní hlídky a tak vznikl Záliv ledu.

A jestli to je pravda, ví jen bohové, Děti lesa a Tříoká vrána. Já to nevím, Tysho. Takovou mocí neoplývám."

Elsera Sníh bývala vždy vážného vzezření a spíše mužských rysů v její ženské tváři. Její hranatá brada značila památku lorda Gregora Forrestera, jejího otce. Stejně hranatá ramena měla málem tak široká jako její o pár krátkých chvil mladší bratr, Joser Sníh. Elsera byla žena ze Severu, jejíž havraní vlasy dlouhé až po pás ji jako celek činily půvabnou svým vlastní severským způsobem.

Tysha Bouře si pamatovala časy, kdy Elsera Sníh měla vlasy stejně krátké jako její bratr, dvojče. V dětství byli ti dva k nerozeznání. Nyní však je drobná dívka se zelenohnědýma očima dokázala od sebe rozlišit velmi jednoduše.

„Proč je tedy Oko Ledového draka přímo nad Severním hájem? Věřím, že to nemůže být jen tak." Tysha, která se u některých ze slov, jež vyšly z Elseryných úst, nechápavě pozastavovala, se nakonec musela otázat toho jediného, pro ni skutečně důležitého.

Seděli v menší skupině kolem ohniště uvnitř přístřešku, jenž Tyshe velmi připomínal obrovský stan krále za Zdí, Mance Nájezdníka. V přístřešku bylo dusno a zvláštní teplo. Zvláštní, neboť právě v tom místě se mísil chlad s teplem ohniště a teplých vodních par vycházejících z horkých pramenů ukrývajících se ve skále. Nebylo to to pravé teplo domova, ale i za to mohli být vděčni.

„Dřív před mnoha a mnoha lety to možná jen tak nebylo," Elsera dlouze pokrčila rameny, „jenže nyní už to nic neznamená."

„Takže mi vlastně chceš říct, že tu nemám co pohledávat?" vypadlo z Tyshy příliš zbrkle a útočně na to, aby se Elseryny oči do bláhové dívky s targaryenskými předky přísně zabodly. Elsera měla oči stejně zelené jako Joser, zelené jako jehličí Železostromu. Ty Elseryny byly však temnější a hlavně tajemnější než Joserovy.

„Nic takového neříkám," opáčila mrzutě. Vstala a naposledy věnovala Tyshe svůj temně zelený pohled. „Říkám jen, že draci už na tomto světě nejsou. Vyhynuli a jsou pryč." Poté se otočila a v tichosti odešla.

Tysha sledovala její nahrbená záda, jak mizí hlouběji v přístřešku do míst, kam světlo z ohniště nedosáhlo. Nakonec bezradně vydechla. „Byla jsem tolik přesvědčená, že..."

„Elsera je velmi moudrá. Ona ví, co říká, Tysho," pravil klidně Joser.

Jenže Tysha Bouře ho v tu chvíli nedokázala poslouchat. Zahleděná do plamenů tančících v ohništi se snažila pochopit, proč jí to tolik táhlo právě sem. Proč cítila ten nekonečný žár v hrudi pokaždé, když se přiblížila Severnímu háji. Co to v ní vzplanulo, jakmile do Severního háje vstoupila. To všechno a ještě to její přesvědčení, že Ledový drak tu někde zkrátka je.